Miki, jestli se ti nechce, tak se mnou chodit nemusíš,“ nadhodila jsem nezávazným tónem, přestože se ve mně všechno svíralo napětím. Kéž by tak řekl, že nepůjde! „A proč bych nešel, Jíťo? Vždyť máš pozvánku pro dva,“ usmál se manžel tím sladce naivním úsměvem, na který mě před třemi lety dostal. „Nechceš pomoct?“ dodal, když viděl, jak se mi roztřásly ruce zápolící se zapínáním večerní róby. „Ale vždyť tě to tam nebude bavit! Je to vlastně pracovní setkání, i když se tváří jako večírek,“ namítla jsem. Místo odpovědi mi zatáhl zip na šatech a políbil mě na krk. „Anebo že bychom to zas radši rozepnuli?“ zašeptal mi svůdně do ucha a mé pochybnosti a strachy odpluly do neznáma. Já ho tak miluju, pomyslela jsem si. Koneckonců – na všech těch party, na které teď, co jsem se dostala do vedení firmy, musím chodit, se taky necítím jako ryba ve vodě. Je mi bližší posezení ve stylové hospůdce, koncert v alternativním klubu, neformální klábosení s přáteli, výlet do přírody. Zkrátka prostředí, v němž jsme se s Mikim poznali… Tak proč bych se měla trápit tím, že můj manžel se na všech společenských akcích chová hůř než slon v porcelánu?
Ach, ten trapas…
Protože mě tím ztrapňuje! Protože má zůstat doma, když je takový! Protože se nedokáže chovat jako civilizovaný člověk! Přesně tak jsem si už o hodinu později na zmíněnou otázku odpovídala. V duchu samozřejmě, přestože jsem měla chuť řvát na celý sál. Nebo aspoň na něj! „Proč si toho nabíráš tolik?“ sykla jsem vztekle při rautu, když jsem viděla, jak Mikimu z přeplněného talíře padají plátky uzeného lososa doprovázené krémovými minidezerty. „Chutná mi to, no… Doma nic takového nevaříš,“ usmál se ještě bezelstněji než obvykle. Co se na tohle dá říct? Ještěže tady nikdo netuší, že pod tím elegantním oblekem, který jsem mu nedávno opatřila, má boxerky s obrázkem laškujících žabiček...
Možná si pomyslíte, že mám za manžela polovičního idiota, který by nejlépe zapadl do filmů o rodině Homolkových. Jenže to není pravda! Miki je počítačový expert, prý přímo geniální programátor. Ostatně je podle toho i placený a má spoustu privilegií. Třeba že pracuje doma, aby měl tu pravou „tvůrčí svobodu“. Anebo že ho jeho zaměstnavatel ze společenských akcí omlouvá či mu o nich asi radši ani neříká – a vůbec se nedivím. Ale pochopí tohle marketingový manažer naší firmy, kterého teď Miki žoviálně poplácává po rameni a oslovuje „šéfíku“? A co generální ředitel, jemuž manžel před chvílí svěřil, že nechápe, „proč se tady musíme potit v saku jako blbci, když ženské tu můžou být polonahé…“
Co s tím nadělám?
Jistěže jsem byla vzteky bez sebe. Problém je, že s Mikim se nelze pohádat. Jednak je naprostý kliďas, který by nezvýšil hlas, ani kdyby hořel dům. A jednak člověka stejně moc neposlouchá, takže křičím-li já, tváří se nevzrušeně a myslí si na své. Samozřejmě, že po pár trapasech podobných tomu, který jsem právě popsala, mě napadlo, že mám jen dvě možnosti. Buď změnit zaměstnání a místo PR manažerky mezinárodní firmy jít dělat třeba krotitelku hadů do cirkusu, anebo se s Mikim rozvést a najít si společensky únosnějšího partnera...
První možnost jsem zavrhla, protože mě moje práce moc baví a společenské povinnosti jsou zkrátka její nezbytnou součástí. A tu druhou mi nezbývá než zavrhnout taky. Ptáte se proč? Prostě proto, že Mikiho hrozně miluju! I když je takový neotesaný medvěd, který ani nedokáže pochopit, že medvědi mají zůstat v jeskyni a nehrnout se, kam nepatří…
A navíc kvůli tomu, že jsem nedávno poprvé viděla na ultrazvuku šmouhu, která je prý naše budoucí miminko. Možná tomu nebudete věřit, ale mně se zdálo, že už na tom kousku rozmazané mlhoviny poznávám, jak se bezelstně usmívá přesně Mikiho způsobem. Dokud jsem tenhle sladký mráček představující naše děťátko nespatřila na vlastní oči, radši jsem manželovi nic neříkala. Určitě by začal nepřiměřeně bláznit… „Jituško moje nejdražší!“ rozesmál se, když jsem mu to konečně prozradila. A pak mě popadl a vyhodil snad metr do výšky. Chytil mě jen náhodou… „Pozor! Se mnou se teď musí jednat decentně,“ namítla jsem. „Ále! Ty naděláš s tou tvou decentností,“ mávl Miki rukou. „Víš, že mi dneska volal váš generální ředitel a nabídl mi, abych pro vaši firmu připravil speciální počítačové programy? Říkal, že jsem nesmírně originální chlapík a že má ve mně plnou důvěru. A tys měla starosti, co si o mě pomyslí!“ dodal jako obvykle nechápavým a zcela nevzrušeným tónem…
Názor odborníka
PhDr. Adam Suchý - klinický psycholog, Olomouc
Příběh Jitky a Mikiho ve mně během čtení vyvolával sympatie a úsměv na tváři. Rozhodně si nemyslím, že by mezi vhodné řešení patřila změna zaměstnání nebo rozchod s manželem, a jsem rád, že Jitka došla ke stejnému závěru. Jak je známo, Pánbůh jen málokomu nadělí z každé kapsy stejnou hromádku dispozic a nadání, a tak není divu, že geniální počítačový expert není zároveň lvem salónů s tváří a s oblékáním modela a s elegantním vystupováním Oldřicha Nového. Navíc každá genialita má v sobě nádech podivínství a extravagance.
Vzhledem k flegmatizmu Mikiho by pro Jitku nemuselo být těžké o celé věci s manželem otevřeně hovořit, vyjádřit své pocity a hledat řešení jak na emoční, tak na praktické rovině – vyrazit si společně na koncert v alternativním klubu a společenské pracovní akce navštívit v páru jen občas. Problém není třeba psychologizovat, zdá se, že nějaký slušnější kurz společenského chování by také stačil.
A samozřejmě se nabízí otázka – je třeba vůbec něco měnit, když Mikimu jeho originalita vynesla i zajímavou pracovní nabídku? Často se za otázkou „Co tomu řeknou lidi?“ skrývají jen naše představy, strachy a očekávání. Umím si sice představit, jak moc to Jitku může štvát, ale pokud je skutečně jediným mrakem na společném manželském nebi partnerova společenská neohrabanost, potom stále mluvíme o velmi šťastném manželství.