Měříte dětem stejným metrem?

Máte je stejně rádi (nebo si to aspoň myslíte), ale některý z vašich potomků to tak necítí. Nemůže trpět syndromem druhého dítěte, který s věkem nemá nic společného?

Tak děti a teď mi každý z vás řekněte, jak moc vás mají rodiče rádi,“ sehnala si paní učitelka v jedné pražské školce děti do houfu. „Táááákhle moc,“ překřikovali se mrňousové jeden přes druhého. Jen jindy divoký Šimonek zůstával nezvykle potichu. A když ho paní učitelka vyzvala, aby také něčím přispěl, zdráhavě řekl: „Oni mají rádi jen našeho Ondru.“

Kde je ta spravedlnost?
Napadlo vás někdy, že jedno dítě objímáte častěji než to druhé? Možná hýčkáte toho prvorozeného, nebo dáváte přednost benjamínkovi. Věk sice často hraje roli, ale ne vždy. Proč jsou rodičům některé děti milé a jiné ne? „Tyto pocity rodiče mívají poměrně často, ale ne vždy jsou ochotni si je připustit,“ konstatuje psycholožka Eva Pavlíková. „Mnohdy si je ani neuvědomují. Bývají to hlavně děti, které dohlížejí na rodinnou spravedlnost a spolehlivě odhalí každý drobný náznak neměření stejným metrem. Je-li v rodině více potomků, rodiče se nevyhnou srovnávání. Větší porci sympatií zpravidla hned od začátku sklidí ty ratolesti, s nimiž nebyly velké problémy – prospívaly, byly klidné, v noci spaly a jejich biorytmus byl spolehlivý jako švýcarské hodinky.“

Děti se zvýšenými nároky na péči stály podle ní rodiče více času i energie. „Výsledná únava se mohla odrazit na prožívání vztahu k dítěti i do budoucna. Je to však jen jedno z mnoha vysvětlení. Důležité je i to, jak jeho vývoj probíhá dál, jaké radosti či starosti s ním prožívali. “

Kdo bude mít přednost?
„Ty ne. Ty ještě počkej. Nejprve Pavlík,“ odmítá Irena Petříka, čtyřleté dvojče. Když se jí zeptáte, proč ne Petřík, diví se: „Dělám to tak vždycky.“ A pokud stejně urputně a zvídavě jako batole trváte na svém PROČ, je v koncích. „Vlastně ani nevím,“ říká. „Snad proto, že je to ňouma.“ Pak Irenu přechází chuť pátrat po spletitosti vztahů. Už se jí nechce přemýšlet nad tím, že má jedno z jejích dvojčat pořád navrch. Ale než utne diskuzi, kategoricky prohlásí: „Ale mám je ráda oba stejně!“

„I když to děti někdy cítí jinak, my sami máme opravdu dojem, že je máme rádi všechny stejně, ale každému dáváme svou přízeň a nepřízeň najevo trochu jinak,“ vysvětluje v knize Co, kdy a jak ve výchově dětí psycholog Zdeněk Matějček. „K jednomu jsme shovívavější a k druhému přísnější.“ Každé dítě je podle něj svébytnou osobností – k něčemu jinému nás podněcuje, něco v nás probouzí, něco naopak potlačuje. A když si toho i sami konečně všimneme, málokdy tušíme, kde je ten důvod, který nás k tomu vede.

Za svůj obličej nemůže
Sofie už odmalinka preferuje teď tříletého Románka před čtyřletým Patrikem. Kdyby nebyli rok od sebe, vypadali by jako dvojčata. Ale zatímco Patrik věčně zůstává doma s babičkou, Románka máma bere všude s sebou, často mu koupí hračku. Podíváte- li se do jejich rodinných alb, je na nich hlavně Roman. Proč? Oba rodiče se vzácně shodnou: „Když on se tak divně ksichtí.“

Tím, že je odstrkujete, můžete podle psychologů v synovi či dceři odmala pěstovat syndrom druhého dítěte, i když je prvorozené. Začněte si více všímat nejen odstrkovánka, ale i sami sebe. Pak možná přijdete na to v čem je problém. Třeba se vám jako Aleně vybaví prchavý okamžik, kdy jí pětiletá dcera něco vysvětlovala a její dikce i výraz se tolik podobaly projevům nemilované tchyně. Pro vývoj osobnosti má údajně největší význam to, jak se dítěti v prvních dvou až třech letech života daří uspokojit potřebu vztahu a bezpečí. Ale to neznamená, že když jsou mu tři pryč, mámu ani tátu už nepotřebuje a cítí se mimo kruh, jejž tvoří rodiče se sourozenci, dobře.

Děti diplomacii neovládají
I když máte doma příšerného zlobila, případně torpédo, které zničí, co mu přijde do ruky, stejně pozor na tu rodiči velmi oblíbenou větu: „Ty jdi pryč. Tebe nechci.“ Psycholožka Eva Pavlíková zvlášť zdůrazňuje: „Děti jsou na projevy rodičovské nespravedlnosti citlivé. Ráda bych se přimluvila za rebely. Ti někdy na rozdíl od hodných sourozenců musí o přízeň rodičů trochu bojovat. Jenže pokud si musí lásku rodičů zasloužit, je něco špatně. Odvážné děti oponují, vyjadřují své pocity křivdy. Nemusí být příjemné to slyšet, jelikož neznají diplomatické servítky. Rodiče by však měli podporovat u dětí otevřenost a poskytovat jim bezpečné prostředí k vyjádření. Obnáší to méně předpokládat, domýšlet, a naopak se více zajímat, jak určité situace děti prožívají, jak by si to, co jim vadí, představovaly.“

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře