„Toho kapra a bramborový salát u nás také dostanete.“ Takové žerty by si mohl nechat, napadne vás, když vám doktor v půlce prosince oznamuje, že pro dítě i pro vás bude nejlepší, když si vás v nemocnici pohlídají. Nic vám přece není. „Vždyť budou Vánoce!“ vzdechnete si. V té chvíli vám ale vůbec nedochází, co to všechno znamená. Teprve za dveřmi ordinace se rozklepete a rozběhnou se vám po tvářích slzy. Po prvním šoku se začnete bát. O miminko, o sebe. Nedovedete si to vysvětlit. A bádáte nad tím, jakou chybu jste v minulých měsících udělala. Na nic sice nepřicházíte, ale ani to vás nezbavuje pochybností, že něco bylo špatně. A o co méně na to něco přicházíte, o to více vás to trápí.
Ach, ten rizikáč!
I když jste nikdy žádnými potížemi netrpěla, v „rizikáči“ můžete být natotata. Klidně stačí, že je vám více než 35 let, čekáte více než jedno miminko, máte za sebou předčasný porod nebo vám odhalili těhotenskou cukrovku, vysoký tlak či preeklampsii. K rizikáči vás mohou odsoudit zdravotní potíže miminka v bříšku, ale i hormony, které si s vámi zahrávají tak, že po předchozích špatných zkušenostech s těhotenstvím nebo porodem propadáte depresi. To ovšem neznamená, že si okamžitě budete muset sbalit tašku a na dlouhé týdny zabrat postel na příslušném nemocničním oddělení. Ale i když se to nestane (nebo aspoň ne hned), můžete si být skoro jista, že na vás všichni zaútočí neodbytnými otázkami a zahrnou vás nevyžádanými informacemi. Hanka je přesvědčena, že kdyby dokázala tomu tlaku odolat, nemocnice by ji minula.
„Pořád někdo pitval můj stav. Ptal se, jak mi je a jestli by ‚špitál‘ nebyl jistější. A co by se dítěti (hlavně mou vinou) mohlo stát.“ „Tam by si tě pohlídali,“ říkali jí. Nakonec prý tam skončila, ale naštěstí jen na pár dní.
Doma, nebo v nemocnici?
Když je těhotenství bez potíží a miminko v bříšku je v pořádku, není nad krásnějších devět měsíců. Ale pokud vám den co den za krkem sedí úzkost, jak to nakonec dopadne, není o co stát. Všechny vaše myšlenky se točí kolem zdraví dítěte. A možná si po pár týdnech řeknete, jestli by přece jenom to vylehávání v nemocnici nebylo lepší. Pokud to není ze zdravotních či jiných důvodů nutné, tak nebylo. Od toho je tu lékař, aby vám vysvětlil, co se ve vašem těle děje, co vám může ublížit, nebo naopak prospět. V některých případech stačí, když vypadnete z pracovního kolotoče, hodně odpočíváte a hlavně se nesnažíte ve svém stavu doma všechno strhnout – stěhovat nábytek, malovat, gruntovat… Ale může se pochopitelně stát, že i když budete „nařízený“ režim dodržovat, dítě nebo váš organismus si řeknou, že v nemocnici by bylo lépe než doma.
Také se vám stýskalo?
„To tě skoro přikurtují k posteli, nepustí tě ani na záchod,“ zní vám v uších. Rozhodně vás nikdo k posteli „přivazovat“ nebude. Víte přece, proč tam jste a že tam nebudete déle, než to bude nutné.
„Stejně jsem to obrečela. Nikdy jsem nebyla o Vánocích jinde než doma. A nikdy se nestalo, že bych přes noc nebyla s naší tříletou Moničkou. Večer jsem si v nemocnici přeříkávala pohádky, které jí vyprávím před spaním, nebo broukala písničky, které ji baví. A každý den se ptala doktora, jestli mi dá na Vánoce opušťák. Když jsem se omlouvala, že se chovám trošku jako blázen, utěšoval mě, že znají horší případy.“
„Rizikáč“ v nemocnici prý nejhůře prožívají nastávající maminky, které už doma jedno (dvě, tři…) dítě mají. Moc dobře vědí, že je potřeba postarat se o dobrý vstup do života u toho menšího, ale zároveň je to táhne k tomu, které doma s tatínkem (babičkou, tetou…) podle nich strádá a volá mámu. Pokud vás právě teď na nemocničním lůžku takové myšlenky přepadají, snažte se je odehnat povídáním s „kolegyněmi“ na pokoji, posloucháním hudby nebo rádia, nechte si přinést zábavnou knížku. A rozhodně nerozebírejte, jestli bude mrňous u stromečku slavnostně oblečený a jestli mu tchyně k večeři místo vašeho zdravého bramborového salátu nenaservíruje ten její s majonézou. Partner se určitě o vaše srdíčko dobře postará. A až se vrátíte domů, můžete si Štědrý den společně zopakovat.
Převzato z časopisu Betynka.