Malé lži, také lži. Tuto pravdu, námi dospěláky často opomíjenou, připomněl své mámě Romaně malý Vašík. Když mu asi podesáté vysvětlovala, že mu tentokrát autíčko nekoupí, protože nemá peníze, nedal se odbýt a vytáhl trumf: „Máš, máš, pšece v tom šuplíku v kuchyni...“ Zatímco Romana se prý zbrocená potem nezmohla ani na slovo, pán sedící v tramvaji před ní pobavil ostatní cestující: „No, jen nám, chlapečku, pověz, kde všude má maminka schované penízky.“ Z trapasu sice utekli hned na následující zastávce, ale na synkovo školení Romana jen tak nezapomene. Od té doby prý dětem vše sice zdlouhavěji, ale popravdě vysvětluje.
Tříletá Anetka zase „nachytala na švestkách“ Moniku, která před sousedem zapřela svého unaveného manžela. „To není pjavda, táta je tam a kouká na fotbal,“ opravila „popletenou“ a červenající se maminku. Pohodlné a zdálo by se nevinné lži. Jenže to, co pro nás velké je neškodnou výmluvou, to je pro ty malé lež jako věž. Všechny podlamují naši autoritu, dávají špatný příklad a některé navíc ubližují. Jenže to nám obvykle dochází, až když naše neuvážené výroky provázejí slzičky obelhaných zlatíček.
Nepřípustná taktika
„Když jsem po mateřské nastoupila do práce, byly Toníčkovi dva roky a každý můj odchod probrečel. Já jsem na tom nebyla o moc líp,“ vypráví Pavla. „Ještě hůř mi bylo, když jsem slyšela, jak hlídající babička malého nešťastníka uklidňuje tvrzením, že jdu vedle k tetě a hned se vrátím. Na mě přitom ukazovala, abych se vytratila z bytu. Celý den jsem pak nestála za nic. Dílem jsem si vyčítala, že jsem nechala Toníka takhle oblafnout, dílem promýšlela, jak s matkou proberu tuhle nepřípustnou taktiku.“ Lhát bychom samozřejmě neměli, a zvláště ne dětem.
„Lži boří most důvěry a vzájemné otevřenosti ve vztahu i v komunikaci,“ zdůrazňuje psycholožka Ilona Špaňhelová. „Pokud bychom ho zničili, mohlo by se v budoucnu stát, že také dítě nám bude částečně lhát nebo bude uzavřené a nesdílné.“ Doporučuje, abychom se na způsobech jednání s dítětem společně s prarodiči domluvili. A to tehdy, když je klidná přátelská atmosféra, nejlépe předem, aby ke konfliktu vůbec nedošlo. Někdy bývá hodně těžké pravdu sdělit i přijmout, ale i tzv. milosrdná lež může mít nemilosrdné následky. „Když se dítě nedozví pravdu doma, donese se mu odjinud nebo se dozví polopravdu a pak může být zmatené, zraněné, nedůvěřivé,“ připomíná psycholožka.
Sliby chyby
Litovali jste někdy, že jste dítěti slíbili něco, co ani nechcete splnit? „Náš děda za své neuvážené sliby doslova pykal,“ vzpomíná paní Jindra. „Vnuk lákal dědu zahrát si jeho oblíbenou schovku. Jenže ten si nechtěl nechat ujít sousedský kuželkářský turnaj, a tak aby zmírnil klukovo zklamání (a taky aby měl od jeho nekonečného kňourání pokoj), slíbil mu, že příště až přijede, budou hrát na schovávanou a pikanou celý den. Samozřejmě doufal, že si Jiřík na tak ‚nepodstatnou‘ věc už nevzpomene. Jenže se přepočítal a u ‚pikoly‘ pak vystál důlek.“ Děti na naše sliby nezapomínají a svou důsledností nám mohou jít příkladem. A my bychom zase neměli zapomenout, že zklamání z nesplněných slibů zanechává na dětské dušičce podobné stopy jako lži. I malý „mamánek“ lépe přijme náš odchod z domova, když se ujistí, že se k němu opravdu vracíme, jak jsme slíbili – třeba „než Večerníček zamává“.
Nedůsledně důslední
Dostát svým slovům, ať už jde o sliby nebo pravidla, je na výchově to nejtěžší. Proto nás občas naše dítka „vyučí“ podobně jako Martinu její čtyřletý Lukáš. Zkoušel prý její nervy celý den. Když znovu vyházel ze skřínky věci, které spolu po prvním „náletu“ uklidili a vysvětlili si, proč to dělat nemá, neudržela se a zrušila pohádku před spaním. Jenže do večera na trest zapomněla, a když se jako obvykle usadila k postýlce a otevřela knihu, Lukášek pronesl: „Mamí, nečti. Dneska jsem přece zlobil!“
Zrcadlo, řekni mi...
Máte-li odvahu udělat inventuru svých rodičovských plus a minus, vyměňte si s děckem na chvíli role. Jemu přiznejte „důležitost“ dospělých a vy padněte na kolena − pohled z výšky dveřní kliky vám pomůže se do pocitů mrňouse lépe vžít. Scénářem této hry by měl být všední den u vás doma.
Jak co nejdéle zůstat v očích našeho potomka tím nejlepším, co má?
Nelhat mu, ani když jde o zdánlivé banality. Sdělit pravdu mu můžeme jednoduše, úměrně jeho věku a úrovni chápání. Nejspíš to dá fušku, ale je to bezpečné. Neztratíme tvář a ani důvěru človíčka, který má na světě zatím jen nás.
Nelhat ani nikomu jinému, alespoň ne před dítětem. To má totiž uši všude a překvapivě vnímá hlasy z okolí, i když se zdá, že je stoprocentně zabrané do hry. A nezkoušejte ani test s oslovením a voláním na svačinu. Speciálně vyvinuté radary má totiž jen na dospělácké povídačky.
Neslibovat (ani pod tlakem kňourání nebo pláče dítěte, ani v důsledku naší náhlé euforie) něco, co nemůžeme nebo dokonce nehodláme splnit. Děti si pracně vydobyté přísliby pamatují. Pro ně jsou totiž mnohdy důležitější než pro nás. Bohužel je snadno dáváme, ale někdy těžko plníme.
Nepopírat svoje slova nedůsledností. Když netrváme na tom, co jsme řekli, děláme v malých hlavičkách pořádný zmatek. Jak mají poznat, co myslíme vážně a co ne?
Nepřetvařovat se. Děti vnímají všechny naše projevy vůči okolí a berou si z nás příklad. Určitě nechceme, aby tyhle čisté dušičky vstřebávaly úskoky ze světa dospělých. Na to mají bohudík ještě dost času.
Co na srdci, to na jazyku!
Někdo tomu říká nevinné odreagování, jiný přetvářka. Jak tomu mají rozumět děti, když my sami v tom nemáme jasno? „Proboha, ta ježibaba nás nenechá v klidu ani v neděli,“ zasténal zvonkem probuzený manžel mé kamarádky Lenky, která se s jejich Haničkou v patách vydala otevřít. Měla v úmyslu domovnici přátelsky připomenout, že pracující si v neděli rádi přispí, ale sotva se pozdravily, Hanička radostně zvolala: „Jéé, to není žádná ježibaba, to je paní Veselá.“ A bylo „vymalováno“!
Text: Hana Bělohlávková