Mgr. Alena Bartošová, maminka dvou dětí
Děti a pořádek? Musím se pousmát. Když se z našeho miminka stávala zvídavá holčička, začaly se dít v bytě pozoruhodné věci. Zaběhnutý řád přestal mávnutím proutku platit. V jedenácti měsících si Zorka poprvé stoupla a zajistila si tak přístup do dosud zapovězených míst, jako jsou kuchyňská linka, psací stůl, police knihovny, zásuvky apod. A její všetečné ručičky chňapaly, přendávaly, rozhazovaly, upravovaly podle svého vkusu. Jakýs takýs pořádek byl ten tam. Idea vyhradit jí v obývací místnosti koutek, kde by si hrála a za jehož hranicemi by se nějaká ta hračka vyskytovala jen velice výjimečně, nedosáhla praktické realizace.
A všude po bytě se nepovalovaly jen hračky. Škobrtnout o kostky nebo rachtadla bylo příliš fádní. Mnohem zvučnější bylo zakopnout o hrnec a pokličku, mnohem noblesnější smeknout se po přebraném obsahu prádelníku, mnohem pikantnější bylo objevovat vařečky ve vaně, propisky v prádelním koši. Dostatečný přísun adrenalinu Zorka zajišťovala šplháním po stojanech s cédéčky a jejich následnou demolicí. A jak zaručeně ztratit jinak skálopevné mateřské nervy? Například při sběru rozcupovaných složenek v hlíně z vysypaných květináčů.
Než se narodil Matyáš, vyčlenili jsme doma dětem jeden samostatný pokoj. Nastalo krátké období uklizeného prostoru. Zorinka začala chodit do školky, kde se dostatečně vyřádila, a doma jí ke štěstí stačily pastelky a papír. Sotva jsem stihla pokochat se uklizeným bytem, Matýsek začal lézt a stoupat si. Začalo staré známé období demontáží a reorganizace.
Věřte, že teprve s dvěma dětmi nastalo to pravé „čoro-moro“! Od té doby (předpokládám, že se jedná o dobu určitou) nemá pochopitelně žádný smysl během dne dětský pokojík uklízet, protože uložím-li hračku do poličky, v cuku letu ji zmerčí bystrá očka, šup a už je zase v plenéru. Strategie, kterými chci vždy kvečeru motivovat svoji tříapůlletou dceru k úklidu pokojíčku, ve čtyřech případech z pěti selhávají. „Puoč to mám uklízet požád jenom já?!“ opáčí logicky Zorka v momentě, kdy je naprosto evidentní, že devadesát procent plochy pokoje pokrývá Matyášovo „dílo“. Marazmus? Jak se to vezme. Pro pořádkumilovné puntičkáře určitě. Pro mě, mámu, která se instinktivně řídí pudem sebezáchovy, je to spíš komické. Tedy pokud nemá přijet rodinná delegace, pokud ještě nehoří luxování a utírání prachu, nebublají-li na plotně hrnce a nevysmívá se mi plný koš s prádlem a nažhavenou žehličkou! Tragikomické je to obzvlášť večer (kolem desáté), kdy už by obě moje roztomilé děti mohly hajat ve svém uklizeném pokojíčku, ale místo toho se na sebe „pohihlávají“ ze svých postýlek, vzduchem lítají plyšáci a ke spánku je hodně daleko.
Suma sumárum. Hračky do dětského pokoje patří, rozházené hračky jakbysmet. „Hračky nejsou nepořádek,“ opakuju si jako mantru, když se rozhlížím po pokojíčku, kde není dvacet centimetrů čtverečných volné plochy. Myslím tím pár fleků na stěnách kuchyně (podle barvy patrně od mrkvové šťávy) a dva odřené rohy na chodbě. Nepořádek v dětském pokoji se mnou nezamává. Protože čím větší nepořádek v pokojíčku, tím spokojenější děti.
PhDr. Adam Suchý, táta dvou dětí
Dlouhou dobu jsem žil v domnění, že jsem liberálním otcem, kterého mnohé návyky jeho dítek nechávají ledově klidným. Děti se učí nápodobou, tudíž stačí jít příkladem, a zbytek zařídí příroda sama. Například já mívám na svém pracovním stole většinou uklizeno, smlouvy a papíry pěkně seřazeny, takže se logicky nabízela úvaha, že můj syn Štěpán tento bohulibý návyk zcela přirozeně převezme a začlení do repertoáru svého chování. A navíc, jeho království je jednoduše jeho, tak ať si tam dělá, co se mu zlíbí, třeba čmárá po zdech, válí se v autíčkách nebo rozkusuje plyšová zvířátka…
Již brzy po zakoupení prvních několika hraček se ukázalo, že do jedné krabice či do jedné skříňky se prostě nevejdou. Ano, přiznávám, systém a řád zavedla moje žena, ale dál to přece musí být už pekelně jednoduché. Takže zavelím: „Ukliď si po sobě hračky a jdeme se koupat.“ Nic. Při dobré vzpomínce na kurzy asertivity větu opakuji, dokud nedosáhnu svého. Po deseti minutách mě začínají bolet hlasivky. Dobře, jsem přece kreativní a s dětmi to umím: „Jestli to hned neuklidíš, nestihneš večerníček!“ Naznačuji bleskové pracovní tempo, zatímco můj syn vysypává na podlahu další dvě krabice s legem, stavebnicí a panáčky.
„Představ si, že jsme domácí skřítkové a musíme tady uklidit, nebo se na nás bude Harry Potter zlobit!“ snažím se zoufale vytvořit atmosféru oblíbené pohádky, a zároveň partnersky nabízím svou pomocnou ruku. „Harry Potter!“ zajásá to milé dítě bezelstně a horečně se snaží najít svou kouzelnou hůlku. Odnesou to další tři krabice s vláčkem, balonky a stolními hrami pro nejmenší. Hromada hraček se od kotníků místy zvýšila až po kolena. Začínám zuřit.
„Tak ty nebudeš poslouchat?!“ Štěpánek začíná plakat. Vztekle beru jednu hračku za druhou a házím je sám do krabic. Štěpánek pláče ještě víc, protože si myslí, že mu hračky rozbiju. Já zuřím ještě víc, protože jsem už dvě rozbil. Na scénu vstupuje žena, která si správně všimla, že vůbec nerespektuji systém, který vytvořila, a míchám hračky, které k sobě nepatří. „Vždyť je to jedno, stejně to hned ráno zase vysype na jednu hromadu!“ syčím jako podrážděný had. Žena i syn odcházejí z dětského pokoje. Já vám ukážu, jak to tady uklidím!
Když konečně vítězoslavně vycházím z ukázkově uklizeného dětského pokoje, narážím na apokalypsu. Noha mi ujede na autíčku Made in China, kloužu předsíní až k hokejce, revolveru, přes kuchyň na baloncích do vany, až ke svému pracovnímu stolu, na kterém nacházím smlouvy a papíry počmárané fixou, pomačkané, v pádu na zem ještě koutkem oka zahlédnu, že na ploše počítače chybí asi čtyři nejpoužívanější ikony…
Můj výchovný postoj je jasný: binec v dětském pokoji mě nezajímá, pokoj je království dítěte. Systém v uklízení hraček neudržím a nechápu ho, takže se o něj ani nepokouším. Ze všech sil hájím pozice v dalších pokojích. Už mám vymyšleno pět zaručených her, které zajišťují synovu spolupráci a výrazně omezují pole jeho působnosti. A na svém pracovním stole mám pro jistotu děsný nepořádek. Zdá se totiž, že děti dělají všechno naopak.