Existují dvě výchozí stanoviska. To první je klasická medicína, která říká, že dítě nemůže v břiše nic vnímat, protože ještě nemá vytvořenou nervovou soustavu, že je to v podstatě mnohobuněčný organizmus. Druhá teorie praví, že plod, oplodněné vajíčko, vnímá už na buněčné úrovni,“ říká na úvod psycholožka Tamara Cenková. Ona sama se kloní k druhé variantě. Proč? Přečtěte si její vyprávění o chlapci, který zadrhával. Možná se vám tento příběh (sice s dobrým koncem, ale smutným rozuzlením) bude zdát jako z pořadu „Věřte, nevěřte“. Budeme rádi, když nám napíšete, co si o problematice myslíte vy. Zda si třeba se svým miminkem v bříšku povídáte, zpíváte mu, „hladíte“ ho, protože si myslíte, že vás vnímá a všechno s vámi prožívá…
Psycholožka Tamara Cenková: Jak to vidím já
Jsem zastánce názoru, že od momentu početí embryo vnímá, co se kolem něho děje. Je fakt, že než jsem tomu začala věřit, tak mi to také chvilku trvalo. Ale ten zážitek, který mě přesvědčil, byl opravdu hodnověrný.
Pracuji dlouho s dětmi a dříve jsem s několika z nich dělala hypnózu – vraceli jsme se spolu do období, kdy byly u maminky v bříšku. Jedním z těchto dětí byl chlapec, který zadrhával a kvůli špatnému mluvení dostal dvojitý odklad nástupu do školy. Jinak byl neskutečně chytrý a technicky nadaný. Když člověk přišel do jeho pokoje, tak měl strach někam šlápnout, protože to hned začalo blikat a houkat. Prostě jako elektrikář byl úžasný. Jen ta řeč se mu nedařila…
Navodila jsem s ním atmosféru, že když dokáže sestrojit takovéhle věci, tak že bychom spolu mohli sestrojit stroj času a zkusit se vrátit do míst, kde ztratil řeč. Moje „chyba“ byla ta, že jsem s maminkou ještě předtím, než jsem se dala s chlapcem do řeči, vůbec nic neprobrala – nic jsem o něm tedy nevěděla. Sestrojili jsme stroj času, on mi svou řečí řekl, že řídí. Souhlasila jsem a navrhla mu, že budu navigátor a jeho cestou ho povedu. To se mu velice líbilo. Lehl si na postel a já mu řekla, ať si představí, že sestrojujeme stroj času, uděláme ho jako raketu. Sednu si za něj, budu ho navigovat a on bude řídit. Začala jsem odpočítávat po rocích, až jsme se dostali k mamince do bříška a odpočítávala jsem devět měsíců… šest, pět, čtyři… A on najednou říká: „Tady zastavíme, tady je to bezva tady jsme dva,“ a začal normálně mluvit bez zadrhávání, což bylo zvláštní. Zeptala jsem se: „Tady jsi ztratil svou řeč?“ „Ne, tady ji ještě mám,“ odpověděl. „Tak si ji drž, dobře si ji hlídej,“ řekla jsem mu. Posunuli jsme se asi o měsíc dopředu, a on začal říkat: „Fuj, tady je to hnusný, smrdí to tady. Jsem tady sám a je tu tma.“ Tak jsem mu řekla: „Víš co, drž si řeč a jedeme zpátky, otočíme to.“ Dostali jsme se z toho „ošklivého místa“ a chlapec začal mluvit normálně.
Mamince jsem řekla, že mám zvláštní informaci, že jsme byli asi v pátém měsíci jejího těhotenství a syn říkal, že tam jsou dva. Načež maminka se dala do pláče a řekla, že čekala dvojčata, jedno dítě zemřelo, druhý plod dozrával vedle něj. Doktoři se báli, že když ho odstraní, tak druhé dítě nepřežije. Takže to prostě riskli tímto způsobem…
To byl první moment, kdy jsem se setkala s tím, že dítě ví, co se v bříšku maminky děje. Pak jsem těchto příběhů měla ještě víc. Ale už díky prvnímu jsem začala věřit tomu, že dítě v „prenatálu“, tedy v prenatálním stadiu svého vývoje, vnímá.
Co si o problematice myslíte vy? Jaké jsou vaše zkušenosti?