O maminkách a dětech

Jste paní „Miminková“, „Batolátková“, anebo spíš paní „Už aby vyrostl“?
O maminkách a dětech
Cítíte se na vrcholu blaha s kojencem v náručí a nejraději byste zastavila čas? Anebo spíš v hlavě popostrkujete hodiny a nemůžete se dočkat, až se vaše mrně rozmluví a rozběhne?
 
„Jezis, to je tak loztomilé... ty plstícky, ťapičky... Kéž by to nikdy nevyrostlo!“ Vzpomínám, jak se jedna moje příbuzná takhle nějak podobně rozšišlávala nad všemi miminky, která se v rodině narodila, a my z ní měli legraci. Kojenci byla posedlá, sama měla děti tři, a kdyby u ní nenastaly gynekologické problémy, nejspíš by rodila až do menopauzy.
 
Já osobně patřím do kategorie matek, která svá miminka milovala, ale když se v retrospektivě dívám zpět, úplně nejsladší mi přišlo období od roku a půl do pěti let. Jsem tedy spíš paní „Batolátková“. Samozřejmě bych to v kojeneckém období svých dětí nikomu nepřiznala ani na mučidlech, jen jsem si tehdy s úlevou přečetla rozhovor s herečkou Zlatou Adamovskou, která po narození syna (dnes skoro dospělého) pronesla, že se těšila, až trochu „zakční“ a začne být parťák, i když dobře ví, že tím definitivně skončí období klidu. Mimochodem takto často argumentují tátové: „Miminka nás až tak neberou, počkáme si, až s nimi budeme moct stavět z kostek.“

Zpráva o naší povaze
„Každá etapa v životě dítěte má svůj půvab,“ začíná optimisticky psycholožka Jana Markvartová. „Ale vždycky je nějaká, která nás baví o chloupek víc než ta druhá. Někoho nejvíc berou miminka, někoho batolata, někdo by nejraději zastavil čas v období první třídy.“ Tohle téma je ovšem mezi matkami tabu. Ty méně sebevědomé, než je právě například herečka Zlata Adamovská, cítí pocit viny z toho, že se těší, až jejich dítě udělá první kroky. Podle psycholožky jsou tyto pocity matek časté. To, jestli preferujeme kojenecký věk, anebo další období, nikterak neumenšuje naši lásku k dítěti. Psycholog z toho vyvodí pouze poznatky o naší nátuře.

Paní Miminková
Miluje miminkovskou vůni, dojímají ji dokonce i miminkovská hovínka. Dostává ji absolutní miminěcí bezbrannost a závislost na mateřské péči i přítomnosti. Po šestinedělí, kdy je člověku tak všelijak, z ní opadnou různé pochybnosti ohledně toho, jestli s ním bude umět správně nakládat, a je opravdu nefalšovaně a nehraně šťastná. Zvlášť pokud měla kliku na zdravého, spavého jedince, takže není fyzicky vyčerpaná.
 
Baví ji „načinčaný“ kočárek, užívá si dokonce pravidelné prohlídky dítěte u pediatra. Nechápe, jak může někdo už po čtvrt roce (o těch ženách, které to učiní dřív ani nemluvě) odsvištět do práce, i když je k tomu nenutí ekonomické důvody. V žádném případě netrpí ponorkou a sociální izolací. Dny nepovažuje za jednotvárné. Objevila, že dělání domova a mikrosvěta, kde je se svým miničlovíčkem, ji naplňuje stokrát víc než chození do zaměstnání, kde je „jen“ malý šroubeček v soukolí. Když vypadne, komu schází? Ale doma!? Pokud před narozením dítěte nepatřila k nejsebevědomějším, teď jí sebedůvěra narostla. Dítě ji lichotí svou zvláštní pozorností, uvědomuje si, že je milovaná, nenahraditelná, výjimečná. Dítě ji potřebuje při všem.
 
Zejména pro prvomatky, které nedělí svou pozornost mezi více dětí, je každodenní péče o dítě poměrně snadná. Kojenec je čím dál zábavnější, ale období, kdy do všeho vleze, přijde až v druhé polovině prvního roku.
 
Paní „Miminková“ má dosud během dne období klidu a soukromí, pořád ještě může dítě bez obav položit na zem s vědomím, že bude v pořádku, až se tam znova podívá. Pokud má hodného partnera a nesužují ji nějaké extrémní finanční starosti (navíc je opravdu ochotná se maximálně uskromnit), nejraději by zastavila čas.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Na miminkách ujíždí nejvíc...
Není pravda, že jen herečky a jiné umělkyně jsou přecitlivělé. Všechno si „moc berou“ i manažerky, podnikatelky, ženy z byznysu, právničky... Zatímco ale u hereček se emotivnost až hysteričnost bere jako nutná výbava pro jejich profesi, pro ženy, které se musely prosadit a obhájit v mužském světě, je projev emocí a ženskosti tak trochu luxus. Narozením dítěte se pak všechno, co v sobě potlačovaly, uvolní.
 
„Ke svému synovi cítím tak neskutečnou něhu, že bych ho nejraději pořád chovala a pusinkovala. A taky začínám přemýšlet, jestli se mi chce zpátky mezi ty vlčáky s atrofovanými city,“ přiznala se mi jedna zaměstnankyně reklamní agentury, která si nepřeje být jmenovaná.

Paní „Už aby vyrostl“
Některé ženy – a není jich málo – nejsou ani miminkové, ani batolátkové, a kojenecké období nesnášejí úplně nejvíc. Místo toho, aby je naplňovalo radostí, že jsou tak milované a potřebné, se cítí omezované a stravované dětskou závislostí. Touží alespoň po chvilce času, kdy od nich dítě nic nepotřebuje. Permanentní úsilí o to, aby se ztotožnily s pocity děťátka a všímaly si jeho potřeb, je vyčerpává víc, než počítaly. Přitom navenek se jim většinou nedá nic vyčíst. Dítě je čisté, nakrmené... jen prostě chybí dostatečná vnitřní zainteresovanost. Tyto mámy se chovají tak trochu jako naprogramované loutky. „Ano, vím, že je důležité dítě kojit, povídat si s ním, hrát si s ním, usmívat se na ně, když ho držím v náručí, ale dělám to jen proto, že všichni píší a říkají, že se to tak dělat má. Nejde to zevnitř.“ Jenže tak se tyto matky dostávají do začarovaného kruhu.

Společně
Kojenec je totiž „instinktivní zvířátko“. Když mu pomáháme, je klidný, veselý a přirozený. Odmítnete-li ho, bude trpět, a vy nejvíc ze všech. Například jste si někde přečetla, že se nemá rozmazlovat, a když brečí, máme k němu běžet až po pěti minutách. Žena, která se není schopná řídit citem, stopuje otrocky na hodinkách přesně pět minut, zatímco situace si ve skutečnosti žádá, aby si pochovala děťátko hned. Dítě, o které se staráme „podle manuálu“, bohužel hodné podle našich představ být nezačne. Naopak bude spíše svéhlavé...
 
Spokojenost maminky a dítěte jsou totiž úzce spjaty. Můžete mít odpor k jeho pláči, k tomu, že vás už zase potřebuje. Ale pokud jeho pláč ignorujete, jen ho k němu odsuzujete a o to víc ho musíte poslouchat. S nadsázkou řečeno, máma a kojenec se potápějí i plavou společně.

Komu se to stává
Komukoli. Vnitřní zralost pro mateřství vůbec nemusí souviset s věkem, ani se vzděláním, a dokonce ani s rodinným zázemím. Jsou velmi mladé maminky, které neplánovaně otěhotněly v osmnácti, přitom jim ale ihned naskočily správné mateřské instinkty. Co neutáhnou životními zkušenostmi, zvládají intuicí, dostatkem energie a někdy jim příjemnou lehkost dodává právě ona nezkušenost.
 
A pak tu jsou zralé ženy po třicítce, s vybudovaným zázemím, rozběhlou kariérou, řeklo by se, že už si své užily, nacestovaly... Ale ony se v mateřství najednou emocionálně a citově plácají mnohem hůř než nezralá osmnáctka. „Nedá se zevšeobecňovat, ale paradoxně pocit deziluze z miminka často postihuje dlouhodobé, jak se jim dnes moderně říká, snažilky,“ přichází s překvapivou informací psycholožka Jana Markvartová. „Po dítěti několik let intenzivně a marně toužily. Trápily se duševně i tělesně. Dělaly psí kusy, investovaly peníze do léčby. Jejich snažení se táhlo tak dlouho, až si mateřství naprosto zidealizovaly. Nabyly dojmu, že dítě rovná se automaticky nekonečné pocity štěstí. Realita fyzického i psychického vypětí je zaskočí. A platí to v životě všeobecně – když je naše očekávání příliš vysoké, většinou přichází zklamání.“ Co ale s tím?

Dobrá vůle musí zvítězit
„Jakmile se začnete takto cítit, zdá se vám, že je fyzická péče o děťátko vlastně jednoduchá ve srovnání s překlenutím osamělosti, nudy či nedoceněnosti okolím, je dobré už jen to, že si nelžete a své pocity přiznáváte. Pak je potřeba další krok – dítě je na světě, ale nemůže za to, že vás v rané fázi svého života až tak nebere, a především by na to nemělo doplácet. Prevencí i léčbou je pochopení vlastní důležitosti. Dítě se vyvíjí. Má vrozenou chuť pro nácvik všech forem lidského bytí – od vytváření zvuků, používání rukou a přetáčení se, používání skutečných jídel nebo bouřlivý smích. Každý tento pokrok je v rukou mámy! 
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články