Jak jen se těšíme na dovolenou a na sluníčko. Jak jen toužíme utéct hluku civilizace, relaxovat, čerpat novou energii, koupat se v moři sladkého nicnedělání, zažít s rodinou krapétek dobrodružství. Zároveň ale šílíme při představě, že máme své milované děti svěřit, byť jen na pár dní, do péče babiček a dědů. Přežijí to bez nás? Přežijeme to bez nich?
Podobné otázky na nás padají jak nedozrálé, hodně kyselé ovoce. Ale realita je ještě kyselejší. Za pár týdnů se školy a školky na čas neodvolatelně uzavřou. Ne tak bohužel firmy, s nimiž máme podepsané jednoznačně znějící pracovní smlouvy. Zdá se, že nenajdeme řešení. Vždyť tím, oč tu běží, jsou přece naše děti! Copak ty školou ostřílené, ty už si někde nějak poradí, ale předškoláčci? Do čích rukou je můžeme svěřit?
Obligátní řešení
Slečna nebo paní na hlídání, letní tábory, příměstské tábory a celoročně otevřené školky. Parky a koupaliště, která budou pravděpodobně nejčastěji ve hře v případě „baby sitter“, nejsou zrovna ideálním řešením, ale v nouzi je lepší něco nežli nic. Letní tábory pro předškoláky prakticky nepřipadají v úvahu, příměstské tábory jistým východiskem jsou, některé přijímají děti již od dvou let, ale přece jen – to mají prožít skoro celé léto ve městě? A celoročně otevřené školky? Tahle varianta se prakticky blíží trestu. Pak je tu pochopitelně ještě jedna možnost. Docela přirozená. Jenže na druhou stranu možná vysoce riskantní. Nebo ne?
Byli přece také rodiči…
Prarodiče, tedy babička s dědou. Řeklo by se, že z možností, které přicházejí v úvahu, je to ta nejlepší. Prarodiče a vnoučata, to jsou kořeny a nové výhonky rodiny, věčně existující tradice, jež by neměla být přerušena. Sociologický fenomén nesmírného významu. Proč nám ale při představě, že „děti půjdou k babičce“ nebo „děti pojedou s babičkou…“ teče po zádech ledový pramínek nejistoty? Copak nás babička s dědou nevychovali, nepostarali se o nás, nedovedli nás až k dospělosti, k založení naší rodiny? Copak jsme jejich péči nepřežili? Jistě. Jenže jim nevěříme. A těch důvodů může být bezpočet. Racionálních i naprosto nesmyslných.
Nepřeváží negativa nad pozitivy?
Otázka typicky městská. Na venkově se žije jinak, prarodiče často bydlí ve stejné vesnici, dokonce i v jednom domě „s mladými“. Mezigenerační soužití není, co se dětí týče, tedy tak velkým problémem. S vnoučaty se znají, dokážou lépe odhadnout, v jakém rozpoložení se děti nacházejí. Nehrozí tak to, že dítě nevydrží s dědou a babičkou víc než pár hodin, aniž by se mu nezačalo stýskat, v horším případě aniž by začalo plakat a vynucovat si přítomnost rodičů. U „měšťáků“ je to jinak. Vnoučata a prarodiče se stýkají nepravidelně, nejsou na sebe tolik napojeni. Čerstvý vzduch, příroda, to jsou sice velké benefity, ale… Zvlášť maminky trápí otázka, jestli babičky a dědové budou dítěti rozumět. Jestli ho nebudou převychovávat, a tím pádem stresovat!
Řešení je vcelku jednoduché – pokud jsou prarodiče a děti schopni žít v poklidné harmonii a komunikovat bez problémů, mohou i rodiče v klidu dítě babičce i dědovi svěřit do péče, ať už s ním budou kdekoli. Ve vzduchu zůstanou viset jen úvahy typu „určitě ho nechají dívat do noci na televizi“, „budou mu dávat sladkosti“, „nechají ho máchat v potoce“, „nenamažou ho opalovacím krémem s dostatečně vysokým UV filtrem“… Ale to nestojí za řeč. V každém případě by se měly prázdniny s babičkou a dědou vyzkoušet. Třeba si společně vyjet. Rok před tím, než babičce a dědovi děti svěříme do péče. Ne proto, abychom je testovali, ale aby si s vnoučaty na sebe zvykli.
Desatero?
Domníváme se, že jakékoli hlídací desatero nemá smysl sestavovat. Prarodiče a vnoučata si stejně pravidla stanoví sami a to je nejlepší. Dítě se tím učí reagovat na nově vzniklou situaci, řešit problémy, které dosud nepoznalo, a tato dovednost se mu v životě bude hodit. Dobré je, když dědové a babičky respektují přání rodičů v míře únosné a naopak. Za důležité považujeme pouze to, aby prarodiče znali seznam a dávkování léků, pokud dítě nějaké užívá, aby věděli, na jaké telefonní číslo se lze kdykoli dovolat, kdyby vnouče zatoužilo s rodiči hovořit, a aby jako oko v hlavě hlídali hračku, s níž děcko večer usíná. A také aby měli po ruce spoustu knížek. Čtení před spaním – kdo na něj má více času než děda s babičkou?
Převzato z časopisu Betynka.