Martina Bartošová: Přirozený porod nemusí bolet

V pokračování rozhovoru s Martinou Bartošovu se dozvíte více o tom, jak je možné krásně prožít porod, jak jej vnímají tatínci, miminka a jak probíhají kurzy, které vede.

POVÍDÁNÍ ČTVRTÉ: A CO TATÍNCI?

Maminky dostanou královskou péči, co tatínci? Dostane tatínek třeba konkrétní postup? Nebo spíše uvědomění, že jeho žena a její tělo je geniální a že on u toho zázraku může být a podpořit ji?
Důležité je říct, že podpora jako taková u porodu, ať už jde o tatínka, o sestru, o dulu, bývá maminkou žádaná proto, že má nějakou obavu. Na konci kurzu už ale obavy nemá, takže se sama vědomě rozhodne, koho a zda vůbec někoho u porodu chce mít. Řekla bych, že jde hlavně o sdílení momentu narození jejich společného dítěte, než o cokoli jiného. Ale když si žena přeje, aby muž byl s ní a pomohl jí, tak se tatínek samozřejmě v krátkosti dozví všechno potřebné. Během našeho setkání se seznámí s průběhem porodu a s tím, jak své ženě může pomoci. Tatínek se také dozví, co tady se mnou jeho partnerka vlastně dělá. Že jenom zpátky přichází sama k sobě, protože všechno, co potřebuje, už v sobě má.

Často se tatínci ptají: „A mám jí něco říkat nebo mám jí nějak masírovat?“ A dostanou odpověď, že ne, nic takového není potřeba. Myslím, že muži se v těhotenství dívají na svoji milovanou ženu, se kterou tvoří pár, a vidí, jak se mění. Zvětšuje se jí břicho, propojuje se s miminkem. A oni s ní chodí na kontroly, více či méně se zajímají, sledují, že miminko kope, nekope, přibírá, nepřibírá, „Hele podívej, tady má hlavičku.“ Ale jejich pohled je jiný, zprostředkovaný. Někteří se od porodu distancují, protože to je přeci ženská záležitost. Někteří mají jednoduše jen strach. Taky slyšeli hromady mýtů a navíc nemají vlastní prožitek, jako těhotná žena, což také bývá jejich častý argument. Mnohdy si vytvářejí představu o porodu z půlminutových reportáží v televizi. Ani se nedivím, že pak mají strach, taky bych ho měla. Náš kurz jim může dát jasné vysvětlení procesu porodu. Osahají si, že všechno probíhá v pořádku. Že skutečnost, že něco trvá déle, je také v pořádku. Asi bych zvlášť tatínkům doporučila videa, která už teď máme na stránkách, protože ta jsou taková základní a osvětlující mnoho momentů přirozeného porodu. Samozřejmě, že děťátko je společná radost. Při porodu ale mají tatínci jinou roli než maminky. Jak už jsem mnohokrát řekla, nikdo neví líp, jak děťátko přirozeně porodit, než jejich žena. Ale po porodu, když už je na světě, vůbec nemusí platit mýty typu: Uklidní se jenom u mámy. Ještě mě napadá, že pro tatínky je velice populární věta Michala Hanuše. Maminky mi říkají, jak se jejich partnerům líbí. Naposledy mi jedna povídala: „Martino, ta Michalova věta je výborná. Já jsem přišla domů a můj muž se mě ptá: „Tak co?“ A já jsem mu řekla: „Víš, on porod je vlastně cesta miminka z bodu A do bodu B. A já se jenom učím, protože je to přirozený, aby se povedla kdekoli.“ Manžel na ní prý koukal a řekl: „Výborně, už vím, že jsi v dobrejch rukou.“ Možná se tatínci potřebují zbavit strachu, že jsem šarlatánka. Často je pro ně úleva, když se dozvědí, že se nemusí rodit doma, aby byl porod krásný. Konečně na tom si hodně zakládám, nemusíte rodit doma, aby byl porod krásný!

POVÍDÁNÍ PÁTÉ: DĚŤÁTKO V HLAVNÍ ROLI

Už několikrát jsem četla na různých místech, že když žena v klidu porodí a všechno funguje, jak má, může pro ni porod být významným přerodem, osobnostním, emočním, co Ty si o tom myslíš? Máš podobnou zkušenost?
Ano, mám.

Jakou?
Vidím to jako jeden z pilířů práce Institutu. Lišíme se tím od různých alternativních cest nebo směrů, kde se ženy a rodiny něco učí. Maminky, ženy a jejich rodiny u nás skrze svůj zážitek objeví, že je to všechno normální, že je normální se umět uvolnit, že je normální s miminkem komunikovat. Že nejde o nic, co se musí složitě učit nebo čeho by se měly bát, co je nebezpečné jakýmkoli způsobem. A přerod jako takový nastává ve chvíli, kdy k uvědomění dospějí. Znám změnu maminek po bezbolestném porodu a vlastně už dávno v průběhu těhotenství. Vídám ji opakovaně. Maminka je pevná, je skutečně matkou, prožívá mateřství, což pro ni není nic těžkého. Je maminkou automaticky. Někdy se už v těhotenství mění její prožívání, jiný stav je totiž jiným stavem označován z nějakého důvodu, je skutečně jiný. A to nejen proto, že se mění její tělo. V průběhu kurzu začnou ženy vnímat moudrost svého ženského těla a po porodu na ni samozřejmě nezapomenou, žijí s ní dál. Připadá mi to fascinující. Pokračují s lehkostí i nadále, v celém mateřství.
 
Takže chceš říct, že kromě toho, že ženy získají nový náhled na porod a možnost projít přirozeným, bezbolestným porodem, mohou zásadním způsobem ovlivnit i svoje další mateřství?
Určitě. Za prvé, bezbolestně a krásně narozené děti se chovají jinak, to už bylo mnohokrát popsáno. Ale i maminky se chovají jinak. Nejdou na internet hledat, co dělat, jak dítě například odnaučit spát ve společné rodičovské posteli. Řídí celý proces samy. Nenechají podle „moudrých“ rad mimino vyřvat a nedají mu dudlík při každém náznaku pláče, nebo já nevím co ještě. Jednoduše pokračují v uvědomění dál.

Říkáš, že rozdíl v chování miminek byl mnohokrát popsaný. Popravdě řečeno, já jsem se nic takového nikde nedočetla. Můžeš tedy aspoň krátce popsat rozdíly v chování dítěte po „dramatickém“ porodu a po porodu bezbolestném?
Jistě. Můžeme začít ženou, maminkou. Je nabitá energií, není unavená, není vyřízená, nepociťuje bolest jako takovou. Protože je uvolněná, není potřeba nástřih a většinou se taky nedělá, nemá poranění.

Připadá mi skoro neuvěřitelné, že po přirozeném porodu je žena nabitá energií a není unavená.
Rozumím, nejsme na to zvyklí, ale je to tak. Maminka porodí a řekne mi pár hodin po porodu: „Ježišmarja, nemáš hlad? Já už docela jo.“ V porodnici zůstává žena dvě hodiny po porodu ležet, což má svůj fyziologický důvod, protože je v „hormonální vlně“, kdy všechno zvládá, porodí se placenta, začne se spouštět kojení. Jde o nezbytný a nepostradatelný čas pro ženu a pro miminko. První chvíle, kdy jsou spolu. Když si žena čas dopřeje, nebývají to zdaleka jenom dvě hodiny. Některá maminka začne mít hlad nebo žízeň, jde se vysprchovat atd. Je spokojená a všechno probíhá absolutně v klidu, užívá si okamžiky s miminkem. A miminko, jak ho vnímám já, je kouzelné. Nemůžu říct, navazuje oční kontakt, ale vlastně ano, mžourá, kouká, je spokojené, není v křeči, pláče jinak.

Jak jinak?
Když už pláče, pak neřve, prostě pláče.
 
Je v tom rozdíl?
Je, pláč je způsob dorozumívání. Byla by škoda si myslet, že pláč je špatný. Bezbolestně narozené děťátko pláče jinak. Miminko po „dramatickém“ porodu často prožívá „dramatické“ okolnosti i dál. Hned ho vezmou, odstřihnou, umyjou, oblečou a dají mamince, v lepším případě. Tím je vlastně celý proces přerušený. Ranému kontaktu se věnuje třeba Michala Mrovetz, můžeš to znát pod názvem bonding. Myslím, že miminko očekává, že na konci cesty porodu se zase logicky dostane k mamince. Jenže to se najednou neděje a ono přirozeně reaguje. Úplně stejně jako maminka, když porod neprobíhá dobře. Pláče, neví, je zmatené. Miminka po přirozených porodech mžourají, jsou spokojená, uvolněná, často tichá. Vypadají, jako by vůbec nebyla překvapená z toho, kde se právě ocitla. Plynou v proudu procesu, který je i pro ně přirozený, bezpečný a samozřejmý. Naproti tomu děti z řízených porodů jsou vyřízené, spí. Přeruší se komunikace mezi maminkou a miminkem a nezřídka se nabalují další problémy s kojením, spinkáním atd. Na druhou stranu nechci vzbuzovat dojem, že když se porod nepovede, je to tragédie. Není. Ale rozdíly tu samozřejmě jsou a přijde mi až tristní si myslet, že průběh porodu nenechává následky, že není podstatný. Hodně lidí si podle mě myslí: „No, tak si chvilku zařve, už je u mámy.“ Ale přirozenost byla zbytečně porušená.

A po nějaké době? Sleduješ rozdíly v projevech dětí? Jsou „vaše“ děti jiné?
Bývají klidnější a rozumí si se svojí maminkou. Taky maminka si rozumí s ním. Vlastně by se dalo říct, že stejně jako si rozumí při porodu, rozumí si i dál. Komunikují spolu mimoslovně, maminka se nemusí učit žádný babytalk. Nepotřebuje chůvičku, která rozeznává pláč dítěte, protože opět rozumí, sama ví, co miminko říká. To mi připadá jako obrovský rozdíl. Vztah k miminku je přátelštější, lepší, řekla bych. Maminky děťátko rády chovají, rády ho nosí, miminko je neobtěžuje. Ono je trochu divné říct, že dítě maminku obtěžuje, ale některé maminky to přiznávají. Zkrátka přirozenost života zůstala nepřerušena, naopak je ještě posílena. Potom mě napadá, že rozdíl nacházím i v celkovém fungování rodiny. Tím, že porod a příchod miminka není převratným okamžikem, ale nádhernou přirozenou součástí, nedojde k nějakému zásadnímu převratu rodiny, nikdo třeba neočekává, že: „Od teď se u nás nikdo nevyspí.“

Klepněte pro větší obrázek

POVÍDÁNÍ ŠESTÉ: MOJE ZKUŠENOST S BOLESTÍ

Jak jsi přišla na to, že s bolestí jde udělat tak rychlý proces, Martino?
Asi je zvláštní říct: „Já jsem to vždycky věděla.“ Pro mě totiž není otázka, jestli to s bolestí tak je. Vím, že je. A mé dosavadní zkušenosti byly jen cestou ke způsobu, jakým vědění maminkách předat. V porodní asistenci jsem způsob nenašla. Mezi dulami také ne. Našla jsem ho tady, v Institutu. A jak jsem přišla na jednoduchost? Byla jsem u porodů jako pozorovatel a mluvila jsem se ženami. Uvědomila jsem si, že nejde o fakt, jestli porod bolí, nebo nebolí, ve skutečnosti jde především o to, co si o něm žena myslí. Z poznatků a pozorování jsem sestavila program, který začal fungovat. Ale mám taky jednu výbornou osobní zkušenost s bolestí. Zbavila jsem se totiž svojí bolesti při menstruaci. Zažívala jsem obrovská muka při měsíčkách, hrozný zážitek. Jezdila jsem do nemocnice na injekce. Doktor mi předepsal antikoncepci, brala jsem ji půl roku a nijak mi nepomohla. Naštvalo mě to a řekla jsem si, že menstruace je přirozený proces a je nesmysl, aby mě cokoli bolelo. Vzala jsem bolest a zahodila ji. Nechtěla jsem věřit mýtům, důvěřovala jsem svému tělu.

A bolest odešla?
Jo.

Z momentu na moment?
Šlo o proces, určitě. Ale stačilo mi uvědomění. Řekla jsem si, že menstruace je přirozená a že moje tělo přece dobře ví, co a jak, aby nebylo v nepohodě. A ono jo!

POVÍDÁNÍ SEDMÉ: BOLEST? NE, DĚKUJI!

Bavíme se tady už dlouho o bolesti. Existuje podle Tebe nějaká obecná teorie, jak bolest vzniká?
To je dobrá otázka, ale asi bych se tu do vysvětlování nepouštěla. Mám na svých stránkách video, v němž je všechno hezky a hlavně uceleně popsáno. Myslím, že je lepší si ho poslechnout. Adresa je www.bezbolestnyporod.cz.

Zmínila jsi webové stránky, tam tedy najdou maminky víc informací?
Jak už jsem říkala, založila jsem webové stránky www.bezbolestnyporod.cz. Právě tady maminky najdou spoustu dalších informací. Ale stránky mají ještě provizorní vzhled, pracujeme na jejich konečné podobě. V současné době připravujeme kompletní nahrávky do členské sekce. Návštěvníci tu najdou videa, která jsem vytvořila, sestříhala, probrečela, protrpěla (smích). Informace v nich jsou ucelenější. Věnuji se například tématům jako: jak vzniká bolest při porodu, přesvědčení, že porod bolí, jak to udělat, aby porod nebolel a dále je tam celé video věnované mýtům a nezodpovězeným otázkám o porodu.
 
Videa jsou zdarma, nebo jsou součástí placeného kurzu?
Zdarma.

Aha, tak si říkám, že tím pádem nemusím chodit na kurz, nebo ne? Všechno se dozvím ve videu.
Ne, to samozřejmě ne. Ve videích se dozvíš převážně, na co jsem přišla. Přibližuji v nich, jak se dá na porod dívat jinak, aby si mohla široká veřejnost udělat obrázek, že bolest je nesmysl. Pro maminky je ideální kurz, protože se na něm naučí krok za krokem, jak na to. Setkávají se s dalšími maminkami, dostanou se mezi ženy a hlavně se potkají s lidmi, kteří jim dají nový náhled, novou inspiraci.

Takže neplatí, že když zhlédnu videa na internetu, vím všechno, co bych se dozvěděla na kurzu?
Vůbec ne, to je pouze malá ochutnávka toho, s čím a jak na kurzu pracujeme. Chci, aby si společnost začala uvědomovat, že porod nemusí bolet a že ženy převážně prožívají porody přesně tak, jak se u nás očekává, bolestivě a ne zrovna radostně. A že je tady systém, jak bolesti předejít a ještě si narození miminka užít.

POVÍDÁNÍ OSMÉ: U NÁS A JINDE

Ještě jsi na začátku rozhovoru slibovala ukázat na rozdíly mezi porody u nás a ve světě. Je tedy někde pohled na bolest a porod otevřenější? U nás se možná víc mluví o skutečnosti, že porody bolí, že? V jiných zemích ne?
V mnoha zemích je to jinak a přesně tak „jinak“ probíhají i jejich porody. Teď se třeba jezdí rodit do Ostende. Četla jsem článek a díky němu mi opětovně došlo, že jde jenom o očekávání. U nás se všude povídá, jak je porod bolestivá zkušenost, jak je náročný. Nebo jak je u nás těžké v porodnici porodit přirozeně. Zakořenil se nám tu názor, že když chce žena rodit přirozeně, musí doma. Jenže spousta maminek a tatínků doma rodit nechce, necítili by se tam dobře. Navíc maminky rodící doma bývají často považovány za někoho, kdo ohrožuje svoje dítě: Co kdyby byla potřeba lékařská pomoc? Já říkám, že rodit doma není nutné. V porodnici může být porod stejně krásný, stačí vnitřní nastavení maminky. Naproti tomu v zahraničí se o porodech mluví daleko otevřeněji, takže tam obraz porodu není tak děsivý, bolestivý, zahalený tajemstvím. Jde znovu jen o přístup, což mi stále připadá jako revoluční myšlenka. Naše přesvědčení, že porod bolí, že je hrozný, těžký, přispívá ke skutečnosti, že podobných porodů je u nás tak hodně. Tam, kde přistupují k narození člověka jako k přirozenému procesu, se porod odvíjí podle pozitivního očekávání. Nic jiného v tom není. Ale ženu mnohdy ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Znovu se nabízí otázka, jak je možné, že jednu ženu porod bolí a druhou ne? Doktor vám vysvětlení nedá, žádné jasné důkazy nejsou. Tak zkusme připustit, že rozdíl by mohl být v nás samotných, našich myšlenkách, obavách, našem vnímání porodu.

POVÍDÁNÍ DEVÁTÉ: MŮŽU NA KURZ, KDYŽ…?

Co když se s Tebou chtějí maminky setkat osobně ještě před tím, než se na kurz přihlásí?
Přednáším pro mateřská centra, v Praze budou teď na začátku roku dvě přednášky. Naplánovaných jich je ale ještě víc, termíny postupně uveřejníme na webu. Nebo se na nějaké přednášce můžeme domluvit. A samozřejmě se s maminkami také ráda potkám osobně. Plánujeme už první přátelská setkání.

To je hezké. Celou dobu přemýšlím nad tím, kolik je na důkladnou přípravu potřeba času?
Jsem ve třicátém pátém týdnu, zvládnu ji ještě? Samozřejmě že zvládneš. Ideálně je potřeba tak 4-5 týdnů, ale dá se domluvit i individuálně. Já razím názor, že čím dřív, tím líp. Je prima, když ženy přijdou na začátku těhotenství. Mají na sebe pak víc času a i samotné těhotenství může být potom lepší.

Ještě nejsem těhotná, ale těhotenství plánuji. Kurz by mě zajímal, můžu přijít i tak?
Proč ne? Na kurzu se mimo jiné věnujeme práci s očekáváními, s myšlenkami. Navíc věci kolem porodu se dřív nebo později týkají téměř každé ženy.

Když mám problém, že nemůžu otěhotnět, může mi Tvůj kurz nějak pomoct?
No, to je dobrá otázka. Může, protože tady pracuje každá žena sama se sebou a zároveň se potkávají a sdílejí svoje poznatky a zážitky. Každá přichází na to, co v sobě má. Takže může najít i odpověď na otázku: „Proč nemůžu otěhotnět?“

Možná by skutečnost, že nemůžu otěhotnět, mohla souviset s přesvědčením, že porod bolí?
Nikdy nevíš. Za nemožností otěhotnět může také být strach z porodu, strach z těhotenství, nejistota, nezodpovězené otázky atd. Připadá mi to jako úžasná příležitost.

Můžu přijít na kurz, i když už vím, že čekám děťátko s nějakou vrozenou vadou?
Samozřejmě, kurz je tu proto, aby maminky našly svojí energii a svojí sílu porodit. Všechny maminky. I v případě, že má jejich miminko vrozenou vývojovou vadu, nebo je něco jiného v nepořádku. Vždycky se dá pracovat na tom, aby byl porod příjemný. Aby ho mohly prožít tak naplno, jak situace zrovna dovolí, nebo jak to právě půjde. Prostředí kurzu je také místem, kde se mohou maminky potkat s dalšími maminkami a lidmi, kteří mají na věci jiný náhled, pozitivní. Může jim to pomoci přestat se zatěžovat svými strachy, protože jimi stejně ničemu nepomáhají.

Poslední otázka zodpovězená, děkuji za Tvůj čas i rozhovor a přeji Ti hodně spokojených maminek i miminek.
Taky děkuju. A maminkám, které budou článek číst, chci vzkázat, že už se těším, až je uvidím na kurzu. V posledních dnech jsem si sama na sobě všimla, že čtu a přemýšlím o spoustě věcí. Když ale člověk něco chce, číst a přemýšlet nestačí, je dobré v sobě najít rozhodnutí a udělat, co je třeba. Takže pokud vás povídání oslovilo, moc rádi vás u nás přivítáme.

Vypínám diktafon, zavírám desky s poznámkami, rozhovor skončil. A Martina se nijak nemění, neděje se žádné vystoupení z role, čehož bývám někdy svědkem. Je pořád stejně samozřejmá, ženská a nad věcí. Přirozenost, kterou realizuje v rámci Institutu pro bezbolestné porody, žije ve svém běžném životě. Říkám si, že až budu rodit, chci s ní projít přípravným kurzem. Moje dítě i já si zasloužíme uvědomění, k němuž už ona zřejmě dávno došla. Zasloužíme si kus téhle neochvějné přirozenosti a svobody. Vám, milí čtenáři, těhotní i bez bříška, přeji totéž. A pro tuto chvíli především krásný den.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře