Mámatáta aneb Sama na rodinu

Obsadil vás osud do hlavní role v dramatu „život s děckem“ a zapomněl vám po bok postavit mužského hrdinu? Můžete být smutnou hvězdou melodramatu, nebo zazářit v pohodovém rodinném filmu s dobrým koncem…
Mámatáta aneb Sama na rodinu
Prakticky celý „západní“ svět se v posledních desetiletích potýká s ohromnými změnami v zažitém rodinném schématu. Zatímco předchozí generace si nedovedly představit rodinu jinak než jako tradiční trojúhelník táta – máma – děti, dnes, spolu s poklesem sňatečnosti a zvyšující se rozvodovosti, takzvaných kompletních rodin valem ubývá. Jen v České republice v současné době vyrůstá téměř čtvrtina dětí do patnácti let v neúplné rodině, nejčastěji pouze s matkou. Slovo samoživitelka sice už dávno nezní tak trochu jako nadávka, ale na druhou stranu, stále se jedná o poměrně drsný boj s nepřízní osudu. Ono totiž dělat v jedné rodině mámu i tátu dá člověku docela zabrat, protože musíte zároveň vydělávat na živobytí, vytvářet rodinné zázemí, hrát fotbal, pomáhat dětem s úkoly atd. Je vůbec možné být tátou i mámou v jedné osobě, a nevypadnout přitom z role?
 
Držme se svého kopyta
Možná je ve světě virtuálních hrdinů trochu staromódní trvat na tom, že dítě by mělo vyrůstat obklopeno těmi správnými mužskými a ženskými vzory. Přesto na faktu, že máma je máma a táta je táta, stále něco je, a budeme-li zkoušet převtělit se v jakéhosi oboupohlavního superhrdinu, možná tím potomka pobavíme, ale zcela jistě mu uděláme v hlavě zmatek. Podle pražské psycholožky Marty Boučkové je nejlepší držet se „svého kopyta“ a nesnažit se za každou cenu chybějící vzor dítěti nahradit z vlastních zdrojů. „Určitou výhodu tady mají větší rodiny, které jsou zvyklé na těsnější soužití, kde může matku do určité míry nahradit babička nebo teta a tatínka zase dědeček či strýc,“ upozorňuje Marta Boučková. „V zásadě si ale myslím, že dítě potřebuje hlavně dostat lásku. A je v podstatě jedno, jestli mu ji dává táta nebo máma, ale je důležité, aby jí rozumělo, aby ji vnímalo, aby v ní žilo…“
 
Nechme vrátka otevřená
Pro člověka, který je momentálně na všechno včetně výchovy dítěte sám, je také velice podstatné zachovat si jakousi otevřenost vůči okolnímu světu. Protože říkat, že všechno zvládneme sami a že „my nikoho nepotřebujeme“, není hrdinství, ale čiré bláznovství. A nejedná se přitom jen o to, aby nám měl kdo půjčit peníze, přitlouct poličku nebo pohlídat dítě, ale možná se třeba jen objeví ve správnou chvíli a povzbudivě řekne: „Holka, to zvládneš!“ nebo skočí do lékárny pro aspirin… Tohle opravdu není doba vhodná na falešné hrdinství a je dobré uvědomit si, že nikdo z nás nejede na záložní zdroj a že až to s námi sekne, tak bude pozdě chtít s tím něco dělat. Neznamená to pochopitelně, že musíme být pouze odkázáni na pomoc druhých, ale zároveň bychom ji neměli odmítat, nebo se před ní schovávat. Ani ze strachu, že se nebudeme moci revanšovat. Dobře, asi sousedovi zedníkovi nepomůžeme míchat maltu, ale můžeme mu na oplátku za drobnou domácí výpomoc třeba upéct pekáč buchet.
 
Dítě v tom „jede“ s námi
Bylo by bláhové myslet si, že jako samoživitelka zajistím potomkovi rovnocenné podmínky, jako mají všichni jeho kamarádi, včetně spolužáka, jehož otec je ředitel plynárny. Doby, kdy jsme si byli všichni (aspoň naoko) rovni, už jsou dávno ty tam. Útěchou nám budiž fakt, že dokonce i děti z úplných rodin občas doma slyší tu nepopulární větu: „Ne, na to opravdu nemáme!“ Je ale dobré nebrat to jako průšvih, nebo dokonce jako pokles na společenském neměří jen penězi…
 
„Pokud se dá na tom, že dítě vyrůstá pouze s jedním z rodičů, najít něco pozitivního, pak je to určitě fakt, že má šanci poznat cenu přátelství a lidské solidarity,“ připomíná psycholožka. „A taky může být mnohem samostatnější než jeho vrstevníci.“ Prostě proto, že mu nic jiného nezbude. Možná bude první chodit samo ze školy nebo se naučí namazat si rohlík k svačině. A když bude chtít ty super značkové džíny, tak si zkrátka najde brigádu a přinejmenším si na ně přispěje. Možná se tomu nedá říkat bezstarostné dětství, ale na druhou stranu tohle dítě vkročí do života s nohama na zemi a s realistickým pohledem na svět.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Něco jen pro sebe
Je logické, že člověk, který je na všechny životní, osobní i rodinné starosti sám, nemá času, energie ani peněz nazbyt. To ale přesto neznamená, že by matka samoživitelka měla rezignovat na všechno, co ji dříve bavilo. Právě naopak. „Ve chvíli, kdy máte děti, MUSÍ ve vašem životě existovat radost a potěšení,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková. „Když děláte jenom to, co je nezbytně nutné, a sama sebe od rána do večera zanedbáváte, tak svým dětem předáváte poselství, že život je jen samé musím a nesmím – a to není fér.“
 
Tuhle pravdu si uvědomila i čtyřicetiletá Ivana, která žije po rozvodu se dvěma dospívajícími dcerami. „Někdy je mi hodně těžko, když je peněz málo i na bydlení a na jídlo. Ale po třech letech, kdy jsem jela nadoraz a málem zkolabovala, jsem začala konečně taky dělat něco pro sebe. Přihlásila jsem se do kurzu orientálního tance, kde se odreaguju a nabírám síly do dalších bojů,“ říká Ivana.
 
Pomáhat není povinné
Mnohý vleklý rodinný spor začíná právě ve chvíli, kdy se jeden ze sourozenců ocitne v životní situaci, že je odkázán na pomoc svých rodičů. A buďme upřímní, jejich role není zrovna snadná. Pokud se rozhodnou nezištně napřít síly i finance a podporují momentálního rodinného outsidera, můžou se snadno stát terčem kritiky svých dalších dětí. „Proč naši stále jen pomáhají rozvedené ségře, a já, protože jsem vdaná, mám smůlu?“ stěžuje si třicetiletá Karolína. Počítala s pomocí své matky při občasném hlídání tříletého synka, jenže babička má plné ruce práce se starší dcerou, jež zůstala sama na dvě malé děti. Je to nespravedlivé? Ano i ne. Nikdo totiž, jak upozorňuje Marta Boučková, nemůže svým rodičům říkat, co mají a co nemají dělat. „Je to jejich svobodné rozhodnutí a dětem nezbývá nic jiného, než toto rozhodnutí respektovat,“ podotýká psycholožka. Žádná pomoc ani gesto dobré vůle nejsou povinné. Dokonce ani v rámci rodiny ne. Je fajn, když vás nejbližší nenechají ve štychu, ale nemůžete jim nadávat za to, když se rozhodnou jinak. Každý z nás si nakonec za svůj život odpovídá sám, a jak se říká, je svého štěstí strůjcem. Neškodí občas si tuhle mantru jen tak v duchu zopakovat.
 
Jak být na všechno sama… a ustát to?
Nemusíte být máma i táta najednou – ono i na tu mámu je toho až až.
 
Nestyďte se říct si o pomoc a nepohoršujte se, když ji nedostanete.
 
Neuzavírejte se před světem – praví přátelé se poznají právě v nouzi.
 
Nezapomínejte si dělat radost – je to vaše právo, a vlastně i povinnost.
 
Nesnažte se za každou cenu dítě chránit před realitou – je jen na vás, jakého budete mít parťáka do nepohody.
 
Text: Johana Barvínková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články