"Tak a teď ho rychle naučíme na nočník,“ řeknete si, když už začnete ztrácet trpělivost, že buď neustále perete látkové pleny, nebo za ty jednorázové dáte málem půl mateřské. Zaběhnete do obchodu a slavnostně vhodnou nádobu přinesete domů. Když ovšem chcete ratolest usadit na trůně, zjistíte, že má poněkud jiný názor. Zapře se patičkami a s nahým zadečkem se vám snaží všelijak vysmeknout. Řev, který vyluzuje, zburcuje celý dům a sousedka, která jindy dělá, že nic nevidí a neslyší, se přijde zeptat, jestli se malému něco nepřihodilo. Nechápete, co se děje. Vždyť přece jenom chcete, aby dělal to, co ostatní, tedy způsobně se na pár vteřin usadil a z útrob vypustil přebytečnou tekutinu.
Není nějaký opožděný? „Proč už ho dávno nedáváš na nočník?“ vyptává se starostlivě vaše matka, když je dítěti půl roku. „To náš Jiřík (tedy váš manžel),“ praví o pár dní později vyzývavě tchyně, „běžně používal nočník od sedmi měsíců.“ Když opáčíte, že na to Mareček ještě nemá, připojí doušku s malinko jedovatým ostnem: „To víš, to se musí máma dítěti pořádně věnovat, samo na to nepřijde…“ A když s rozpravou na téma nočník začne i manžel, nevydržíte: „Vždyť je ještě malý!“ vykřiknete. Nazlobená jste na všechny kolem, ale tak trochu i na sebe a na dvouletého mrňouse. Samozřejmě, že byste se také ráda pochlubila jeho úspěchy, ale když on zatím o čurání do nočníku nejeví pražádný zájem.
Když máte štěstí...
„Nikdy jsme se nehádali,“ říkají v pěti rodinách z deseti, „dokud se nezačalo řešit zvykání na nočník.“ Zatímco někde maminka dítě „vysazuje“ pomalu už od pěti měsíců a rodina jí to vymlouvá, jinde je to naopak. Ale jedno je jisté, varianta číslo dvě je správná. I když se dítě v rámci možností usalaší na nočníku před dovršením jednoho roku, neprotestuje a vykoná potřebu, je to spíš štěstí. A nebo by si vaše detektivní kancelář, které se podařilo vysledovat intervaly vhodné pro posazení na nočník, zasloužila milionový honorář...
Netlačte na pilu Podle brněnské psycholožky Evy Pavlíkové je „udržování vyměšovací čistoty“ důležitým vývojovým mezníkem. Předpokladem úspěšného vědomého ovládání svěračů je však dozrání příslušných center v mozku, a k tomu dochází kolem 18 měsíců. „Může se stát, že některé dítě to výjimečně bez plen umí už v roce a jiné to třeba nezvládá ve dvou a půl letech. Tlačit na pilu, protože u sousedů jsou děti mladší a už jim to jde, je prohraný boj. Dítě by možná rádo splnilo přání rodičů, ale není dost zralé, a po opakovaných neúspěších může mít snahu se aktivitám kolem vyměšování vyhnout. Zpravidla také vycítí dusno a nespokojenost mámy a táty i přesto, že se snaží být vlídní a klidní. U citlivých dětí takto vzniká například psychogenní zácpa,“ dodává ještě psycholožka Eva Pavlíková.
Jak to nacvičit?
„Dej mu do ,hrnečku‘ teplou vodu,“ poradí kamarádka. Vaše babička bude nejspíš spoléhat na nějaké léčivé byliny, bývalá kolegyně a zasloužilá matka vám možná doporučí nechat je v počuraných kalhotách (pochopitelně bez jednorázových plenkových kalhotek), aby se mu ta mokrota pořádně zošklivila. A když to nefunguje? Nechají je sedět s nahými zádíčky v průvanu. V tom chladu to na ně možná přijde a vyprázdní se. Jednou, dvakrát, třikrát…Kromě toho, že si může uhnat zánět ledvin, si už vždycky bude sezení na nočníku spojovat se svými drkotajícími zoubky a pravděpodobně se pro ně stane strašákem číslo jedna.
Zaléváme trávníček
Vykonání potřeby se může podařit, pokud dítě posadíte na nočník po jídle nebo po spinkání. Poměrně dobře se osvědčuje zalévání travičky. Letní měsíce jsou pro výuku čurání podle lékařů i psychologů obdobím nejideálnějším. Jestliže však dítě není dost zralé, nepřesvědčí ho ani vaše argumenty, že bez jeho zálivky nebude tráva růst.
„To jsi to nemohl/a chvilku vydržet,“ brblají rodiče, když zjistí, že má dítě na kalhotách známou mokrou stopu odshora až dolů nebo je pod ním loužička. Nechápou, proč je kolem jednoduchého úkonu takových opiček. Dětská lékařka Lenka Smetanová doporučuje podívat se na něj batolecíma očima. Když zjistí, že se mu chce čurat, musí být batolátko schopno zadržet moč. Oznámit mámě nebo tátovi, že se mu chce čurat. Počkat, než ho svléknou. Usednout na nočník a teprve potom se vyčurat. Nepustit to do kalhotek dřív, než vykoná všechny tyto uvědomělé kroky, to je opravdu fuška. Děti, kterým je „trochu“ přes rok, třeba chápou, že se nečurá do kalhotek, ale do nočníku, uvědomí si, že se jim chce, ale než to rodiče zjistí, už to teče...
Teče a teče
Jak jste se jistě sami u svého mrněte přesvědčili, v miminkovském věku je dítě mokré prakticky vždycky, když ho rozbalíte. Počet „močení“ postupně ubývá, ale teprve v druhé polovině druhého roku, spíš někdy před oslavami narozenin s dvěma svíčkami, vydrží batole nečurat až pět hodin. Chcete-li je tedy naučit, aby chodilo na nočník pravidelně, zázraky do tří dnů nečekejte. Spíš počítejte s tím, že proces uvědomování asi bude nějakou chvíli trvat. Pokud nevíte, jak na to, zkuste od dvou let metodu skřítka, kterou doporučuje doktorka Lenka Smetanová. „Když se dítěti podaří na nočníku nebo toaletě se vyčurat, nepozorovaně v této místnosti schovejte maličkou odměnu. Řekněte dítěti, že mu záchodový skřítek za každé správné použití nočníku nebo toalety nechá drobný dárek. Je možné, že to zabere…“
Doktorka Smetanová ale ještě připomíná, že schopnost ovládat močový měchýř a jeho kapacita může být částečně i dědičná. I z tohoto důvodu to někdy nemusí šlapat podle našich představ. „Spojte sezení na nočníku s pocitem pohody. Nenechte dítě osudu, ale buďte s ním, protože od něj vlastně chcete ,velkou práci‘. Někdy pomohou jeho oblíbené hračky, prohlížení obrázků nebo pohádka. Nácvik to většinou uspíší.“
Nočníkové „drilování“ Asi už jste to zapomněli, ale i sedět na nočníku je umění. A tak se nedivte, když to vaše ratolest pojme po svém. S hlavičkou mezi nohama může obdivovat výsledek svého snažení. A pokud je trochu více vědecky založená, bude se snažit to ručně (ať už je tam cokoli) prozkoumat, případně i ochutnat. Nebuďte za to na ni zlí, životní etapa „výzkumník“, je běžnou součástí jeho vývoje. Je-li svéhlavička, která chce mít své jisté, pravděpodobně si na cizí nočník nesedne, a tak budete muset vozit ten jeho všude s sebou. A dalšího kluka (či holčičku) bude zase přemíra zvídavosti svádět k tomu, aby zblízka a ze všech stran sledoval, jak to jde vám. Nezakazujte mu to, s největší pravděpodobností vás bude chtít napodobit. Odtud už je přímá cesta k jeho vlastnímu záchodovému prkénku.
To je můj trůn!
Dlouhé sezení na nočníku může podle odborníků přinést dítěti nejen bolesti zad, ale způsobit i poruchy vyprazdňování, zácpu. Máte-li ovšem „labužníka“, který sice rychle vykoná potřebu, ale jinak používá svůj nočník jako strategické místo, ze kterého šéfuje celé rodině, nemělo by mu to ublížit. Nervěte ho odsud za každou cenu. Brzy přijde na to, že to nejzajímavější se odehrává mimo jeho dosah a dohled a ještě rádo svůj trůn opustí.
Dítě, které je řadu měsíců podrobeno (bezvýsledně) nočníkovému drilu, bývá často ve velkém stresu. Nervy z toho, že to nejde a nejde, mívají i dospělí. Z neúspěchu viní nejen dítě, ale i sebe. Roztáčí se tak kolotoč, který nikomu neprospívá. Dejte svému potomkovi čas. Budete překvapeni, jak jinak – účelně a příjemně – se dají ty hodiny věnované „sezení na hrnci“ využít…
Naše rady Při vybírání nočníku nemyslete na to, jak se líbí vám, ale aby vašemu dítěti dobře seděl. Měl by být dost velký, aby si na něm váš mrňous neotlačil zadeček.
Máte-li kluka, myslete na to, aby nečural ven... Měl by mít zvýšený přední okraj, aby všechno nešlo někam jinam, než chcete.
K dostání jsou i nočníky, na kterých je plno obrázků, které „samy“ vyprávějí pohádky, zpívají písničky. To je sice fajn, ale mohlo by to odpoutat pozornost vaší ratolesti od samotného výkonu a účelu akce.
Pokud jste po jiném dítěti „zdědili“ ten nejobyčejnější „hrnec“ nebo takový koupili, můžete ho spolu v rozumné míře vyzdobit, třeba polepit samolepkami.
Nezapomínejte na to, že nočník je třeba udržovat v čistotě: po každé akci ho dobře vymyjte, jinak vám na něj dítě chodit nebude…
MUDr.
Lenka Smetanová, dětská lékařka, Železnice
Dítě můžeme krátce posadit na nočník v době, kdy bezpečně sedí, když je schopno samo se posadit bez naší pomoci ve volném prostoru. Pokud nechce na nočník, nenuťte je. Když se vyčurá, chvalte je (případně mu dejte malou odměnu). Zkoušejte to hlavně po jídle. Kolem 16 až 17 měsíců se pravidelně ptejte, jestli chce čurat. V 18 měsících je šance, že dítě na potřebu čurat občas upozorní. Nikdy je nekárejte, když to nestihnete. Nedržte je na nočníku příliš dlouho ani příliš často.
Pokud nejste úspěšní s nočníkem a dítě dál tvrdošíjně odmítá na něm sedět, pořiďte barevné dětské redukční prkénko na záchod a bezpečnou stoličku, kterou postavíte k toaletě tak, aby si na ni samo mohlo vylézt. Záchod „vyzdobte“ obrázky, můžete mu tam nechat hračky… Chcete-li nácvik uspíšit, od dvou let zkoušejte trénovací kalhotkové pleny. Nočník mějte vždy na dostupném místě, toaletu otevřenou, dobře osvětlenou. V létě nechte dítě přes den běhat občas bez plen.