Martina Bartošová je na první pohled charismatická žena. Už když jsem ji potkala poprvé, nemohla jsem si nevšimnout, že má v očích zajímavou jiskru, rozhodnutí jít přímou cestou k cíli. Setkání s ní člověka pohladí, v mnoha ohledech ovlivní a současně přesvědčí o tom, že Martina dobře ví, co dělá. I přes svůj mladý věk má v sobě jakousi přirozenou moudrost, skoro by se až chtělo říci základní. Mluví o své práci s nadšením i vzrušením. Institut pro Bezbolestné Porody, jehož je zakladatelkou, je nepochybně jejím, patrně bezbolestně narozeným, dítětem. A chloubou zároveň. Z každého jejího slova se dozvíte, že patří k těm šťastným lidem, kteří milují to, co dělají. Kombinace toho všeho, čím vás Martina upoutá, pak vytváří dojem, že pokud jste maminka (nebo tatínek) v očekávání, nemůžete být v lepších rukou. Posuďte sami.
POVÍDÁNÍ PRVNÍ: KDO JE MARTINA BARTOŠOVÁ?
Jak se Martina Bartošová dostala k myšlence bezbolestných porodů?
No, já jsem děti a zvlášť miminka milovala vždycky. Když jsem ještě při studiu dostala nabídku hlídat asi dvouměsíční holčičku, bylo mi jasné, že škola půjde na tuhle dobu úplně stranou. Stejně tak mě vždycky zajímaly porody. Takže jsem se bez dlouhého přemýšlení rozhodla stát se porodní asistentkou. Tehdy jsem si myslela, že tím nejlépe pomůžu rozšíření přirozených porodů. A myslela jsem si, že to je touha každého, kdo do této profese vstupuje. Jenže při studiu oboru Porodní asistentka jsem se o přirozeném porodu moc nedozvěděla. Spíš naopak, dozvídala jsem se jen o patologiích a nesnázích. Věděla jsem přesně, jak porod být nemá, a uvědomila jsem si, že tohle není moje cesta. Souběžně se studiem na vysoké škole jsem nastoupila do výcviku pro duly. Tam mi došlo, jak důležitá je v celém procesu žena, protože je to ona, kdo rodí. Z toho vycházím i teď, s tím pracuji. Připadá mi to jako výborné řešení – zaměřit pozornost na ženu.
Nevím, jestli mají všichni představu, co to znamená dula, můžeš to krátce vysvětlit?
Jasně. Dula je žena, která doprovází druhé ženy u porodu. V porodnici nebo jinde. V kurzu pro duly jsem se učila, jak se dá žena v průběhu porodu podpořit. Po nějaké době jsem si uvědomila, že dula je pořád jenom doprovodná role. Někdo, kdo přichází zvenčí a maminku podporuje. Pomalu mi začalo svítat, že ani tudy pro mě cesta nevede. Cítila jsem, že je potřeba ještě něco jiného. Takže jsem se nakonec rozhodla a šla jsem přímo. K ženám, které rodí. Chtěla jsem se věnovat jim a postupně jsem začala přicházet na principy, které jsou teď základem Institutu. Všechno, co potřebují, všechen ten poklad, veškerou moudrost, to vše mají maminky v sobě. Tohle samo o sobě je dost známé, často opakovaná myšlenka, jak ji ale realizovat v praxi? To mě zajímalo, za tím jsem šla. A pak jsem přemýšlela, jak svoje poznání opravdu použít, prakticky a v dnešní době. A přišla jsem na to. Velice rychle jsem posbírala spoustu informací o bezbolestných porodech, pročetla jsem desítky zkušeností žen, které už bezbolestně porodily. S mnohými jsem se potkala a Institut na sebe nenechal dlouho čekat. Když tak o tom všem přemýšlím, připadá mi teď už nelogické si myslet, že by to s porodem mohlo být jinak. Nikdo jiný, kromě mě jako ženy, přece nemůže vědět líp, co dělat. Rodí moje tělo. Osobně to považuji za velmi podstatnou věc, kterou si lidé často neuvědomují. Rodí moje tělo a porod je pro něj přirozený. Mechanismus porodu je geniálně propracovaný. Není důvod, aby neběžel dobře a přirozeně. Tak jsem se dostala k bezbolestným porodům a k celému Institutu. Nejprve jsem maminky doprovázela jako dula a mezitím dál hledala cesty a možnosti. A chci také hned na začátek říct, že se bráním jednostranným tvrzením, že je přirozené rodit jenom tady, anebo tam. Doma, nebo v porodnici, s porodní asistentkou a lékařem, nebo naopak úplně sama. Není potřeba to takhle oddělovat a zavrhovat jedno, nebo druhé. Máme tady naše geniální tělo, které má program „porod“ v sobě, a máme i geniální vědu, lékaře a porodní asistentky, odborníky na věc, a je na čase je spojit, ne je stavět proti sobě, jak je v současné době nejen v Česku zvykem.
POVÍDÁNÍ DRUHÉ: U NÁS NA KURZU…
Proč jít k Tobě na kurz a jak to na něm probíhá?
Popíšu kurz trochu podrobněji, ano? Chtěla bych, aby si každý, koho zajímá, udělal trochu ucelenější představu. Takže náš kurz je složený z pěti „živých“ setkání. Jde o intenzivní zkušenost, kde se ženy naučí krok za krokem, jak se dokonale uvolnit a spojit se svým tělem, napojit na miminko a tak podobně. Maminky pracují samy se sebou, sdílejí s ostatními a samozřejmě se mohou na cokoli zeptat. Myslím, že náš kurz je oproti ostatním předporodním přípravám jiný v tom, že vůbec není o teoretických poučkách. Veškeré praktické informace, které maminky potřebují vědět, jsme také směrovali do členské sekce kurzu formou videí. Tam ženy najdou vše potřebné, jako co si zabalit do porodnice, co jíst a co nejíst v těhotenství, jaká vyšetření je čekají a mnoho dalšího. Členská sekce je potom provází ještě rok po porodu. Ale zpátky ke kurzu. Ženy, maminky sem přijdou s očekáváním. Líbí se jim myšlenky, které si přečetly třeba na našem webu, chtějí rodit bezbolestně a vědí, že to jde.
Počkej, opravdu všechny vědí, že to jde? Já bych asi nevěděla.
Ne, ne, to jsem řekla špatně. Vědí to až při prvním setkání. Ale přijdou a mají už tušení, že by to mohlo jít nějak jinak. Velmi rychle společně dojdeme k momentu, kdy si uvědomí a prožijí, že průběh jejich porodu záleží jen na nich. A že jestli něco můžou změnit, pak právě svůj přístup.
Zdá se to jako zázračná proměna. Získají uvědomění, o němž mluvíš, všechny maminky?
Můžu mluvit jen za ty, s nimiž jsem se setkala, ale ano, nepochybuji, že získají.
Takže zpět ke kurzu. Poodkryj pokličku ve své kuchyni.
Dobře, nejdřív se maminky seznámí s tím, co je čeká. Ptám se na jejich očekávání. Probereme témata jako: od porodu čekám tohle, nejvíc se bojím tohohle. Protože se jich sejde třeba osm a povídají si o svých pocitech, začnou přicházet na skutečnost, že každá vidí porod jinak a každá se bojí něčeho jiného. V podstatě říkají nahlas mýty o porodu, které si přinesly ze svých rodin, od kamarádek, z literatury, z televize. A vzájemnou interakcí jim dojde, že to všechno vlastně nemusí být reálné. Takže jedna například řekne: „Já mám strach, že se nebudu dost rychle otevírat.“ Druhá jí odpoví: „Tohohle já se nebojím, ale mám strach z toho a z toho.“ Ve stejný okamžik do procesu vstoupím já se svým pohledem a jim se to začne spojovat: „Aha, takže já mám obavu z císaře.“ Stačí jen lehounce nabrnknout a maminka říká: „Jo takhle, no ale mně řekl doktor, že budu rodit císařem, protože mám velký dítě.“ A druhá maminka zareaguje: „Fakt? Já mám taky velký dítě a mně neřekl, že budu mít císaře.“ Najednou zjišťují, že každá si myslí a očekává něco jiného, a že právě to, co si myslí a očekávají, ovlivňuje příští události kolem vlastního porodu.
Dobře, to mi dává smysl, ale věci jako císařský řez přece vycházejí z reálných skutečností, ne?
Já myslím, že ve společnosti je obrovská bublina. Přesvědčení o tom, jaký porod je. Takže je takový, takový a takový. Najednou máš obrovské množství (často hrůzných) variant a výsledek je, že porod prostě bolí. Očekáváme to. Pravděpodobnost, že se někdo baví o hezkých, příjemných porodech, zvlášť v Čechách, je zatím malá. A z toho, podle mě, všechno pramení. Povím Ti potom třeba o odlišnostech ve srovnání s Amerikou nebo Švédskem. Teď ještě zůstanu u struktury kurzu, ano?
Výborně.
Jakmile tedy maminky dojdou k uvědomění, co všechno je nesmysl, potřebují si vytvořit novou představu, co mohou od porodu očekávat. Potřebují změnit svoje očekávání, k čemuž máme několik postupů, ale ty tady nebudu podrobně vysvětlovat, protože jde o konkrétní techniky. Říkám maminkám a trvám si na tom, že porod je vlastně nádherná neutrální událost. Záleží jen na nich, jaký jí dají náboj. Obecně se dá říct, že některé maminky porod protrpí, některé ho přežijí, některé si ho užijí. Ale závisí především na tom, co si každá z nich o porodu myslí a jaký porod očekává. V tomto momentě kurzu taky vysvětluji, co se děje s miminkem, jakým způsobem prochází porodními cestami. Ukazuji a předvádím, jak je všechno geniálně zařízené. Způsob předání informací a jejich podobu přizpůsobuji potřebám každé maminky. Některá je technická, jiná potřebuje všechno slyšet dopodrobna a některá se zase potřebuje ubezpečit o miminku a jeho bezpečí. Co se mi ale moc líbí, co říkám všem: kontrakci si můžete představit jen jako stah svalu. Nemám ráda to slovo kontrakce, snažím se použít jiné, protože představa kontrakce už je sama o sobě spojená s bolestí. Takže když začnou stahy, pomáhají miminku na cestě. Nejsou bolestivé. Kontrakce jako taková nebolí, zkuste si to. Když zatnete sval, bolí vás to? No nebolí, že ne? Hrdlo se jen potřebuje otevřít, což také nebolí. Jenom se uvolňuje, jako když jdete na záchod. Vysvětluji maminkám, jak vlastně vzniká bolest, což je dokonce popsané v prvním videu na našich stránkách. Společně rozlouskneme iluzi bolesti a ženy porozumí. Pochopí, že je všechno krásně zařízené a že záleží jenom na nich, aby daly prostor svému tělu, aby se mohlo uvolnit. Pečlivě jsem vytvořila postup, který považuji za nejlepší. Uvolňujeme při něm tělo i mysl. Zbavíme se pochyb a místo nich „nastrčíme“ uvědomění. Maminky pocítí, jak tělo všechno samo umí, a jsou tím okouzlené. Myslím, že podobný prožitek nikde jinde nedostanou. Na druhé setkání už chodí nadšené, ale téměř pravidelně přinášejí otázku: „Martino, uvolnění bylo skvělé, ale já jsem si říkala, jak zvládnu porod bez Vás?“ Pak pracujeme na jejich myšlenkách a obavách a ony se naučí ponechat si skrze relaxaci uvolnění, což nakonec vede k umění udržet si jej i po dobu porodu. A následně přicházejí a říkají: „Martino, já jsem věděla, že moje tělo to umí. Vždycky jsem to věděla. A Vy jste mi teď dala návod, jak to udělat.“ Na což jim odpovídám, že je potřeba jenom trénovat, osvojit si novou dovednost, jako když se učíte cokoli jiného, nového. Legrační je, že nic z toho ve skutečnosti nové není. Čtvrté setkání už probíhá s tatínky, nebo případně s jiným doprovodem. Dozvědí se, jak mohou být ženě nápomocní. Seznámím je s průběhem porodu, zodpovím jejich otázky a společně ujasníme jejich roli při celém procesu. Páté setkání osobně považuji za „bombu“, třešinku na dortu. Obavy už jsou dávno pryč, maminky jsou mnohem víc u sebe a děláme relaxaci na krásný porod. Proměna žen je úžasná. Když je vidím na konci, jak jdou připravené k porodu, vím, že všechno, co děláme, má ohromný smysl. Vlastně když si tak přemýšlím, musím říct, že já učím minimálně. Dovádím zúčastněné do stavu, že si na všechno samy dokonale přicházejí. Vedu kurz tak, aby ženy věděly, jak se zbavit mýtů, jak hned uvolnit svoje tělo, a také aby věděly, kam se případně obrátit s dotazy. S nadsázkou říkám, že jsem pro ně informační zásobárna, protože ode mě mají maminky namluvené relaxace, které doma trénují, dostávají příběhy žen, které už bezbolestný porod prožily atd. To je první linie. Druhou linii kurzu vidím v tom, že každou hodinu chodí maminky s novými věcmi. Což úzce souvisí s uvolňováním a zbavováním se strachů. Tělo i mysl na celý proces reagují, a pokud jdeme přímo k jádru, začínají maminky změnu samy pociťovat a říkají: „Martino, mně už se o porodu zdálo.“ Nebo: „Já jsem tudle seděla a věděla jsem, že ho zvládnu.“ Nebo: „Čekám třetí dítě a u dvou předchozích jsem vůbec nevěděla, jak si s nimi mám povídat. Nedávno jsem seděla při snídani a miminko si začalo povídat se mnou.“ Podotýkám, že jde o normální ženský ze života. Jen se jim podařilo se spojit se svým automatickým mateřstvím.
Výborně. Jestli tedy dobře rozumím, rozdíl mezi Tvým kurzem a mnoha jinými je, že zatímco jinde se ženy dozvídají, jak co dělat, s Tebou mají prožitek, že už všechno umí. Souhlasíš?
Přesně tak. To je jedna z věcí, na které jsme hrdí. Druhá by se dala shrnout větou: U nás to porodem nekončí. Přeloženo mými slovy: Záleží nám na tom, jak se maminky mají dál. Věřím, že každá žena se rychleji či pomaleji naučí miminko přebalit a přijde na to, že plena se nějak nasazuje. Než abych ji učila takové samozřejmosti (jak je tomu často v předporodních kurzech), zaměřuji pozornost na jiné, zásadní dovednosti. Připadá mi daleko podstatnější, aby se žena v kurzu naučila, že umí svoje dítě nejenom sama porodit, ale umí ho i sama nakojit a uspat. Ona nejlíp ví, jak miminko uklidnit. Znovu jde o to, aby si uvědomila, že všechno má v sobě. Nejde o teorii, ale o čistou praxi. Myslím, že výsledky jsou naprosto zjevné. Například maminka, která u mě byla nedávno, říkala: „Martino, já jsem si uvědomila, že Váš kurz má daleko větší důsledky, než jenom přirozený porod.“ Snad to nebude znít příliš nadneseně, ale naše maminky začínají chápat princip mateřství a života, nejen princip porodu. A otevírá se obrovská možnost, že současná žena začne být doopravdy zodpovědná za proces, který se v ní a skrze ní děje. Čistě prakticky by se ale dalo říct, že potom i lépe kojí, lépe si rozumí s miminkem a má z toho všeho radost. Má radost, protože si je jistá sama sebou, chápe, co se s ní i s dítětem děje. Chystáme teď setkávání „našich“ maminek, pro ně i pro nás. Osobně mě moc těší pozorovat, co se děje s ženou a miminkem dál.
POVÍDÁNÍ TŘETÍ: UŽ RODÍME!
Pojďme se trochu více věnovat porodu samotnému. Zaujala mě myšlenka, že kontrakce nebolí. Je to z fyziologického hlediska vůbec možné?
Že kontrakce musí bolet, to je mýtus. Ženy ale kolikrát řeknou: „Mě bolela. Začaly kontrakce a přišla silná bolest.“ Jenže když potkáváš různé maminky a posloucháš jejich vyprávění, zjistíš, že co maminka, to jiný prožitek. Jak je něco takového možné? Navíc, z fyziologického hlediska kontrakce bolet nemusí. Vysvětlím proč a popíšu to úplně laicky. Děloha je sama o sobě složená ze tří druhů svalů a celý systém geniálně spolupracuje. Jde o dokonalou interakci. Děloha nejde sama proti sobě. Říkám, že je to tak, jako když jdeš na záchod. Něco jiného se ovšem děje, když se v porodnici například píchne oxytocin, který způsobí, že svaly začnou „běhat jak bláznivý“ a hrdlo se nestíhá otevírat. Proto se také říká, že když Ti píchnou oxytocin, je bolest horší. Nezbývá než zopakovat, že kontrakce sama o sobě nebolí. Bolest vzniká ve chvíli, kdy je tělo stažené a svaly nefungují spolu, ale proti sobě.
Chceš tím říct, že porod může být stejně přirozený, jako když dýcháš? Tak přirozený, jako výdech? Že může mít stejně lehký průběh?
No, přesně tak. Podívej se na vývoj miminka trochu jinak. Vajíčko se spojilo se spermií, docestovalo, zahnízdilo, vyvíjelo se, přesně vědělo, kdy má přijít jaká vývojová fáze, kdy se má vytvořit placenta, kdy plíce. Maminka kolikrát ani netuší, co se uvnitř ní z pohledu vývoje miminka děje. Nemusí nic dělat. S porodem to není jinak. Všechno jen pokračuje dál. Jenže my začneme panikařit a ve strachu přijmeme představu, že je třeba rychle něco dělat. Ale podívej se na všechny ostatní procesy svého těla. Přirozeně běží, tělo je moudré. Proč by porod měl být jiný? A fakt, že porody u nás teď probíhají, jak probíhají, neznamená, že to tak „opravdu je“.
Martino, ale tolik žen rodí v bolestech…
Jistě, jenže jejich přesvědčení o bolestech při porodu se někde vzalo. Říkám maminkám: „Chcete tomu fakt dál věřit, když je tady jiná možnost?“ Ráda bych vám tady předložila nějaký důkaz, ale nemám jiný, než že jsem podobné porody viděla na vlastní oči a slyšela příběhy žen, které porodily bezbolestně. Byla jsem u bezbolestných porodů, což je můj argument. Vím, že tělo ví, co má dělat. Prochází propracovaným, dokonalým procesem. Dokonce i miminko dává mamince signál, že se jde rodit. Všechno je zařízené, nic není potřeba. A já ženy, co za mnou přicházejí, jenom vedu, aby tohle všechno uviděly. Když uvěří vlastnímu tělu, už je ani nenapadne věřit dramatickým příběhům, které vypráví babička, teta, sousedka. Protože stejně nakonec jde o okolnosti řízených porodů. Nejde o příběh přirozeného porodu.
Takže s trochou nadsázky jde vlastně o to, aby maminka dítěti nepřekážela?
Vlastně ano.
Můžeš být s maminkou, která o to stojí, u porodu?
Můžu, ale také nemusím.
Jistě, ale existuje možnost, že pokud Tě tam maminka chce, můžeš u porodu být?
Ano, jenže ona mě tam vlastně nepotřebuje. Vidím to následovně. Podobnou otázku totiž zpravidla pokládají ženy, když je provedu poprvé relaxací. Důležité je říct, že je relaxací provázím, do ničeho je neuvádím. Na konci relaxace jim pak vysvětlím, že jsem jenom pomohla, aby si uvědomily, co jejich tělo dokáže a umí. Tím, jak se potkáme pětkrát, mají dostatek času, aby se samy naučily uvolnit a relaxovat. Mám zkušenost, že na konci už tuhle otázku nepokládají, protože vědí, že moji přítomnost nepotřebují. Zmiňovala jsem to na začátku, ale chtěla bych na podporu porodnic ještě říct, že spousta žen chodí do porodnice s přístupem: Poroďte mě. Přirozeně pak nastupuje „Vím jak na to“ od někoho z venku, někoho jiného, než je žena sama, a ke slovu se dostávají obecná přesvědčení o tom, co má jak dlouho trvat, jak co má být. Lékaři „jedou“ podle svých znalostí, zkušeností a logických argumentů. V podstatě nemají nic jiného, o co by se mohli opřít. Zatímco když žena ví, tak VÍ.