Nenechte se dotlačit k srovnávání dětí!

Fakt, že jsme každý jiný, je bez debat pravda. Jako mantru by si to však od rána do večera měli opakovat rodiče, kteří mají tendence své potomky srovnávat s jinými dítky.

Občas to připomíná trochu souboj vrcholových sportovců na olympiádě, kdy se jeden snaží být rychlejší než druhý, další se zase pokouší skočit dál než ostatní, jiný vydává všechnu energii k tomu, aby hodil oštěp úplně nejdál ze všech… Ano, mluvím o debatě maminek na dětském hřišti o „výkonech“ jejich dětí. Asi se to stalo i vám a narazila jste ve svém okolí na maminku, jejíž dítě je nejlepší ze všech, všechny dovednosti zvládalo o měsíce dříve než ostatní, jednoduše rozený génius s fyzičkou budoucího atleta. I mně se přihodilo, že jsem se seznámila s maminkou, jejíž chlapeček byl dokonce o dva měsíce mladší než Elda, a přesto jsem byla neustále atakována informacemi o tom, jak je její synek děsně rychlý ve vývoji, respektive mnohem rychlejší než ten můj. Stačilo se jen zmínit, že má Eliášek nateklé dásničky a že mu asi už porostou zoubky, druhý den měl Vašíček v puse hned čtyři zuby. Jakmile se náš synáček poprvé otočil, dočkala jsem se pohledu se zdviženým obočím a jednoznačnou odpovědí: „Teprve? To Venca už dávno válí sudy!“

Nenechte se vykolejit
Naštěstí nejsem soutěživý typ a je mi naprosto jasné, že děti se prostě nemohou srovnávat, každé je jiné, pochází z jiné rodiny, prošlo si jiným těhotenstvím, porodem… A tak si dotyčnou vždy vyslechnu, pochválím synka a víc nekomentuji. Ale se stejně smýšlejícími maminkami jsme se shodly, že soupeření některých z nás je nepříjemné, ale bohužel také časté. Smutné je, když se podobnými siláckými řečmi nechá prvomáma vykolejit a začne pochybovat o schopnostech svého dítěte. V takovém případě je nejlepší pro klid duše nejdříve navštívit pediatra, ke kterému máte důvěru, a svěřit se mu se svými starostmi. Pokud je vaše dítko v pořádku, jistě se dočkáte uklidňujícího sdělení a zřejmě navrch i povzbuzujících informací tabulkového typu, které jsou mnohdy velmi velkorysé. Já jsem si třeba dlouho myslela, že všechny roční děti chodí. Z omylu mě vyvedl Eliáš a také naše paní doktorka, která mi oznámila, že na první samostatné krůčky má čas až do roka a půl a navíc větší, a tím pádem i zdatnější děti jsou při nácviku chůze ušetřeny řady bolestivých pádů.

Všichni občas přehánějí
A ještě jedna rada „ze života“. Nevěřte všemu, co slyšíte. Jestliže vám tetička tvrdí, že její dítě chodilo v osmi měsících a bez plenky bylo i venku v roce a půl, tak to berte s rezervou. Lidská paměť není neomylná, a pokud jde o popisování výkonů dětí, mohou se některé maminky připodobnit k rybářům a jejich známým upraveným „mírám“.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře