Do optiky se vydejte, když je batole v dobré náladě. I tam by totiž mělo spolupracovat. Bez vyzkoušení nelze brýle koupit. Měly by slušet tvaru obličeje a také dobře a pevně sedět.
„Některé děti přiběhnou z ordinace a nejraději by si vyzkoušely všechny obruby, jiné zase schovají hlavu do dlaní a nenechají si nasadit ani jedny. V takovém případě je lepší výběr odložit,“ říká optička a optometristka Iveta Plačková. Podle předpisu, který si přinesete od lékaře, vám optik pomůže vybrat vhodnou obrubu čili obroučky. Následně brýle zhotoví, upraví je na míru, děcku vyzkouší a také vás poučí o správném čištění a o možných opravách i náhradních dílech. Jinak vás v optice žádný problém nečeká, tedy pokud vás neporazí ne zrovna malé ceny. I když zdravotní pojišťovny na obruby i „skla“ přispívají, spotřeba brýlí je zvlášť u malých, často padajících dětí, velká, větší než dotace. Dětské obroučky plastové nebo kovové se pohybují průměrně kolem 1400 Kč.
Pro děti jsou bezpečnější místo skel plasty. Můžete si vybrat se speciálním tvrzením a tzv. antireflexem, ale počítejte, že i takový „standardní nadstandard“ pojišťovny nehradí. Proto, pokud pořizujete první či druhé brýle, vyzkoušejte nejprve základní varianty, protože je možné, že za měsíc či dva bude dítko potřebovat brýle s novými dioptriemi. U dioptrií +/– 3 a více je dobré mít jedny brýle náhradní pro případ rozbití na překlenutí doby, než budou nové brýle zhotoveny nebo staré opraveny, což může trvat i několik dní. Když se brýle při chodníkovém karambolu poškrábou, ale šrám nezasahuje do zorného pole, není nutné hned kupovat nové. Jestliže však škrábanec vadí v čistém vidění, rozbijte prasátko a běžte k optikovi, jinak zaděláte dítku na další problém.
Kontaktní čočky
Čočky se běžně doporučují dětem minimálně patnáctiletým, které jsou schopné s nimi samostatně manipulovat. Jsou-li nutné u menších dětí, o obsluhu se musí kompletně postarat proškolený rodič.
Kolik hradí pojišťovna?
Pro děti do 6 let věku: Maximálně 3x ročně 300 Kč na obrubu, 100 Kč na výplň na každé oko podle dioptrií. Dětem, které mají více než +/– 3 dioptrie, hradí plastovou výplň 2x ročně. Některé maminky mají dobrou zkušenost s tím, že lze sloučit nároky ze dvou nebo částečně ze všech tří předpisů, a zaplatit jimi celé brýle nebo jejich velkou část. Je to ale jen dočasné řešení při momentální finanční krizi. Další brýle, pokud vyčerpáte roční nárok, totiž už musíte platit z vlastní kapsy. Při využití jednoho předpisu na jedny brýle pak obvykle doplatíte zhruba 1000–1500 Kč.
Názor odborníka
Iveta Plačková, optička a optometristka
„Na trhu jsou obruby plastové i kovové. Kovové jsou trvanlivější než plastové a případné opravy (letování stříbrem) nejsou tak nápadné jako lepení plastové obruby, protože svár lze přelakovat barvou co nejpodobnější barvě obroučky. Třetí typ – obroučky z titanu, jsou pružné, odolnější při nárazu a vhodné i pro děti s alergií na kov. Pro miminka jsou speciální měkké, ohebné a prakticky nerozbitné silikonové obroučky. Okluzory se prodávají buď náplasťové – nalepovací rovnou na oční víčko, které jsou z příjemného antialergického materiálu a zdobené obrázky, anebo gumové, také v několika barvách, které se přisají na sklo brýlí a nijak neobtěžují.“
Irena Edlundová, syn Filípek
Když jsme se dozvěděli, že by měl syn nosit brýle, byly mu 3 roky. V té době jsme měnili lékařku, protože ta dřívější tvrdila, ze syn brýle nepotřebuje. Současná paní doktorka je milá a velmi precizní, natrefili jsme na ni náhodou, když se v MŠ prováděl screening očních vad. Tehdy synovi zjistili tupozrakost a potřeboval 5 dioptrií, Vyšetření naštěstí snášel dobře, možná i proto, že jsme je rozdělili na dvě části, protože po určité době byl už unavený a hůře spolupracoval. Ale jinak to bylo bez problémů, seděl mi na klíně a jenom při vyšetření refraktometrem jsem mu přidržovala hlavu.
Než si však Filípek zvykl na nošení brýlí, zažili jsme krušné chvíle, kdy jsem brečela i já. Zpočátku nechápal, co mu to děláme a proč mu okluzor dáváme, sundával si ho a strašně brečel. Vidění světa se mu samozřejmě zpočátku zhoršilo, než se oko zadaptovalo, byl hodně unavený, usínal před večerníčkem a spal až do rána – na toto jsem byla paní doktorkou upozorněna, ale během dvou měsíců se vše poddalo. Snažila jsem se mu všechno vysvětlit a později jsem vymyslela metodu, kterou mi schválila a nadšeně dále používá i paní z pedagogického centra, která za Filípkem dochází do školky: Nastavila jsem na mobil nějaký čas, po který měl okluzor mít na oku, a když mobil zapípal, měl přestávku a mohl si ho sundat. Trochu jsem ho šidila, říkala jsem, že budíček je nastaven na 15 nebo 25 minut, ale vždy to bylo třeba o 10 minut déle.
Pro brýle chodíme do optiky v místě bydliště, kde nám vycházejí vstříc – menší opravu udělají na počkání a pomáhají i se sháněním atypických brýlí. Ty potřebujeme, protože náš Filípek musí nosit na levém oku okluzor. Protože náplasťový nesnáší – má totiž kontaktní alergii a navíc mu ani není sympatický, nosí gumový, který kůži nedráždí, ale při delším nošení nebo při sportu se v teplém počasí trochu zapaří. Ale teď, když jej nosí jen dvě hodiny, tak to tolik nevadí, dřív ho potřeboval 4–5 hodin denně. Gumový okluzor má však jednu velkou nevýhodu – táhne brýle trošku dopředu, takže syn musí nosit brýle s většími skly a postranicemi za ucho, které v současné době nejsou moderní, a tudíž se špatně shánějí. A právě v tom nám v „naší“ optice vyšli vstříc – schovali pro nás starší typy brýlí. Moderní modely totiž mají užší skla a když okluzortrochu sjel, syn mohl koukat kolem něj, což je špatně! Brýle máme dvoje, protože někdy stačí jen malá oprava, třeba upevnit šroubek, ale občas se rozbijí definitivně. Těžko předejít argumentům: „Maminko, já jsem si na ně sednul“ nebo „Šlápla mi na ně Kačenka, když jsme se honili v lese“...
Jana Procházková, syn Honzík
Při běžné pětileté prohlídce se paní doktorce něco nezdálo a poslala nás ke specialistovi. Ten zjistil, že je Honzík dalekozraký. Dostali jsme však taky útěchu, že když bude pravidelně nosit brýle, po pubertě je už pravděpodobně nebude potřebovat.
Při vyšetření bylo pro Honzíka asi nejhorší, když mu paní doktorka speciálními kapkami rozkapala oči. Což bylo nepříjemné a na 24 hodin mu to rozostřilo zrak. Ale jen si trochu zavýskl při aplikaci kapek a pak už si dál nestěžoval. Poté jsme se na třičtvrtě hodiny šli projít a teprve došlo k vyšetření. Honzík ochotně ukazoval, co vidí na tabuli, a nechal se bez problémů vyšetřit i na dvou přístrojích, které mu měřily zrak. Moje pomoc spočívala jen v tom, že mi Honzík seděl na klíně – šlo spíš o to, aby se moc nevrtěl a držel hlavu tam, kde má.
Výběr brýlí vzal Honzík odpovědně. Přesně věděl, co se mu líbí, a podle toho si vybral. Připadal si asi i trochu důležitě. Sama bych možná zvolila jiné, ale já je přece nenosím. Syn si návštěvu u optika užíval, nakonec si vybral i pouzdro a šli jsme.
Zjištění, že syn bude nosit brýle, mi připomnělo moje dětství. Brýle jsem považovala za velký handicap. Měla jsem pocit, že se kvůli tomu nikomu nelíbím. Pamatuji si, jak jsem už v pubertě přemýšlela, že až budu mít jednou děti, tak nechci, aby měly takové mindráky jako já. Samozřejmě později mě toto přesvědčení opustilo. No, a Honzík si je bez problému nasadil a nosí je. Každému vysvětlil, že špatně vidí, a proto je má. Nikdy předtím si na oči nestěžoval, ale asi se mu v brýlích lépe pozoruje svět, tak je nosí rád, a tudíž se líbí i svému dětskému okolí. Žádným aktivitám se kvůli nim nemusí vyhýbat, normálně s nimi běhá, blbne s kamarády. Sundává je, jen když jde na judo nebo do dětského centra, kde je hodně skluzavek a prolézaček.