Nedojeli jsme do porodnice

Rychlý porod si přeje každá z nás, ale věděly byste, co dělat, kdyby „to“ přišlo a porodnice nebyla za rohem?

Mnohem častější jsou případy, kdy se i poslíčci tváří jako skutečné porodní bolesti a nezkušené prvorodičky přinutí vzít tašku i partnera a pádit do porodnice. Rychlý, tzv. překotný porod potká spíš druho- a vícerodičku. I přes její zkušenosti ji však může zaskočit. Zvlášť když si vybrala vzdálenou porodnici nebo v té nejbližší jako na potvoru malují.

Zastav, já rodím!
Naší čtenářce Aleně Hájkové zbývalo do porodnice 30 km a malému Hugískovi se to zdálo daleko. „Ráno jsme se s manželem chystali k babičce pro naši sedmiletou dceru. Už před domem jsem cítila první kontrakci. Poslíčky jsem měla každou chvíli, a tak jsem tomu nepřikládala váhu. Po deseti minutách jízdy jsme namířili do porodnice. Všechno nabíralo na rychlosti. Manžela jsem uklidňovala, že k porodu nemusí (nechtěl k prvnímu ani k tomuto, který měl původně přijít o pár dnů později). Za minutu jsem velela: Zastav, já rodím. Manžel volal záchranku a já klečela vedle auta na chodníku, držela hlavičku a než jsem se nadála, byl Hugísek venku.“ Možná jste Alenin příběh četli v červnové Betynce z loňského roku, a tak víte, že vše dopadlo dobře a Alena, malý Hugo i tatínek, který nakonec u porodu přece jen byl, jsou v pořádku. A protože rychlý porod může teoreticky přepadnout kteroukoli těhotnou, ale málokdo ví, jak se při takové situaci zachovat, zeptali jsme se maminky Aleny, jestli byla na porod mimo porodnici nějak teoreticky a prakticky vybavena a jak na své hrdinství po více než roce vzpomíná.

Sny mě varovaly
„Nejsem první v rodině, komu se toto stalo, už moje maminka takhle rychle rodila a při mém prvním těhotenství mi to připomínala. Když přišlo druhé s Hugískem, dostávala jsem další varování, ale já je přecházela s úsměvem. I kamarádky si ze mě dělaly legraci, abych to stíhala, když nechci rodit v porodnici v místě bydliště. Když se mi ale i několikrát v těhotenství zdálo, jak to s manželem do porodnice nestíháme a rodím někde před ní nebo na kolotoči, bylo to jako by mě podvědomě tělo samo upozorňovalo,“ vypráví Alena. Z prvního porodu jsem znala pocity rodičky, ale nevěděla jsem nic o tom, jak je třeba dítě a matku ošetřit. Manžel nikdy k porodu nechtěl – myslel si, že to nezvládne, že to není nic pro něj.

Poslouchala jsem tělo
„Při prvním porodu jsem musela na záda s nohama za krk. Hrozně mi to vadilo. Když se rodil Hugísek, dělala jsem, co chtělo moje tělo, a teď vím, že to bylo dobře,“ vzpomíná ještě Alena. „V autě jsem měla pro lepší pohodlí složenou deku a tu jsem pak při porodu použila. Dala jsem ji na zem a klekla si na ni. To už jsem držela hlavičku a měla jsem tak nějak nastavené ruce, aby Hugísek nevypadl přímo na zem. Začal plakat a to bylo pro mě znamení, že je vše v pořádku. Manžel mi podal ručníky, do kterých jsme ho zabalili, aby neprochladl, a na lince záchranné služby nám poradili nic nedělat a vyčkat příjezdu lékaře. Možná díky těm několika snům a hovorům o tom, že se to může stát, mi to v ten okamžik nepřišlo vůbec děsivé, a že to nedopadne dobře, mě ani nenapadlo.“

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře