Když byli mí dva starší synové malí, vysnila jsem si, jak s nimi budeme cestovat. Na moře jsme, pravda, neměli, navíc jejich otec odmítal létat, byli jsme také bez auta, ale co, užijeme si výlety vlakem a české penziony.
Bylo to poněkud bláhové – čtyřletý řádil ve vlaku tak, že jsem byla zpocená hrůzou a studem už po padesáti kilometrech, zatímco jeho dvouletý bratr nedokázal usnout jinde než doma. Stačilo šlápnout na parketu, co vrzala jinak než podlaha v naší ložnici, a udělal budíček ve dvě ráno i okolním pokojům. Prvorozený v restauraci nevydržel sedět déle než dvě minuty, jeho mladší bratr zase v jedné, kde jsem chtěla alespoň hodinu tupě civět do talíře, zhltané jídlo vyhodil po chvíli zpátky na stůl. Všechno bylo o to horší, že nám všude vesměs dávali najevo, že když máme děti, tak bychom, ehm, snad mohli sedět doma.
Batole zaujmete snadno, puberťáka hůř
Ale můžu vás utěšit, a to hned třemi věcmi: za prvé, ne všichni potomci jsou tak příšerní, za druhé, i ti moji z toho vyrostli a za třetí, dneska už jsou snad všude na děti mnohem lépe připraveni. Takže neváhejte a vyrazte. Já už jsem si od neslavných začátků taky mockrát spravila chuť – momentálně nejčastěji cestujeme jen s nejmladším tříletým synem a už od jeho kojeneckého věku je to bez potíží.
Vyžaduje to však přece jen jiný přístup, než když člověk vyráží sám – důležitá je například příprava na všechny možné eventuality (když jedete sami a leje, zalezete do první hospody, ale kam se schováte na výletě, když s sebou máte tříletá rozjívená dvojčata?) či plánování zábavy pro děti. Velice rozumné je zbavit se přehnaných očekávání, protože sebelépe vychované dítě vám nikdy neřekne, že výlet či dovolená jsou skvělé. Navíc s nimi nikdy nevidíte všechno, co byste chtěli, jen to nakonec stojí tolik peněz, jako kdybyste si pronajali pokoj v Hiltonu, a ne krcálek v Třeboni. Neplatí přitom, že čím menší dítě, tím hůře, protože nadchnout puberťáka je většinou těžší než ukočírovat batole. A batole zase často neuspíte tak snadno jako kojence.
Dvě hodiny letu a dost
Když plánujete nějaký přesun, zvažte třeba noční jízdu autem, kterou děti prospí – jenže po cestě nic neuvidíte, a navíc budete druhý den dost možná potřebovat spát vy. Proto je skoro lepší cestu kouskovat, a prožít ji tak společně, platí to třeba i pro desetihodinový přesun do Chorvatska.
Děti celkem bez potíží zvládají i letadlo, i když se zdá, že hranice jejich ochoty sedět na jednom místě se pohybuje někde kolem dvou, maximálně tří hodin, zvláště u předškoláků, což je stejně tak maximum. Něco jako Dominikánskou republiku stejně neocení. Popravdě řečeno, možná by je víc nadchlo stanování v Českém ráji, kde by se mohly každý den máchat v potoce – to už se však musí každá rodina rozhodnout podle své nátury.
Každopádně to všechno má smysl, protože cestování s dětmi přináší také společné zážitky, které je škoda nemít. Navíc, i v těch malých nevděčnících ledacos utkví, jen se to projeví až za dlouho – když je zaslechnete, jak nadšeně vyprávějí kamarádům, že jste ve Skandinávii viděli opravdové losy, nebo když si pamatují každý detail z rybníka, u kterého jste je učili plavat. A ještě po půl roce to líčí babičce. Pak můžete zamáčknout slzu a jít vymýšlet, kam pojedete příště.