Do dětského centra v Sulické ulici v Praze 4 se dostávají malé děti, jejichž rodiče se o ně nedokážou nebo nechtějí postarat. Nějakou chvíli se tu učily žít jako lidi i vlčí děti. Když sourozence policisté ve sklepě jejich domu našli, vydávali skřeky. Byli podvyživení, nevěděli, co je lžíce ani, že existuje záchod. Tady se ukázalo, že kdyby měli solidní rodiče, byli by normální jako ostatní. Naštěstí se k matce a otci vrátit nemusí. Snad je laskaví pěstouni či adoptivní rodiče přesvědčí, že na světě nemusí být jen zle.
Nejsou tu moc dlouho?
Se svým osudem v dětském centru za pomoci sestřiček a ve spolupráci se státními i nestátními organizacemi (OSPOD, Sananim...) zápasí i maminky drogově závislé. Tady hledají pomoc lidé, kteří (i když své dítě milují) nejsou schopni svou obtížnou situaci vyřešit a děti jim při hledání východiska poněkud překážejí. Část z těchto dětí se po čase vrací do vlastní „sanované“ rodiny. A ty ostatní? Většina z nich naštěstí nečeká dlouho. Zůstávají chlapci a holčičky převážně se zdravotním či zdravotně sociálním postižením, mnohdy i děti romského etnika, o které sice jejich „praví“ rodiče nestojí, ale zároveň jim odmítají dát volnost, nebo je příliš nezajímají. Nejsou-li tyto děti právně volné, nemohou se odtud hnout.
Malování na růžovo tady neplatí
V některých případech vše závisí na soudu. Nerozhodne- li dost rychle, tráví tu zbytečně navíc několik měsíců. Přitom se ví, že čas pro mrňata v dětských centrech strašně letí. Čím dříve se dostanou do kvalitní rodiny, tím lépe. Děti, které žádný handicap nemají a jsou právně volné, se většinou dočkají velmi brzy, některá miminka si tu dokonce pobudou jen pár týdnů. U dětí s těžkými zdravotními problémy, dětí romských, dětí cizinců nebo sourozeneckých skupin to tak jednoduché nebývá. Rodiče pro ně nejsou. Uvázat si „na krk“ tři brášky, o kterých nic moc nevíte, to chce odvahu, a jen málokdo ji má. Rozdělit děti do různých rodin, to také není nejšťastnější.
„Proč nám říkáte samé nepopulární věci,“ zeptal se ředitelky centra Jaroslavy Lukešové jeden z potenciálních tatínků na přípravě pro přijetí dítěte. „Protože je lepší nic nemalovat na růžovo,“ odpověděla mu. Není totiž podle ní nic horšího, než když se někdo rozhodne drobečka – a je úplně jedno, jak je starý – vrátit. Člověk, který chce cizímu dítěti pomoci, by měl vědět, jak na tom on sám je. Papír unese hodně. Na něm si možná připadáme o něco tolerantnější než ve skutečnosti. Proto by měl každý dobře zvážit, jestli za pár měsíců nebo let nebude v pokušení dítěte se zbavit, nebo to dokonce neudělal.
Genetická vada jako handicap
Projdete přípravou. Všechno je vám jasné. Na dítě se těšíte. A když ho máte doma, najednou zjistíte, že to nejde. Nebo se ukáže, že partner se na „cizí“ dítě netěšil tolik jako vy. Že souhlasil jen proto, abyste tolik neplakala. Nebo že širší rodina – babičky a dědečkové – dávají „vašemu“ dítěti najevo, že mezi vás nepatří. I takové případy se bohužel stávají. Naštěstí jich je jen pár a vrácených mrňousů také. Všechny děti jsou krásné – miminka a batolátka zvlášť. Na první pohled vás ani nenapadne, že některá z nich mají nebo mohou mít zrakové, sluchové či jiné postižení nebo některý z genetických syndromů. To, že péče o ně není jednoduchá, často také brzy zjistí adoptivní rodiče nebo pěstouni, kteří si je z Dětského centra v Sulické ulici v Praze vezmou. Ale přesto je mají rádi.
Jde to i bez mámy?
Obecně se soudí, že pokud dítě do jednoho roku nepozná mateřskou lásku, je odepsané na celý život. Není to tak úplně pravda. Ale aby se správně vyvíjelo a mělo dobrý základ, potřebuje kvalitní rodinu. Také proto jde v Sulické všem o to, aby ji každý mrňous, kterého sem někdo odloží, co nejrychleji našel. Ale než se to stane, snaží se o něj v „kojeňáku“ postarat co nejlépe. Nenajdou-li se máma a táta pro novorozence do šesti týdnů, mrňata jdou do své rodinky se čtyřmi až pěti různě starými dětmi. Sourozenci pochopitelně zůstávají spolu. Tam o ně pečují tři zdravotní sestřičky. Kromě nich má každé dítě svého dobrovolníka, který za ním chodí a pomáhá mu navázat kvalitní vztah. I adoptivní rodiče často s uspokojením kvitují, že dítě, které si vzali, má o vztazích v rodině povědomí.
„Pro tebe si zítra přijdu s taškou,“ oslovil jeden ze zájemců o dítě tříletou holčičku, která se mu zalíbila. Už nepřišel a ona několik nocí proplakala. Pro každé dítě je deprimující, když zjistí, že je nikdo nechce – a pro opuštěné to platí dvojnásob. Život v nejistotě a falešné naděje s ním mohou pěkně zacloumat. I proto je třeba adoptivním rodičům a pěstounům, kteří to myslí vážně, složit poklonu. Jdou do toho, přestože vědí, že se vše nemusí „vyvést“ podle jejich představ, a nejdůležitější pro ně je, že mohli někomu, kdo to potřebuje, dát domov.
Příběh s dobrým koncem
Měl být zdravý. Aspoň nic nenasvědčovalo tomu, že v pořádku nebude. Když se Pavlík narodil, měl těžký Downův syndrom, nemocné srdíčko a skoro neviděl. Z porodnice putoval rovnou do dětského centra. Táta s mámou si řekli, že pro ně umřel a už ho nikdy vidět nechtějí. Ale pak se přece jen zastavili, aby se zeptali na jeho osud. Přišli i podruhé, potřetí … Po čase s ním strávili víkend. Byli s ním v kontaktu čím dál častěji, až si ho domů vzali natrvalo. Možná by o něj nikdo nestál. Teď má rodinu – a vlastní...
Převzato z časopisu Betynka.