Pozor, babička není jen hlídačka!

Víte, že by podle psychologů měla babička dítě trošku rozmazlovat? Od výchovy jsou totiž hlavně rodiče.

Dovedete si představit šedesátiletou dámu, jak se spouští na kolena a dělá haf, haf? Asi byste si zaťukali na čelo, protože něco takového se přece nenosí. Tedy pokud si k tomu jako alibi nepřibere nějaké to vnoučátko...

Ještě ráda pohlídá
Vnoučata podle psycholožky Jany Procházkové umožňují dělat činnosti, ke kterým se člověk rád po letech vrací – ať už to je metání kozelců nebo třeba šití na panenky. Problém ale je, že rodiče mají pro babičky většinou jinou roli. Rádi by na ně přenesli kus zodpovědnosti. A když ji přijmou, každý jejich krok okomentují. „Jsou prostě nemožné,“ notují si. „Děti rvou sladkostmi, šišlají na ně a všechno jim dovolí.“ Jsou ale ty babičky divná stvoření. Přesto většina z nás ráda jejich služeb využívá. Třeba třicetiletý Karel, který dvouletého syna minimálně dvakrát do týdne vozí k prarodičům. Máma musí do fitness a on přece kamarády z basketu nemůže nechat ve štychu.

„Vždyť babička chlapečka ráda pohlídá,“ odmítá jakoukoli připomínku. To má pravdu, ale... Psycholožka Jana Procházková nemá slovo hlídání v oblibě. „Babička a dědeček nejsou žádní hlídači. Proč nemůžeme říci, že si čas s vnoučaty užívají. Jeho aktivní prožívání může být radostné pro obě strany. Společně mohou dělat to, co je baví, a prarodiče je navíc mohou naučit něco, co dělají nejlépe. Když se nechají vmanipulovat do role vychovatelů a začnou suplovat rodiče, ze společného prožívání zůstane jen to, co se musí a co se nesmí. Když suplují rodiče, nemohou být zároveň babičkou a dědečkem a ochuzují své vnouče o poznatek širšího rodinného společenství, které přináší laskavost a sdílnost.“

Ale neříkej to mamince
Potřebujete občas (nebo dokonce často) svěřit dítě babičce či dědovi? Pak by domluva mezi vámi měla být naprosto jasná. Měli byste si říci, jaká pravidla u vás pro dítě platí a co by se dít za vašimi zády nemělo. A rozumná babička určitě nebude milovanému vnoučkovi, který má krk plný čepů, strkat pod nosík zmrzlinku: „Když máš chuť, já ti ji koupím, jen to neříkej mamince. A tatínkovi nepovíme, že jsi pouštěl jeho počítač...“

Komu bych dítě nesvěřila?
Nesnesete se s tchyní? Jde vám na nervy, jak pořád dělá chytrou? Pokud víte, že má vnoučka ráda, nesnažte se jí setkávání s dítětem za každou cenu zatrhnout. Nechce-li mu škodit, může ho svým způsobem obohatit. „Nehledě na to,“ zdůrazňuje psycholožka Jana Procházková, „že dítě už odmala rozpozná, jaká hra se s ním hraje: kdo k němu má vztah skutečně, nebo ho jen předstírá. A když už se nemilované tchyni (a se skřípajícími zuby) rozhodneme dítě svěřit, zdržíme se komentářů. Dodržujeme zlaté pravidlo: když nemohu o někom, kdo je dítěti blízký, říci něco pěkného, mlčím. A totéž platí i naopak – ve vztahu babička- rodiče.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře