Jak ale psát o rizikovém těhotenství, aby ženy, které touto náročnou životní zkouškou právě procházejí, neztrácely naději? A aby ty, které měly to štěstí a těhotenství zvládly bez větších problémů, neměly dojem, že zase někdo zbytečně dramatizuje? Tady zabere jedině konkrétní příběh. A příběh maminky Jitky a její dcery Alexandry je v něčem výjimečný.
Holčička prodělala svoji úplně první – a v České republice naprosto jedinečnou – operaci, ještě když byla u matky v děloze. Paní Jitka je navíc sama lékařka, což v dané situaci vůbec nevnímala jako výhodu. „Laika by to nebolelo o nic méně než mne a necítil by o nic menší vinu. Naše diagnóza byla natolik zvláštní, že by jí žádná maminka nelékařka nerozuměla. V samotném důsledku jsem i já měla problém to pochopit a celé hodiny jsem přemýšlela o možných příčinách nebo o tom, co jsem udělala špatně.“ Navíc Jitku kolegové při sdělování špatných zpráv nešetřili.
O nebi
Mám doma veselou, bezstarostnou, šikovnou holčičku, která ve dvou letech krásně mluví – tedy, jak říká jeden z mých přátel –, vykřikuje „moje pravdy“, zná spoustu básniček a písniček, tancuje, umí zpaměti pohádky, barvy, počítá. Já vím, to umí každé takové dítě, ale pro moji rodinu je to zázrak, který jsme nečekali, a přece se stal. I kdyby se mi už nikdy nic nepovedlo a o všechno kromě ní bych hned zítra přišla, přijmu to s maximální pokorou. Svůj podíl štěstí mám totiž vybraný.
O očistci
Dva roky jsem se snažila otěhotnět, a když se to konečně povedlo, cítila jsem se v sedmém nebi. To, že jsem neustále zvracela, bylo pro mne tak nějak vedlejší. Zdravotní pohoda však nepřicházela a nepřicházela. Sotva jsem se držela na nohou, ale všichni mne přesvědčovali o tom, že tohle je normální, že se to za pár dní srovná. Opak byl pravdou: 26. týden byl zlomový a krizový. Kontrakce, hospitalizace, ležení hlavou dolů. Můj stav se zhoršoval, ale vzhledem k tomu, že kolegové lékaři tvrdili, že holčička je v naprostém pořádku, snažila jsem se být klidná i já. Po čtrnácti dnech mě manžel odvezl na vyšší pracoviště.
O pekle
Až tam přišel ten pravý horor. Ukázalo se, že mám málo plodové vody, děťátko nečurá, má velký močový měchýř a mírně rozšířené ledvinové pánvičky. Čekala nás další série vyšetření. A pak se potvrdilo, že mojí naprosto nevinné holčičce močový měchýř praskl a že jí moč teče do bříška. Lékaři mi sdělili, že je jistě navíc těžce postižená, že má vadu trávicího traktu a že brzy zemře. Celé to bylo velmi podivné. Toto se stává u chlapečků s chybným vývojem močové trubice, kdy se v její zadní části vytvoří chlopeň, a ucpe tak výtok z močového měchýře. U plodu ženského pohlaví je něco takového naprosto nepravděpodobné.
Naštěstí se nás ujali skvělí odborníci, urolog z Dětské nemocnice MUDr. Zerhau a MUDr. Gerychová, specialistka na riziková těhotenství z Fakultní porodnice Obilní trh Brno, kteří tvoří naprosto jedinečný lékařský tým. Operovali naše zlatíčko ještě v děloze, zavedli jí hadičku, která dobře odváděla moč z bříška do dělohy. Později jsem se od MUDr. Gerychové dozvěděla, že je ve světové literatuře popisován jen jediný případ podobný tomu našemu – tedy holčička se spontánní rupturou močového měchýře prenatálně (před narozením). Přiznám se, že jsem po tom už více nepátrala, nikdy jsem si termín „spontánní prenatální ruptura“ nezadala do internetového vyhledavače, nechci se týrat. Nejvíce zkušeností s takto postiženými dětmi mají na klinice U Apolináře v Praze, kde takových zákroků dělají nejvíc v republice, a nás snad ze solidarity k Obilnému trhu tehdy odmítli. Vzhledem k mému velmi špatnému zdravotnímu stavu nebylo možné těhotenství dále udržovat a já jsem kupodivu naprosto spontánně a bez zvláštních komplikací ve 32. týdnu porodila.
O naději
Holčička Anna Alexandra vážila 1600 g a měřila 39 cm. Nemusím jistě zdůrazňovat, jak je matce, která předčasně porodí dítě v nejasném zdravotním stavu, nikdo jí je neukáže a nemá je u sebe. Alexku jsem viděla až za několik dní. Ujali se jí skvělí lékaři oddělení 56 Dětské nemocnice v Brně. Začala čurat naprosto přirozeně a žádná vývojová ani jiná vada se u ní nikdy nepotvrdila. Od chvíle, kdy po pěti týdnech opustila inkubátor, jsme cvičili Vojtovou metodou. Hodně jsme se jí věnovali a věnujeme. Je pravidelně sledovaná pouze na urologii a nefrologii, kde je všechno v pořádku, a chodíme tam vlastně jen na takovou přátelskou návštěvu – a rádi. Nemá žádné omezení, kromě speciálního očkovacího kalendáře, který se ale týká všech nedonošených dětí.
O (ne)statečnosti
Ne, nebyla jsem vůbec statečná, to prostě nešlo! Maximálně mě podporoval manžel, moji rodiče, sestra, hrstka přátel... Bylo pro mě moc důležité, že nikdo ani na vteřinu nepřipustil, že by to mohlo špatně dopadnout. Navenek jsem se před nimi držela, ale když odešli... Nosili mi knihy, ale nebyla jsem vůbec schopná je číst, jen jsem zírala do popsaných stránek nebo měla pocit, že textu nerozumím. Moc jsem věřila svojí holčičce, pořád jsem na ni mluvila a říkala: „Neboj se, Alexko, my to spolu zvládneme.“ Jsem věřící, prakticky pořád jsem se modlila, a přesto jsem si sáhla na samé dno svých sil. Mé lékařské vzdělání bylo spíš, jak už jsem řekla, přítěží...
Strach o dítě je ten největší, jaký může žena zažít. Za ním už není nic, co by ji mohlo položit, v tom jsme si všechny rovny! Ptáte se, co bych chtěla vzkázat ženám, které teď právě leží na rizikových odděleních? Aby hodně věřily svému děťátku, protože to celé prožívá s nimi. Nikdy jsem doteď o své anabázi s nikým nemluvila. To, že mám dítě, okolí považuje za naprosto normální, banální záležitost.