„Rodiče mají často pocit, že selhávají,“ říká dětská koučka Monika Němcová

Na vizitce máš napsáno dětská koučka. Co si pod tímto pojmem můžeme představit? Pro koho jsou tyto konzultace vhodné?

Po pravdě tímto způsobem nazvala mou práci má kamarádka novinářka. Samotnou mě to nenapadlo. Tehdy bylo potřeba srozumitelně a na obecně známé rovině pojmenovat co dělám. V současné době je mi nejbližší nazvat svou práci – průvodkyně rodiny.

Představě můžeme dát tak široký rozsah, jak jen je potřeba u každé jednotlivé rodiny s jedním a více dětmi. Můj zájem a fascinace patří věkové kategorii dětí do tří let. Protože se ve světě rodičů a těch nejmenších pohybuji právě devět let, tak je přirozené, že se vytvořily mezi mnou a některými rodinami hlubší vazby a dostávám otázky vztahující se i k dětem starším.

Jaký je podle tebe rozdíl mezi dětským koučem a dětským psychologem?

První, co mě napadlo je, zeptat se na to mých kamarádek psycholožek. Přestože jsem se jeden rok začala intenzivně připravovat na studium psychologie, nakonec jsem svůj zájem opustila. Důvod byl jasný – příliš mnoho informací, které si už nedokážu pamatovat. Pocit, že mi je stejně nejlépe s tím, co mám už v sobě.

Toto poselství ráda podsouvám i všem těm, kteří si mě najdou – aby i jim bylo nejlépe s tím, co mají uvnitř sebe a tam si také našli tu svou vlastní, nejlepší odpověď na jakoukoli otázku. Možná v tom je rozdíl, podle mne, mezi tím, co dělám a tím, co dělá psycholog. A možná přesně to děláme stejně.

S jakými problémy za tebou maminky/rodiče nejčastěji přicházejí?

Často mají pocit, že selhávají, že je dítě neposlouchá. Bojí se opakovat „chyby“ svých rodičů. Jsou to i „jednoduché“ otázky -  jak s dětským NE, jak vybrat školku, jak dítě uspat, nebo co s dětskou agresí/bázlivostí. Častá jsou i sourozenecká témata. Schůzky se točí i okolo názoru – mít na věci, situace, stejný pohled s partnerem. Maminky hledají recept, jak najít prostor pro sebe a připadají si divně, když na to vůbec pomyslí.

Jak probíhá takové sezení?

Od pondělí do pátku mám svou dopolední práci v tzv. lekcích Hrajeme si s Montessori. Tam přichází jednou za týden rodič s dítětem a společně s dalšími dvěma dětmi vytváříme skupinu, kde se dětem otvírají různé dovednosti manuální a společenské. Je to velice intenzivní práce, při které rodiče objevují potenciál vlastního dítěte. Ta pravidelnost a doba, po kterou rodiče na lekce chodí, jim dává možnost najít odpovědi na otázky svého rodičovství.

Pokud si se mnou rodiče domluví schůzku a věnujeme se konkrétním situacím, tak dopředu položím několik otázek formou mailu. Při setkání jsem otevřená vnímat a pomoc najít určitou podstatu, důvod, co a kde se přehlédlo. Co nás rodiče oddělilo od dítěte a od sebe sama. Co ze svého bodu, úhlu pohledu, není možné vidět. Používám například i konstelace. Hledáme společně tu nejsrozumitelnější odpověď. No, a protože to není jen tak, tak přijdou úkoly, které si rodiče dají.

Také si se mnou může domluvit konzultace jen jeden z rodičů a věnujeme pozornost tomu, co je právě jeho otazníkem, jak rozumět a umět spolupracovat se svým partnerem a dítětem. Často se snažím schůzky domluvit s přítomností dítěte, dětí. Ony jsou mými „spojenci“. Jejich účast mi přijde taky fér. Všechno ví, cítí a často si dávají vinu.

Jaké obecné chyby ve výchově dětí dnes rodiče nejčastěji dělají?

Jsem přesvědčená o tom, že rodiče chyby nedělají. Jen ještě nenastala chvíle nechat na sebe působit tu kterou informaci. Ta je tady sice stále, ale čeká si na chvíli, kdy jsme na ni připraveni. Sama na sobě jsem pocítila velikou úlevu, když jsem tento pohled objevila. Přišla jsem na to pomocí filosofie paní Marie Montessori.

Pro mne jednou z důležitých informací, která ťala do mého srdce, je způsob hodnocení versus nehodnocení. Začíná to s narozením dítěte - měřením, vážením. Proti tomu nic nemám, ale je jaksi v nás přirozené, že se začneme dívat na ostatní děti a srovnáváme. Podpoří nás v tom rodina, lékaři a největší podíl na mnoho let zajistí školský systém.

Narodila jsem se v roce 1961 a prošla formou klasického vzdělávání, kde bez známek by tzv. nejel vlak. Po maturitě jsem začala učit na prvním stupni. Díky tomu vím, jak hluboce jsem to něco „montessori“ měla v sobě. Neodvážila jsem se sice fungovat bez známek, ale měla jsem svůj systém.

Dodnes si pamatuji, jak jsem ho předávala, vysvětlovala rodičům a dětem. Bylo to založené na tom, jak se kdo snažil, na co individuálně má, včetně ohledu na to, jak se právě ten den vyspal. Nikoho jsem nechtěla zaškatulkovat a těch pět stupňů mi přišlo zoufale málo. Ve třídě bylo skoro třicet dětí, každé jiné a úplně dokonalé, jak bylo.

Syn chodil od první do páté třídy do montessori třídy a jeho vysvědčení byl vždy popis toho, co se učil a jak. Celá rodina si užívala a určitě víc žila jeho školou, protože se jeho dny neschovávaly do číselné formy. Teď chodí prvním rokem na osmileté gymnázium. Sice známky dostává, ale jsem překvapená, jak se s tím systémem na této konkrétní škole pracuje. 

Vím, že součástí filozofie Montessori pedagogiky je, že rodič by měl být dítěti průvodcem. Nemáš pocit, že dnešní rodiče se snaží své potomky spíše tzv. vést za ručičku?

Jsem průvodkyně rodiny. Napadá mě, že je jednodušší být průvodkyně komukoli jinému, než vlastnímu dítěti. Proto je v otázce slovo „měl“. Můj syn Vavřinec je rozhodně velice samostatné dítě. Není to způsobené pouze tím, že bych mu to tak nastavovala, ale v našem životě to vychází z praktičnosti a z nutnosti. Tam, kde jsem vědomě pomáhala na svět jeho samostatnosti, si zcela přesně uvědomuji, co jsem potřebovala uvnitř sebe zpracovat.

Byl to strach, aby se cokoli špatného nestalo. Právě má důvěra ve správnost pohledu skrze Montessori filozofii mi dávala sílu a odvahu. Pokud bych tuto důvěru v sobě neměla, tak bych se taky bála a vodila ho za ručičku.

Jsme součástí, pro mne těžko čitelné, často rozporuplné civilizace. Já osobně vnímám, že někde uvnitř v sobě mám touhu po „klidném, bezpečném způsobu života“. S příchodem dítěte, cítíme sice jeho zranitelnost, ale zároveň čistotu a určitou neposkvrněnost.

Vnitřně toužíme po spojení, ale začneme na své dítě přenášet své strachy. Držíme ho za ruku, aby nespadlo, neuteklo, zůstalo. Náš strach z pádu může způsobit i u našeho dítěte nezkušenost s pády, protože ho raději zpomalíme nebo budeme držet. Tím, že budeme děti učit padat, spustíme i uvnitř sebe postupné zmenšování obav z pádu. To je jen jeden příklad symbiózy fyzického s duševním pohybem.

Letos jsi otevřela Montessori Studio Pohybu.  Sama říkáš, že tělesný pohyb ovlivňuje i pohyb duševní. Můžeš to blíže přiblížit?

Tato tři slova v pořadí, která jsou výše, vystihuji jemně a hluboce vše, co bych přála každému, aby ve svém životě našel. Soulad v pohybu fyzického těla s tím vnitřním světem, v prostoru bezpečném,  laskavém a hravém nabízejícím radost z chvil prožitých v harmonii a souznění s dítětem. Abychom se díky uvolnění, sdílení mohly cítit vyrovnaně, pevně a zároveň měkce.

Prostor vznikal ve spolupráci s fyzioterapeutem a nabízí dětem možnost výběru ve chvíli, kdy se chce přirozeně soustředit, stejně jako když potřebuje „protáhnout celé tělo“. Malým návštěvníkům umožňuje poznat různé nástroje pro práci rukama, nohama i celým tělem, a to vše na jednom místě.

Kromě lekcí pro děti vedeš také semináře s názvem Montessori léčivé kruhy maminek. Co si mají maminky pod tímto názvem představit?

Setkání jsou léčivá možností sdílet svůj vnitřní svět, své otázky na cokoli bolavého, problematického ze svého života. Pokud umím nebo se učím říct, co mi je, co potřebuji, pokud dostanu reakci v podobě zkušeností jiných maminek, mám možnost si v sobě srovnat své emoce, pocity. Přijmout doporučení na praktické kroky, které fungovaly.

Přestanu se cítit sama. A obráceně, pokud někomu mohu říct, co mi funguje nebo kudy se nevyplatí chodit, tak to vytváří vnitřní pocit sounáležitosti. To je právě ten dar, který nám tak často v životě chybí.  V kruhu jsou si všechny rovny. Každá má nezaměnitelnou důležitost pro ostatní.

Maminky těch nejmenších dětí jsou pro mne velice zranitelnou částí společnosti. Jsou na hranici mezi tím, že byly slečnou, ženou, kolegyní, podnikatelkou a po devíti měsících se vše začne fakticky měnit. Bez absolvování Školy rodičovství se stanou mámou. Jak si poradit se spoustou drobností i základních otázek. Jak být sama celý den s dítětem. Proč mi přestala fungovat komunikace s partnerem. V domku nebo v bytě samota velice tíží. Nikdy to tak nebylo.

Kdysi jsem poznala jednoho starého indiána, jmenuje se Robert, Stojící Medvěd. Na setkání s ním nás bylo okolo šedesáti. Vyprávěl nám o začátcích své práce v Evropě. Už poněkolikáté stál před davem lidí a konečně mu došlo to něco, co se mu od prvních chvil opět nelíbilo. Nebylo tam žádné dítě. Při jeho vyprávění se mi tajil dech. Já jsem na všechny dospělácké kurzy, pobyty Vavřince brala, často i s kocourem a psem. Tento starý indián mě utvrdil v mém cítění a na seminářích se mnou jsou děti jejich nedílnou součástí.