Nebudeme o tom diskutovat! Kdy je čas na rázný režim?

Respektující výchova je skvělá věc. Někdy je ovšem potřeba rázně zavelet, ať už si vaše dítě myslí cokoli.

Jako děti jsme od mámy nesnášeli přesně tuhle větu: „Uděláš to, protože jsem to řekla!“ Těch pár slov znamenalo, že je konec veškerým diskusím a že jestli teď nezačneme šlapat, jak máma nakázala, bude zle. Nám zbylo jen polykání slziček nebo vzteku, ale to bylo tak všechno, co jsme s tím mohli udělat.

O nějakých dvacet let později se ani nestačíme divit, když z nás taková věta ve vypjaté výchovné situaci vystřelí. Máme se za ni stydět? Jít se dětem omluvit? Objednat se na kurz respektujícího přístupu k dětem? Ani omylem! Jsme vůdci smečky a čas od času na tohle pádné poslední slovo máme nárok. Jde jen o to, jak a kdy ho použijeme.

Tady končí legrace

Neznamená to, že už nikdy nebudete vysvětlovat, proč a jak je třeba něco udělat, dítě není robot ani voják. Jen by mělo vědět, že jsou oblasti, ve kterých jste chytřejší, zkušenější, a taky že existují krizové situace, v nichž je lepší mámu poslechnout.

Svému dítěti jste jistě vysvětlovali stokrát, že si má doma brát bačkory. Ví už všechno o rýmě, nachlazení, absenci ve školce nebo na kroužku, špinavých ponožkách a rozsypaném kočičím písku. Teď už toho máte ale tak akorát a rázně zavelíte: „Teď hned!“ Jen hluchý by vás přeslechl a i jemu by z vašich jiskřících očí došlo, že to myslíte vážně.

A to je právě kouzlo a síla pozice generála. Děti moc dobře poznají – nejen ze slov, ale i z tónu, gest nebo pohledu –, že tady skončila fáze vyjednávání (škemrání, ignorace atd.) a nastoupila pevná ruka zákona, která vyžaduje výsledky. Když takovou větu vypustíte jednou začas a s klidem, bude fungovat. 

Co si myslí děti

Zeptali jsme se těch, kterých se to týká a už dokážou svůj názor zformulovat.
Shodují se na tom, že je jim to proti srsti, tedy žádné překvapení. Podezírají nás z pohodlnosti („Nehodláte ztrácet čas s nějakým vysvětlováním“), touhy po moci („Rozkazujete, protože můžete nebo protože vás to baví“), hrubosti („Tohle byste svému kolegovi nebo kamarádovi nikdy neřekli“) nebo přezíravosti („Myslíte si, že vám nestojíme za odpověď“).

No ano, takhle nějak jsme se cítili i my, když nás máma vytrhla od knížky a zahnala k nádobí, vysavači nebo čištění bot. Jenže, upřímně – přežili jsme to? Přežili, a navíc jsme se naučili, že některé věci se udělat musejí. Od nádobí po podklady pro šéfa. Pochopili jsme, že ne každá práce je zábavná, a nakonec i to, že máma nebo šéf měli pravdu, která se ukázala až se zpožděním.

Nic jim nedlužíte

To, že jste na svět přivedli děti, bylo vaše svobodné rozhodnutí. Dopředu jste počítali s tím, že se dalších patnáct dvacet let budete starat, hýčkat, zařizovat. To ovšem neznamená, že se položíte na oltář svých robátek a budete jim uhrabovat cestičku, jen aby, ó bože, nestrádala.

Vaším úkolem není být jejich bodrými kumpány, ale rodiči. A ti by je měli do života vybavit schopností obstát i ve chvílích, kdy po nich někdo něco chce. Ne vždy jim dlužíte pro svá nepopulární rozhodnutí nějaká proč a proto; jediné, co potřebují, je vaše láska a dobrá výchova.

A k ní patří i věta: „O tomhle nebudeme diskutovat.“

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře