Časy se mění a v nich samozřejmě i lidé a jejich vztahy. Mění se tak i postavení otce. Tomáš Novák tvrdí, že dochází k „soumraku patriarchálních otců a úsvitu takzvaného nového otcovství. Moderní ‚nový' otec se významně angažuje ve výchově svých dětí, ve srovnání s autoritářstvím tradičních otců disponuje schopností demokratického řešení sporů, role vůdce se mění v roli partnera, který se stále více inspiruje mnohými původně mateřskými dovednostmi." Z knížky Tomáše Nováka jsme pro vás vybrali právě rozdělení otců do několika kategorií, abyste si mohly, dámy, říct, jaký typ je právě váš manžel nebo partner. Vybrali jsme také několik mýtů o rodičovství. Schválně, jak to funguje u vás?
Váš manžel/partner je...
- ‚Manažerský' otec – Je zaměřený především na úspěch v profesi a ‚dobré peníze' pro rodinu. Manželka řeší to ostatní. Kontrolní otázka: Zůstal by doma s nemocným dítětem ‚na paragrafu'? Odpověď bude záporná: „Nikdy jsem to nedělal a nemohu si to profesně ani dovolit." Doplní ji manažerské rozhodnutí delegováním pravomoci v tomto směru na matku nemocného dítka.
- Podporující a pomáhající otec – V rámci možností (ne tedy absolutně) preferuje svoji pracovní angažovanost před rodinou. Je to ‚poznaná nutnost' v případě nezbytnosti korigovaná akutními potřebami rodiny. Odpověď na kontrolní otázku vyzní ve smyslu: Pokud to bude nutné, tak jistě ano. Nebylo by to poprvé.
- Nový otec – Zapojuje se do péče o dítě, pomáhá v domácnosti, zajišťuje podmínky pro občasný zasloužený odpočinek matky, je pečující a přítomný fyzicky i emocionálně, pokud je ho třeba. Jeho odpověď na kontrolní otázku je jasně kladná. Zpráva o tomto muži nové doby má přinejmenším dva háčky. Menší z nich spočívá v ‚pomáhání'. Je třeba udělat, co je potřeba, ale nevystrnadit ženu z role Hestie – bohyně, a tudíž i šéfové domácího krbu. Větší problém lze vyjádřit stručně: „Je draho!" Máte-li hypotéku a ženu na mateřské, manažerský plat by se hodil. Den má ale jen dvacet čtyři hodin. Co dělat dřív?
Mýty na téma: Otec, matka, děti
Milující, zodpovědný otec je přítomen při porodu svého dítěte
Dámy a pánové, prosím, nezevšeobecňujme. Láska a zodpovědnost se prokazuje podstatně déle, než trvá i ten nejdelší porod. Vyžaduje také mnohem větší úsilí než něžně držet maminku za ruku, otřít jí pot z čela, prohlašovat, byť třeba opakovaně, „Neboj, to bude dobrý..." a neomdlít při tom... ani po tom. Pokud si ‚porod ve dvou' oba rodiče přejí – výborně. Vřele to doporučuji. Může to být krásný, spontánní zážitek lásky, úcty, souznění a (byť ne vyrovnané) podílení se na zázraku zrození. Nikdo by však neměl být ke ‚společnému' porodu nucen, ba ani manipulován. Jsou ženy, kterým to vadí, a ztěžovat jim již tak těžkou hodinku je nesmysl. Jsou muži, kteří to nezvládnou. O jejich charakteru ani hloubce citu to nic neříká. Porod je všechno jiné, jen ne ‚školení' otcovské lásky k dítěti či k jeho matce. Může zmíněné city posílit, ale nemusí. Někdy může působit dokonce i opačně.
Matka (otec) si musí vždy poradit
Stejně jako platí „Nikdy neříkej nikdy!" platí i „Nikdy neříkej vždy!". Moderní doba přináší mnohá překvapení. Ne vždy si dokážeme sami poradit. Jen ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí.
Je třeba vždy jednat dle rad odborníků
Nic proti odborníkům. Jistě jim máme vážně naslouchat. Na škodu není ovšem také zapojit vlastní zdravý rozum. I v nedávné historii byla období, kdy lékaři, psychologové i pedagogové (o politicích ani nemluvě) hlásali docela přesvědčivě naprosté bludy. Například: „Nemazlete se s dětmi, maminky, život se s nimi také mazlit nebude." Profesor O. Brunecký obdobná doporučení v šedesátých letech dvacátého století považoval za „pozůstatky fašismu při výchově". V této souvislosti je tragikomické, že k nemazlení přemlouvající věta byla publikována v době demokratické první republiky, a to autorem, jehož postřehy o marketingu a obchodování jsou v mnohém platné dodnes. Vždy je obrazně řečeno nutno přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky. Odborně řečeno přihlížet ke kontextu a souvislostem daného chování. K tomu je ještě dobré si uvědomit, že „každý jsme jiný".
Dobrá matka (otec) se má stydět za eventuální agresivní pocity vůči dítěti. Stejně tak je ostudné mít agresivní pocity vůči lidem dítku blízkým.
Stydět se... proč? Sklon k agresi je lidstvu dán. Pokud jde jen o pocity, není to zdaleka nejhorší, co by mohlo nastat. Rodiče i další blízcí si je – pokud jsou – mají přiznat, a především je umět zvládat. Přeslazené chování je dobré asi tak jako přeslazená rýžová kaše.
Dobrá matka (otec), pokud má doma autoritu, zajistí, aby dítě udržovalo pořádek.
Jde o úkol v normálních podmínkách stěží řešitelný. K textu, který podepisují snoubenci ‚svatebním perem', by mělo být dodáno: „Beru na vědomí, že zvláště když budeme mít dvě malé děti, není možné v bytě udržet pořádek a uklizeno... pokud k tomu nemáme dostatečné množství služebnictva." Klasik Zdeněk Matějček rád citoval rčení, že „nepořádek (možno použít i vulgárnější synonymum) v bytě = chytré dítě". Rozvíjení tvořivosti se striktním důrazem na pořádek nedá sladit.
Matka (otec) jsou zodpovědní za úspěch dítěte ve škole
Zdaleka ne tak docela. Záleží na kontextu. Úspěch je relativní. Jsou děti, u nichž je jeho synonymem ‚dostatečná'. Důležitý je i úhel pohledu. Pro někoho jsou úspěchem ‚samé jedničky', pro jiného spontánní, tvořivé dítě s různými zájmy. Je pozoruhodné, jak se mnohé z dnešních úspěšných a emancipovaných žen hroutí nad poznámkou typu: „Vaše dítě opět nemělo k dispozici předepsané pastelky." O mužích ani nemluvím. O nich to platí také.
Dobrá matka (otec) jsou na rodičovské dovolené šťastní a spokojení
Inu... Jednak nejde o žádnou dovolenou a za druhé „trvale šťastný může být jen imbecil" (M. Plzák). Ovšem před tím, kdo dokáže být, řekněme, velmi spokojený, smekám.