Spravedlnost totiž existuje! Sice máte někdy pocit, že ta kopa práce, kterou každý den s mrňousem máte a opakuje se pořád dokola, není nikde vidět a nikdo ji nedocení, ale opak je pravdou. Už po roce se mezi dětmi začínají setsakramentsky rozevírat nůžky. Nejde o peníze, ale dovednosti. Potomek vyrůstající v láskyplném prostředí a obklopený pozorností jakoby z „ničeho nic“ prudce rozkvete. A jen vy víte, kolik to „nic“ stálo úsilí.
V jednom pytli, ale tak odlišné!
Věkové označení „batole“ zahrnuje období mezi jedním a třemi lety. Proč jsou zrovna tyhle kategorie sesypané do jednoho pytle, nejde tak trochu na rozum. A to nejen leckterému rodiči, ale třeba v Německu neznají tuto kategorii vůbec. Není divu: mezi ročním a tříletým špuntem je rozdíl jako mezi koloběžkou a automobilem.
Roční dítě začíná chodit a někdy ani to ne. Dvouleté se učí skákat (co se motorických dovedností dítěte týče, je skok důležitý milník; batole k tomu potřebuje silné svaly v nohách, pevné kotníky a dobrou rovnováhu). Tříleté běhá jako čert, sápe se na tříkolku a, je-li k tomu vedeno, některé už sjíždí mírný svah na lyžích. Z ročního batolete vypadne sem tam slovo. Ve dvou letech zkouší první věty. Ve třech už mluví řečí rozvinutou prakticky ve všech gramatických formách a má zájem o říkanky, básničky a písničky. Roční špunt si hraje sám. Ve dvou letech se sice o ostatní děti zajímá, ale jenom potud, dokud mu nezasahují do vlastní hry. Ve třech letech při správné výchově s vrstevníky „spolupracuje“. Sledovat, jak dvanáctiměsíční dítě zdolává na vývojovém žebříčku do svých tří let jednotlivé „šprušle“, je pro rodinu a její příznivce více než zábavné.
15. – 20. měsíc: Poznává sebe, maminku i ostatní
Na úvod nutno připomenout, že naše dítě a my s ním právě teď procházíme pozoruhodným obdobím. Psychologové jej nazývají „vytváření vlastní identity“.
Už umí rozlišit „vlastní lidi“ a „cizí lidi“. A z „vlastních lidí“ jednoznačně upřednostňuje toho člověka, který v něm vyvolává největší pocit bezpečí a jistoty. Logicky je to ta osoba, která se mu nejvíce a nejčastěji věnuje: většinou maminka anebo taky taťka na mateřské, stabilně hlídací babička nebo chůva. Teď ovšem přešlo k dalšímu důležitému kroku.
Ví, kdy o sobě mluví samo
Batole už přesně ví, že je Kristýnka nebo Dominik, a mluví o sobě v třetí osobě. Tedy přesněji řečeno, říká si tak, jak slyší, že na něj doma nejčastěji volají. Tedy ne: „Já mám žížu,“ ale „Tinka má žížu“ (překlad: Kristýnka má žízeň) nebo „Domik ce ven“ (Dominik chce ven), „Tom čůlá“ (Tomáš čůrá).
Ví, kdy o něm mluví okolí
Rozpozná, když si s ním dospělí povídají o něm. Teda, Týnuško, ty máš krásnou ovečku na tričku. Tomíku, půjčíš mi autíčko? Batole též baví opakovat po dospělých jejich výroky, které s ním souvisí.
Oblíbená hra v mnoha rodinách je na to „co jsi“:
„Co jsi mámino?“ a dítě odpoví: „Zlato (nebo kočička, ocásek...). „Anebo: „Co jsi tátovo?“ a dítě odpoví: Poklad (velký kluk, pomocník, rošťák...). „Co jsi babičky?“ a dítě odpoví: „Mazleníčko (jediná radost na světě).“ Hlavně tatínkové se v tomto období velmi často baví tím, že dítě naučí nějaký vtipný výrok (Co jsi tátovo? „stíhačka/spiderman“), což potomek povzbuzený smíchem a pochvalnými reakcemi s chutí opakuje, i když neví, co to znamená.
Okolí začíná mít na batole nároky v tom, čím by mělo být
My rodiče mu více než kdykoliv předtím a méně než potom říkáme: „Tytyty, ty ještě dudáš jako mimino. Tytyty, taková velká holka a neřekla si o nočník.“ Dítěti tak poprvé velmi důrazně připomínáme, co je, co není a co by mělo být.
15. – 18. měsíc: Kreslí své první výtvory
Ještě před třemi měsíci strkalo pastelku pouze do pusy, případně s ní bušilo o desku stolu. Teď, když mu názorně předvedeme, objevuje, že ta barevná věc něco dělá. Když táhne rukou, nechává za sebou čáru.
První obrázky se jeví dospělému oku jako hodně „expresionistické“ umění. Neboli čmáranice bez hlavy a paty. Ve skutečnosti dítě mělo v hlavě představu, že kreslí maminku nebo kytičku, a vědomě se ji snažilo přenést na papír. Čím víc ho budete chválit a podporovat, tím rychleji půjde jeho vývoj dopředu.
Poznává části svého těla
„Kde máš ručičku?“ A batolátko k naší velké radosti nezvedne nohu, ale správně ruku. „A kde máš ouško?“ Někdy se, pravda, ještě chytne za nosánek, ale už pozná, že jde o „část těla“, kterou má na hlavě. Jeho paměť a slova, pokud si s ním často povídáme, se krásně vyvíjejí. Samostatně části těla ještě nepojmenuje, ale ví, o čem mluvíme, a dokazuje nám to, že se jich správně dotkne.
18. – 20. měsíc: Chápe vtipy a někdy je i samo vymýšlí
„Teda, já mám takový hlad, že už to nevydržím a sním ti támhle to autíčko,“ praví například tatínek, když čeká u stolu s batoletem, než maminka naservíruje polévku. Před zraky vykuleného dítěte vezme autíčko a předstírá, že si ho strká do pusy a pak kvílí, protože si jakoby vylomil zub... a dítě se nahlas rozchechtá. Batole už totiž rozeznává, kdy se věci nedějí úplně tak, jak mají. A navíc mu to připadá směšné. Už chápe, že se hračky „nepapají“, že se čepice nenasazuje na nohu, ale na hlavu. Může se popukat smíchy, když... Ovšem připravte se na to, že vtip, který se mu zalíbil, bude chtít opakovat pořád dokola. A hlavně od teď bude po tatínkovi chtít, aby každé společné jídlo zahajoval „vylamováním si zubu“ o autíčko. Tato fáze, kdy rozlišuje realitu a hru „na jako“, je důkazem jeho správného duševního vývoje.
18. – 34. měsíc: Umí půjčovat věci a dát najevo lásku
Vyrůstá v rodině, kde si vzájemně dáváte najevo city? Kde zaregistruje – i když si myslíme, že tomu nerozumí, když se tatínek zezadu připlíží k mamince a obejme ji? Kde občas přistihne rodiče, jak se „pusinkují“? V tom případě se už v roce a půl přijde samo od sebe pomazlit a říct mamince nebo tátovi, že je má „lád“. Taktéž mamince samo od sebe pofouká „bebí“, když slyší, jak si stěžuje, že ji hrozně bolí hlava. Miminko už vnímá podle intonace našeho hlasu vřelost, a s tím, jak roste a „rozum bere“, se jeho reakce na láskyplnost okolí, kde roste, zintenzivňují.
Krize identity
K tomu, aby si batole v hlavičce srovnalo, co znamená „to jsem já“, potřebuje ze smečky „vlastních lidí“ nejen druhou osobu, na které trénuje zájmeno „ty“ (maminka), ale ještě třetího hráče. Batoleti ho ukazujeme jako „on“ (táta, strejda, děda) „ona“ (babička, teta apod.). Je-li k tomu ještě někdo čtvrtý nebo pátý (sourozenci, bratranci, sestřenice) tím lépe. Jen jich nesmí být pro dítě nepřehledná řada s nepřehlednými funkcemi, jak je tomu třeba v dětském domově. „Guláš“ ve vztazích má i ten človíček, kterého si jako horký brambor přehazují hlídací babičky, kamarádky, sousedka.
Text: Jana Trnková