Očkování slovo neznámé
Doma máme očkovací průkazy, víme kdy musíme nechat sebe nebo své děti očkovat, ale málokdo tuší, co proces očkování skutečně znamená. „Vakcinace je nejvýznamnější prevence proti vzniku a šíření nakažlivých nemocí. Očkovací látka je vlastně napodobenina skutečné infekce. Po aplikaci se tak v těle ihned tvoří ochranné protilátky a nemoc už nemá šanci. Pravidelné očkování u dětí tak výrazně snižuje celou řadu těžkých a životu nebezpečných infekcí,“ vysvětluje podstatu očkovacího procesu imunoložka Martina Svitáková.
Typy vakcín
Živé vakcíny
Jak už název napovídá, jde o skutečné, avšak oslabené očkovací látky. Ty se většinou podávají v jedné nebo dvou dávkách a organizmus je chráněn na dlouhou dobu, někdy i po celý život. Mezi živé vakcíny patří například spalničky nebo zarděnky.
Neživé vakcíny
Zde se jedná o uměle vyvolané látky a imunitní systém je tak třeba stimulovat minimálně trojím podáním očkovací látky (např. u záškrtu, tetanu, dávivého kašle). Pravidelným přeočkováním s odstupem tří, pěti nebo i více let lze pak obranné látky udržovat. Bez přeočkování ovšem nákaza hrozí.
Očkovat ano či ne?
A tady začíná hra, kdože má ohledně očkování vlastně pravdu. Na straně lékařů je většinou naprosto jasno. „Říkám jednoznačně očkovat. Snižuje se tak riziko onemocnění, navíc plošným očkováním se pomáhá zabraňovat výskytu nemoci až do úplného vymýcení, jak se to povedlo například u pravých neštovic,“ brání očkování pediatrička Alena Bohdanecká. Na straně kritiků se ale ozývají hlasy, že očkování zejména u malých dětí zbytečně zasahuje do organizmu a namáhá jej. „Mně vadí systém, kdy je očkování předem dané a podpořené ještě zákonem. Nemohu se rozhodnout jestli a proti čemu své děti nechám očkovat, mám to prostě nařízené. A to bez ohledu, jak jim to může oslabit organizmus.“ vysvětluje svou nevoli k vakcinaci matka tří dětí Agáta Rossnerová. Souhlasí s ní i homeopat Vlastimil Dráb, který dodává: „U nás je očkování povinné, což není všude. V jiných zemích lékař lidem radí, který druh očkování je nezbytně nutný a který nikoli. Potom se pacienti sami rozhodnou, jaký druh očkování zvolí. A třeba v Japonsku se očkuje až od dvou let, kdežto u nás už je to pár dní po narození.“
Komu tedy dát za pravdu? Jako vždy platí zlatá střední cesta. Úplným odmítáním očkování skutečně hrozí vážné zdravotní komplikace a navíc i problémy se zákonem. Navíc prevence v podobě očkování je daleko menší zásah do organizmu, než kdyby váš potomek měl nějaké závažné onemocnění prodělat. Že to není možné, protože všechny ty nemoci už vymizely? To je velká pověra, která mezi lidmi panuje. „Lidé si neuvědomují, že pokud nebudou děti očkovat vůbec nebo až později, hrozí jim tetanus při úrazu nebo závažný průběh hemofilové infekce. Navíc v dnešní době, kdy i k nám jezdí lidé z různých částí světa, se začínají opět objevovat závažná onemocnění. Jako se to před třemi lety stalo ve Velké Británii a Itálii, kde kvůli klesajícímu očkování vypukla lokální epidemie černého kašle. Desítky dětí přitom na nemoc zemřely. A je pošetilé si myslet, že by se to nemohlo stát i u nás,“ varuje Jitka Škovránková z ambulance očkování v pražském Motole. Možná jste se teď vyděsili. Ale to je zbytečné. Vy přece na očkování se svým dítětem půjdete. Zbývá ještě zjistit, jaké máte možnosti. Jaká jsou tedy očkování nutná a která nadstandardní?
Typy očkování
Povinné očkování
Povinné očkování je očkování, které je dáno zákonem a kompletně ho hradí stát. Jde zejména o těžké choroby s následkem smrti, proti kterým se vakcinace provádí hned po narození, podle tzv. očkovacího kalendáře. Mezi povinná očkování patří očkování proti dávivému (černému) kašli, tetanu, záškrtu, dětské přenosné obrně, hemofilové nákaze, spalničkám, příušnicím, zarděnkám, tuberkulóze a virové hepatitidě.
Mimořádné očkování
Mimořádné očkování se používá, když vznikne nebezpečí epidemie. Hlavní hygienik nařídí toto očkování buď celé populace nebo určité části. Zejména se jedná o očkování proti chřipce nebo žloutence typu B.
Očkování při úrazech
Vakcinace při úrazech se provádí jako prevence infekcí ran. Nejčastěji jde o očkování proti tetanu, po poranění nebo pokousání zvířetem se provádí očkování proti vzteklině.
Očkování před cestou do ciziny
Očkování před cestou do ciziny se liší podle navštívené země. U nás je nejrozšířenější vakcinace proti žluté zimnici nebo břišnímu tyfu, které je nutné před odjezdem do Afriky nebo Jižní Ameriky. Očkovat se ovšem dá i proti jiným onemocněním. Před cestou do vzdálenějších zemí je tedy dobré informovat se v některém z očkovacích center. Zkuste třeba www.ockovacicentrum.cz. Zde najdete seznam očkovacích center, kde vám rádi bezplatně poradí.
Očkování na žádost
Na žádost můžete nechat očkovat své dítě (i sebe samozřejmě) i proti dalším infekcím (např. klíšťová encefalitida, žloutenka typu A atd.). Vakcína se plně hradí a vydává se na lékařský předpis. Před očkováním se ale určitě poraďte s pediatrem, jestli vaše dítě vakcínu opravdu potřebuje a kdy je nejvhodnější doba.
Co je to hexavakcína
Je to doslova zázračná vakcína. Jak již název napovídá, skládá se ze šesti složek, po dokončeném očkování je tedy dítě chráněno proti šesti infekčním nemocem bez toho, že by muselo absolvovat šest náročných očkování. Hexavakcína chrání proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, žloutence typu B, dětské obrně a haemophilu influenzae. A dobrá zpráva nakonec, už dva roky je plně hrazená pojišťovnou!
Očkovací kalendář, aneb kdy na jaké povinné očkování
4. až 6. den po narození - tuberkulóza
1. dávka hexavakcíny od 13. týdne - záškrt, tetanus, dávivý kašel, obrna, žloutenka typu B a invazivní onemocnění Haemophilus influenzae
2. dávka hexavakcíny 1 měsíc od prvního očkování
3. dávka hexavakcíny nejméně 1 měsíc po 2. dávce
4. dávka hexavakcíny nejméně
6 měsíců po 3. dávce, ale nejpozději před 18. měsícem života
15. měsíc - (první dávka) spalničky, příušnice, zarděnky
21. až 25. měsíc - (druhá dávka) spalničky, příušnice, zarděnky
2. rok - tuberkulóza, pouze u dětí s negativní tuberkulozovou zkouškou a u dětí bez jizvy po očkování
5. - 6. rok - záškrt, tetanus, dávivý kaše, jde o přeočkování
10. až 11. rok - dětská přenosná obrna, jde o přeočkování
11. až 12. rok - tuberkulóza, přeočkování pouze u dětí s negativní tuberkulozovou zkouškou)
12. až 13. rok - žloutenka typu B, pouze u dětí, které nebyly očkovány v prvních měsících života (3 dávky v rozestupu 0, 1 a 6 měsíců)
14. až 15. rok - tetanus, přeočkování vždy po 10 letech
Jak předejít potížím při očkování
Někdy se opravdu může stát, že dítě bude očkování hůř snášet. Mohou se objevit teploty, vyrážka, ve výjimečných případech i zvracení. Abychom výskyt těchto vedlejších jevů maximálně eliminovali, je nutné dodržovat některé postupy.
Na očkování jen zdravé
Dítě, které jde na očkování, nemá mít žádnou infekci ani teplotu. I jen obyčejná rýma, může vakcinaci zkomplikovat, nepodceňujte ji. Jinak hrozí, že se sečtou příznaky infekce a reakce po očkování.
Informujte lékaře o stavu po vakcinaci
Některé děti snášejí očkování hůře. Jestli je to případ i vašeho potomka, určitě před příští vakcinací informujte lékaře. Ten pak může například rozdělit očkování do více dávek nebo je o něco odložit.
Od lékaře nespěchejte
Po očkování raději počkejte půl hodiny v čekárně. Ve výjimečných případech se může stát, že očkované dítě zkolabuje a lékař mu tak může ihned pomoci. Pokud se dítěti přitíží doma, volejte ihned pohotovost.
Očkování je nápor
Dítě, které má za sebou očkování, by se nemělo nějakou dobu namáhat. U neživých vakcín asi dva až tři dny, u živých, jako je vakcína proti obrně, asi dva týdny.
Vyhýbejte se nemocným
Po očkování se snažte, aby se vaše ratolest vyhýbala všem nemocným. Vakcinace živými vakcínami totiž přechodně oslabuje imunitu a dítě se může snadno nakazit.
Očkování není novinka
Také jste si mysleli, že očkování je „výmysl“ minulého století a souvisí s fantastickými změnami v medicíně po druhé světové válce? Omyl. Očkování tu už kdysi dávno bylo. Nešlo samozřejmě o sterilizované jehly a špičkové preparáty, ale jakési „proočkování“ to skutečně bylo. A souviselo s poznáním, že člověk, který přežije infekční onemocnění, se jen velmi zřídka nakazí stejnou nákazou opětovně. Například při morových epidemiích ve středověku nebývaly nakaženy morem osoby, pečující o nemocné. Ve staré Číně vymysleli jako prevenci proti pravým neštovicím odebírání části tekutiny z puchýřků osoby, která neštovicemi trpěla. Odebraný hnis aplikovali jehlicí zdravému jedinci pod kůži. Další metodou bylo odloupnutí strupů z puchýřků, následné usušení a rozdrcení na prach. Očkování probíhalo vdechnutím tohoto prášku zdravou osobou.
Text: Eliška Zikmundová