Řád & neřád

Volná výchova bez jasných hranic, stejně jako pevný, na minutu přesný řád dokážou udělat ze života peklo jak dětem, tak rodičům. Najít správnou cestu však není jen tak.

Bylo to šílený, “ šeptala dcera zbledlými rty. Vyrazila si s kamarády na víkend na hory – někteří už mají děti a vzali je s sebou. A někteří se rozhodli pro volnou výchovu, nechtějí lámat dětskou psychiku. „Ale moje psychika je za ty tři dny v háji,“ zalkala dcera. 

Ten víkend se moc nevydařil. Děti chodily spát, až když chtěly, takže ještě v jedenáct večer lítaly po chalupě, případně se válely po rodičích. Jedly, když si samy řekly, a vybíraly si, co snědí – někdy se i v průběhu jídla rozhodly pro jiné. Na výlet se šlo, až když děti byly ochotné se přidat, a jen tam, kam chtěly jít. Nikdo je nenutil chodit na nočník, odpadkové koše se postupně plnily plenami – a vzduch houstl… 

Dítě je jen člověk 

Většina psychologů, pedagogů, dětských lékařů i matek se shoduje na tom, že dítě potřebuje pevný denní režim. „Pevný řád přispívá k vytváření návyků a umožňuje tak dítěti orientovat se ve světě,“ vysvětluje psycholožka PhDr. Drahomíra Syrůčková.

Dítě je jen člověk jako vy a já. Když pravidelně chodíme spát kolem desáté večer, pět minut po desáté se nám už klíží víčka. Když si zvykneme na odpoledního šlofíka, padá nám po obědě hlava, i když si dáme třeba dvě kávy. A když jsme zvyklí mít v jednu oběd na stole, ve tři čtvrtě už se těšíme, jak si pochutnáme. Tak proč od dítěte čekat, že bude dobře spát, když usne jednou v sedm a podruhé v jedenáct? Proč si myslet, že se ve dvanáct s chutí naobědvá, když včera jedlo ve dvě?

„Především spánkový režim, který se vytváří v dětství, je důležitý pro celkový zdravotní stav,“ souhlasí psycholožka. „Mnoha lidem znesnadňují život spánkové poruchy, které mají kořeny v dětství.“ Pokud se vám podaří zavést pravidelný režim dne, malé vybočení z něj neznamená nutně neštěstí. Většina dětí takové narušení bez problémů zvládne. „Denní režim nemůžeme stanovit jako švýcarský jízdní řád,“ připomíná doktorka Syrůčková. „Přílišné trvání na přesných časech může vyvolat až ustrašenost, úzkost, je proto nutná určitá vůle, svoboda – přesné dodržování hodin nemusí být vždy ideální.“ Každé dítě je také jiné, pro všechny není optimální totéž, proto je potřeba vyzkoušet, co opravdu vyhovuje jak vám, tak jemu.

A pokud dítě svěřujete třeba babičce, samozřejmě se domluvte, jak vypadá ideální den, ale nebojte se katastrofy, pokud babička řád poruší. Doktorka Syrůčková se směje, když vypráví, jak byla s malou vnučkou na dovolené a ukládala ji ke spánku do tmavé místnosti plné obrazů. Holčička se tam zřejmě bála, a tak škemrala, aby ji babička při usínání držela za ruku. Po návratu se s obavami přiznávala snaše, ale ta jen mávla rukou: „Však ona ví, že co může s babičkou, doma neplatí.“ A měla pravdu. 

 

Pravidla nejsou ničím jiným než smlouvami, které vymezují svobodu a hranice jednání, aniž by byla dána všanc láska. (Jiřina Prekopová)

 

Malý rocker 

Moje kamarádka Táňa je ekonomka, vždy nad věcí. Když ale vypráví o svém vnoučkovi, nadhled trochu ztrácí. „Mladí“ chlapečka vychovávají v duchu: chceme vychovat sebevědomého jedince, který o sobě dokáže sám rozhodovat. Tento trend vychází z toho, že dítě se nejlépe vyvine v osobnost, když mu bude ve všem ponechána volnost a svobodné rozhodování i za cenu, že tím ovlivní fungování celé rodiny. Nestanoví se žádné mantinely, všechno je na rozhodnutí dítěte. 

Táňa o režimu svého vnoučka mluví jako o režimu rockové hvězdy. A rocková hvězda přece nepůjde spát, když nechce, druhý den potom spí třeba do oběda. Jí jenom to, co jí chutná. Rocková hvězda může sedět libovolně dlouho před televizí či počítačem, protože ji to baví. Nemusí nosit čepici, ani když mrzne, protože to nemá ráda. A už trochu rizikově to pokračuje v tom, že malá hvězda nemusí nosit okluzor či rovnátka, přestože je potřebuje, a nemusí si čistit zuby, protože rodiče vážně nevědí, jak ji k tomu přimět a přitom jí nezlomit charakter.

Tříletá hvězda se v tramvaji či metru dožaduje toho, že si chce sednout, a pokud nikoho nenapadne místo uvolnit, maminka o místo požádá, a pak nad potomkem sama stojí s batohem a taškou. Pěkná třešnička navrch přijde, když už docela velké dítě při oblékání kopne rodiče a ten zareaguje omluvou, místo aby dal najevo, že to není žádoucí chování. 

„Někteří příznivci volné výchovy jsou přesvědčeni, že tak pomáhají vytvářet sebevědomí dítěte, vedou ho k samostatnosti. Ale pokud člověk žije ve společnosti, musí se do ní zařadit, přijmout určitá pravidla. A rozhodovat se samostatně může i v rámci mantinelů,“ soudí Drahomíra Syrůčková. „K výchově zdravého sebevědomí přispívá mnohem víc, když je dítě přijímáno, povzbuzováno, chváleno, ví, co může a co nemůže, a tak není v nejistotě, jaké budou reakce na jeho chování. Ty se můžou ve škole výrazně lišit od reakcí rodičů, kteří se třeba řídili jen přáním dítěte a nekladli na něj žádné požadavky a nároky.“

Náš malý rocker je toho příkladem – sebevědomí mu spíš chybí, než přebývá. K čemuž přispívají i nevalné výsledky ve škole, kde dorostl už do třetí třídy. Není totiž zvyklý samostatně pracovat – a úkoly je ochotný dělat jen s tátou, který domů přichází až večer. 

 

Buďte pro dítě jednoznační a dobře čitelní. Pomůže mu to dobře se zorientovat v nastaveném režimu. 

 

Rozum do hrsti 

Trendy ve výchově se mění – někdy dost extrémně. Svědčí o tom třeba i knižní pulty. V Československu jim od padesátých let kralovala publikace Naše dítě, reedovaná donekonečna. „Kdyby se zásady, které se tam doporučovaly, striktně dodržovaly, zbláznila by se matka i dítě,“ směje se doktorka Syrůčková. V devadesátých letech tuto knihu vystřídaly tituly soustředící se na vývoj sebevědomého, šťastného dítěte, nesvázaného pravidly a příkazy.

V současné době se dělá místo knihám jako Machiavelli pro mámy či A dost… Ve všech se mluví o tom, že dítě potřebuje řád a pevné mantinely, že už odmala má být vedeno k pevným zásadám a ohledům vůči okolí. 

Když přišla první vlna knížek o tom, jak s respektem zacházet s malým dítětem a jeho potřebami, málem jsem se zhroutila. Zdálo se mi, že jsem úplně zničila ten křehký materiál, který jsem měla v rukách. Svoje holčičky jsem milovala z celého srdce nejspíš už dřív, než jsem je poprvé držela v náručí, ale chtěla jsem se taky aspoň někdy vyspat. Chtěla jsem aspoň někdy mluvit o něčem jiném, než „jak vařila myšička“, myslet někdy v jiném rozměru než „plínky, mrkev, sunar“.

Chodila jsem poslouchat jejich dech a nejradši bych jim vymetala cestičku ještě teď, ale o tom, co a kdy budeme přes den dělat, jsem rozhodovala já, a když v sedm vykoupané a navečeřené usínaly v postýlce, s úlevou jsem zavírala dveře dětského pokoje.

Dnes jsou z nich krásné a spokojené dospělé ženy se spoustou přátel i úspěšné ve své práci. A pokud jde o jejich sebevědomí, někdy vážně lituju, že jsem jim na krk nešlapala o trochu víc. 

Jak to chodí v Japonsku 

O dvou extrémech v životě japonských dětí mluví japanolog Robin Heřman. „Dítě předškolního věku v Japonsku může všechno, je to až děsivé, co všechno si může dovolit, je pánem světa. Pak jde do školy, dostane uniformu, usedne do lavice, dostane svoje místo, a najednou bum, jsi dospělý! Je přesně dáno, kým je, kde je, jaká je jeho role, a když z té role vystoupí, je naprosto nekompromisně, i když laskavě, zatlačeno zpět. Typická reakce je, že dítě přeruší všechny kontakty s okolím.“ Namítáte, že Japonsko je daleko? Já si myslím, že děti jsou všude stejné. „Současné trendy, kdy děti určují, co a jak se bude dít, vedou k tomu, že se nenaučí přizpůsobivosti, která je v životě nutná. Už ve škole, natož potom v práci je potřeba se přizpůsobovat,“ přikyvuje doktorka Syrůčková. „Volná výchova vede k nevyzbrojenosti pro život.“ 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře