Narodila jsem se 24. 10. 1977 a přesně o rok později, 24. 10. 1978, jsem už poprvé – a zdaleka ne naposledy – ležela na operačním sále. Narodila jsem se s vrozenými vývojovými vadami ledvin a močovodů, všechno zdvojené, a do toho gynekologické vady. A protože tehdy nebyly (je to více než třicet let) takové přístroje jako dnes, vypadalo to, že nemám vyvinutou dělohu, vaječníky a podobně. Jedna paní lékařka se nechala dokonce slyšet, že ze mě nejspíš nebude ani holčička. O vlastních dětech ani nemluvě.
Absolvovala jsem kdejakou operaci a snědla kila léků, takže se to nutně projevilo slabou imunitou a následně chorobami typu mononukleóza a plicní embolie, chronickými záněty atd. Ačkoli jsem optimistka, mám ráda sport a nesnáším kňouraly a hypochondry, sama jsem strávila hodně času po nemocnicích, vyšetřeních, měla jako dítě stále nějaká omezení a necítila se zrovna plná energie. Celá léta jsem slýchala, že těhotná nikdy nebudu, a kdyby snad náhodou ano, stejně by to moje tělo nezvládlo.
Jako dítě jsem dokonce měla pocit, že lidi jako já by se ani „neměli množit“, protože v přírodě také přežijí jen silní jedinci, aby se zachovala kvalita života. Smířila jsem se s tím, že pokud chci rodinu (a to já odmala moc chtěla), tak si budu muset děti adoptovat. V pubertě jsem nastudovala mraky knih o adoptovaných dětech, jejich psychice, zajímaly mě filmy s tématikou problematických dětí z ústavů. Počítala jsem i s tím, že si třeba vezmu rómské děti.
Nezávisle na lékařích a tradičních medicínských postupech jsem se už na základní škole zajímala o bylinky, alternativní medicínu a hltala všechno, co se dalo po revoluci u nás koupit. Našla jsem si svoji životní filozofii, že nic není náhoda, všechno si děláme sami, včetně zdraví... A vzala jsem to pevně do rukou. Chodila jsem po světě s myšlenkou „jsem zdravá“ a v červenci přidala „jsem těhotná“. A ono to vážně vyšlo snad hned na první pokus.
Před pár dny jsem byla poděkovat svým dětským lékařům, kteří mi před třiceti lety operovali na několikrát ledviny. Byli překvapeni a potěšeni, když jim přišla poděkovat dospělá těhotná žena, která nebere žádné léky, sportuje a nemá život plný omezení, jak se nejspíš u mě předpokládalo. Můj gynekolog mi ve 33. týdnu přiznal, že nevěřil, že s mým seznamem prodělaných chorob se moje těhotenství dostane zdárně bez komplikací až takhle daleko.
Největší dík však patří mojí mamince. Když jsem se narodila, bylo jí 22 let. Ve čtyřech týdnech mi vyskočily horečky na 39℃ a celý ten letitý kolotoč začal. Musela tenkrát hodně věřit, že to spolu zvládneme. Zvlášť ji obdivuji za to, že po tom všem mi pořídila ještě brášku.
Teď nám zbývá do cíle nějakých sedm týdnů a mně je báječně. Kvůli plicní embolii musím nosit těhotenské kompresivní punčochy, což se naštěstí v tomhle počasí dá bez potíží absolvovat, a píchám si sama denně malou injekci jako prevenci před trombózou. Žádné zvracení od samého začátku, žádné bolístky, chodím na těhotenské cvičení třikrát týdně, minulý týden jsem si dala desetikilometrovou procházku, a nebýt přibývajících kil a kopanců v břiše ani nevím, že jsem těhotná...
Jak příběh Evy vidí gynekolog Roman Chmel
Vrozené vývojové vady močových cest a gynekologických orgánů spolu často úzce souvisí. Během vývoje plodu v děloze se totiž močový i pohlavní systém vyvíjejí ze stejného základu v průběhu prvních dvou měsíců. Zatímco „zvláštnosti“ močového měchýře a ledvin se zjistí obvykle brzy po porodu, gynekologickou vrozenou vadu lékaři mohou poznat až v období očekávání první menstruace. Paní Eva má velké štěstí.
Paní Cikrytová v sobotu 25. dubna porodila krásnou a zdravou dceru Markétku. Porod byl podle jejích slov krásný a byl u něj přítomný i manžel Roman.