Máma, nebo macecha?

Když si tatínek domů přivede novou dámu svého srdce, bývá to pro děti šok. Mají jí to za zlé. Vystrnadila mámu, a přitom by ještě chtěla, aby ji měly rády…
Máma, nebo macecha?
„Jestlipak víte, kdo je macecha?“ „Ta je zlá,“ shodují se děti na hřišti. Pavlík ví, že „poslala Sněhurce od sedmi trpaslíků zkažený jabko“, podle Majdalenky „Marušku poslala ve sněhu pro jahody ke dvanácti měsíčkům.“„Nastěnka musela v zimě do lesa,“ překřikuje ostatní Kubík. „Ještěže ji dědeček Mrazíček zachránil.“ Jen Petřík je nějaký tichý. Pak posmutněle řekne. „Babička říkala, že mám macechu doma. Ale Simča je hodná, tak přece nemůže být macecha...“ Nějak si to v tom svém tříletém rozoumku nemůže srovnat. Simona žije s Petříkovým tátou přes dva roky. „Tchyně mého přítele na mě nasazuje, ale já přece nemohu za to, že se s ním dcera rozešla. Ani jsem ho ještě neznala… A mámu Petříkovi nedělám. Jsem spíš něco jako kamarádka. Myslím, že je se mnou docela rád…“

Budete je milovat?
Podle Domácího vševěda z počátku minulého století byla vždy macecha spojována s předsudky. „Ty vzaly svůj původ v tom, že málo jen žen dovedlo se macechou nazývati, ale přitom opravdovou vřele cítící matkou býti…“ No, ono se to lehko řekne. Ale jak být milující matkou, když vyvdáte dva neotesance, kteří se k vám chovají hůře než k ochozeným botám. „Otec přivedl náhradní matku, když mně bylo pět a bratrovi sedm. Nesnášeli jsme ji. A když jsme na ni měli vztek, žalovali jsme na ni. Po čtyřech letech se s ní rozešel a už si žádnou nepřivedl.“ Ivana macechu odsuzovala. Vadilo jí, že vyštvala vlastní mámu. „Teď jsem macecha já. Když jsem si manžela brala, měla jsem velká předsevzetí, jak se s jeho kluky skamarádím. Ale oni mi dělají samé schválnosti. Kdybych nečekala miminko, asi bych to zabalila.“
 
Bude to fungovat?
To se nikdy nedá dopředu odhadnout. Pro každé dítě je rozchod rodičů velké trauma. Ztrácejí jistotu, chybí jim rodina, ve které panovaly normální vztahy. Když si táta přivede „novou“, sondují pochopitelně, kam až mohou zajít. Začnete-li si hrát na „vlastní“, s chutí si na vás – aspoň ty větší – smlsnou. S velkou autoritou nepočítejte, pokud si vás jejich tatínek vodil do bytu, když máma nebyla doma – a totéž platí i naopak. Děti to budou brát jako zradu. Prohřešil se sice táta – ale ten je jejich a za všechno přece můžete vy. Připravte se na to, že vychovávat „cizí“ děti, i když máte tu nejlepší vůli, je dřina. Vaše dobré úmysly nemusí „brát“ ani ony, ani partner. A na co ještě si dát obzvlášť pozor? Nikdy po něm nechtějte, aby dělal ve sporech s dětmi rozhodčího. Vždycky si s ním raději nejprve (a v jejich nepřítomnosti) promluvte. Nenadávejte na ně. Pořád ještě se může cítit jako viník, který rozbil rodinu a dětem ublížil. Vendula si myslí, že macechy mají vesměs problém s partnerovými dětmi právě proto, že se snaží stavět do role matek. „Já jsem jim rovnou řekla, že mají jen jednu maminku, a tu jim nahrazovat nehodlám. Že jsem si sice vzala jejich tátu, a budou mě tudíž muset také poslouchat, ale jinak jsem pro ně Vendula a hotovo. Žijeme takhle spolu už skoro sedm let a zatím to funguje.“ Vendula vzala od počátku věci za správný konec. Když se prý ale s nimi měla setkat poprvé, byla v ní malá dušička. A tak tu suverénku, která nabízí dětem přátelskou ruku, trochu sehrála. První setkání dětí s „macechou“ chce kvalitní režii. Psychologové radí, vyhnout se nepřátelské půdě – místu, kde jsou děti doma a mohly by mít pocit, že je o něj chce obrat. „Nejlepší je,“ shodují se mnozí, „vzít děti někam do neutrálního prostředí – do zoo, na procházku. Tady třeba najdou společná témata a nevisí nad nimi strašák „ženské, která jim vzala tátu“.

Proč má psí hlavu?
Macechy by prý nebyly macechami, kdyby se „biomatky“ přes děti nesnažily uplatňovat svou moc. A je úplně jedno, jestli je manžel opustil nebo odešly za někým jiným samy. Aspoň tak to často vidí ženy, které se do role náhradních matek dostaly. „A co ta jeho?“ zeptá se vlastní matka syna, který se právě po týdnu vrátil od táty. „Ta na tebe určitě nebyla hodná, viď? Syn si sice dosud myslel, že to u táty bylo docela fajn, ale hned to mamince odsouhlasí. Semínko nedůvěry začne po dalším masírování pěkně klíčit. Ty nejsi moje máma! Alena, i když není v jednoduché situaci, má však pro „biomatky“ pochopení. Sama má dvě dcery, které tráví hodně času v rodině „bývalého“, a přitom je macechou pro dvě holky a jednoho kluka. „Kdo to nezažil, těžko se dokáže vžít do role mámy, která děti vypiplala, věnovala jim každou volnou chvíli a najednou je musí svěřovat někomu, o němž neví, jestli jim neubližuje. „Prostě se o ně normálně bojí. Já o ty svoje, když je pustím z dohledu, trnu také.“ Lucie tuhle teorii potvrzuje. „Když jsou děti u táty a jeho přítelkyně, můžu do kina, s kamarádkami na kafe…, ale stejně z toho nic nemám. Zvláštní je, že když je s nimi expartner sám, jsem klidnější. Asi na ni trochu žárlím.“ To Alena také. A ještě prý jí vadilo, že děti byly z názorů dospělých, ve kterých se nemohly vyznat, celé tumpachové. A tak sebrala všechnu odvahu a sešla se s vlastní mámou nevlastních dětí a s nevlastní mámou těch svých. „Na začátku jsme byly naježené všechny tři, ale pak, když jsme si to vyříkaly, bylo nám ne dobře, ale o něco líp. Kamarádky z nás nebudou, ale víme, co jedna od druhé může očekávat. Od té doby je klid, nebo to tak aspoň vypadá.“ Jenže tenhle recept fungovat vždy nemusí. I když je na první pohled vše v nejlepším pořádku – nebo právě proto. „Jak by vám bylo, kdybyste věděly, že se s vaší holčičkou mazlí nějaká vymalovaná fiflena, která rozbila vaše manželství,“ podotýká s trpkostí Romana. „Vím sice, že je fajn, že malá nestrádá, ale kdykoli tam jde, jsem na prášky.“ Když budete v jednom kuse ve střehu, častěji ujedete – rozkřičíte se vlastní nevlastní, všechno jedno. Akorát ty nevlastní to budou brát úkorněji. Vy řeknete: „To se nesmí.“ Děti jdou za tátou a on jim to povolí. Stává se to i v „normálních“ rodinách, jen s tím rozdílem, že tam to zpravidla nevygraduje do rozbrojů, končících větami: „Ty přece nejsi naše máma…“

Kdo má zásluhy?
„Dva víkendy v měsíci, sem tam společná dovolená,“ to se dá podle Marcely zvládnout. Ke skutečnému lámání chleba dojde, když se děti u mámy a u táty střídají pravidelně. „S manželovým synem jsem vycházela. Když si u soudu prosadil střídavou péči, bylo zle. Ze dne na den se změnil. Byl plačtivý, pak se zase vztekal, doma nepomáhal, trucoval. Myslel si, že za to mohu já, ale se mnou to v podstatě také nikdo moc neřešil.“ Marcela se ho snažila pochopit, ale po pár měsících toho měla dost. Střídavá péče se podle ní povést může, ale neměla by se lámat přes koleno. Dobrá vůle musí být na všech stranách. A tvrdit, že za všechno může macecha, je úplně mimo. Ta sice o „hrátkách“ vlastních rodičů ví, ale těžko do nich může zasahovat. „Na macechu se každý dívá skrz prsty. Když jsou děti spokojené, je to zásluha vlastní mámy – a snad i táty. Když jsou vynervované z toho, jak na sebe „vlastňáci“ štěkají, může za to macecha. Ale jako Alena, by se s „biomatkou“ domlouvat nešla. „Lepší je o sobě vědět co nejméně,“ myslí si.

Nestřelte si branku
Kolik je macech? Hodně, zvlášť teď, kdy se lidé volně přelévají z jednoho manželství do druhého. Některé děti mají „macechu“ co chvíli, jiným zase maminky občas přivedou nového tatínka. Ty odolnější už si to tolik neberou – ale to je často jen zdání. Podle některých odborníků zacházíme s partnery jako s porouchaným zbožím – prostě je vyměníme. Děti porouchané nejsou, přesto s nimi tak často jednáme. Stres z rozchodu nahradíme dalším – příchodem nového člena rodiny, který by měl mít stejné kompetence jako ten minulý. Měl, nebo neměl? Budete-li se hned při prvním setkání stavět do role mámy (táty), střelíte si branku. A budete-li „hodnější“ na svoje děti než na ty vyvdané, dáte si další. Také jejich srovnávání může vyjít ve váš neprospěch. „Hodnotné“ dárky možná na nějakou dobu partnerovy potomky oslní, ale brzy se jejich požadavky začnou stupňovat. Budou vás mít prostě na háku. A vlastní matka, která na ty vymyšlenosti mít nebude, bude mít na vás tak akorát větší vztek... Je to prostě jako tanec mezi vejci – a ten dá člověku pěkně zabrat...

Macešin poradníček (pro matku)
● I když vám vadí, že se o dítě stará „cizí“ ženská, neleťte na ni pokaždé, když si dítě postěžuje.
● Nerozčilujte se, když děti mluví ve vaší přítomnosti o tom, jak dobře se mají s tátou (a tedy s náhradní matkou). Neznamená to, že s vámi jim je špatně...
● Když děti doma říkají, že je tátova žena fajn, snažte se to přežít, aniž byste vyrukovala s peprnou nálepkou.
● Dítě za to, v jaké se ocitlo situaci, nemůže. A náhradní matka k jeho výchově někdy přijde jako slepý k houslím. Dětem ubližovat nechce – ani těm vašim.
● Vedete s exmanželem boj o to, zda střídavou péči ano, nebo ne? Buďte si jista, že dílo náhradní matky to není. Otec se zřejmě chce se svým potomkem stýkat co nejčastěji. Pokud je normální a slušný, hledejte spolu kompromis, který bude co nejvíce vyhovovat dětem.
● Za svou péči o nevlastní děti nečeká macecha potlesk ani ovace. Uvítala by ovšem, kdyby ji „biomatka“ před dětmi neočerňovala – a to ani z legrace.
● Má-li náhradní matka trochu rozumu, nebude si hrát na vlastní. Respekt však po dětech vyžadovat bude.
● Kontakt mezi macechou a „biomatkou“ je jev ojedinělý. Ale vypuknou-li rozbroje, není od věci vyjasnit si to – ale jen když není zatopeno pod kotlem…

Matčin poradníček (pro macechu)
● Ať už vám vadí či nevadí, že se staráte o „vyvdané“ děti, nezapomeňte, že do toho spadly bez vlastního přičinění.
● I když jste na jejich matku naštvaná (že je špatně vychovala...), nepředhazujte dětem, že je „divná“. Je to jejich máma. Když ji budete hanit, postaví se do opozice.
● Nerozčilujte se NAHLAS, když děti před vámi mluví o tom, jak dobře se mají s mámou. Nevykládejte si to tak, že se s vámi mají špatně. Máma je prostě máma…
● Nenuťte je (ani přes tátu), aby vám říkaly „mami“, pokud o to nestojí. Nechte je, aby se rozhodly samy.
● Když odmlouvají, nehledejte za tím mámino „poštívání“. Nechtějí vás naštvat, prostě jsou třeba jen líné…
● Nejde-li o život, nestěžujte si na matku dětí manželovi. I když si vybral vás, bude mít tendenci předchozí „špatnou“ volbu obhajovat.
● Obrňte se trpělivostí, když manžel navštěvuje děti u své „ex“. Ta nesplétá sítě. Chodí tam proto, že má děti rád.
● Mějte pochopení pro vlastní matku. Kdyby nebylo „výměny“, třeba by vám byla natolik sympatická, že byste spolu občas zašly na kafe a ponadávaly si na poměry.
● Naložila jste si na záda nejen muže, ale i jeho děti. Ty jsou pevně svázány se svou matkou. I když vám to jako výhra nepřipadá, neventilujte svoje pocity před dětmi.

Rozvedená Jindra Křížková (32), Kubík (5)
 
Klepněte pro větší obrázek

S Kubíčkovou novou „tetou“ vycházím, i když začátky pro mě byly těžké.... Nechápala jsem, proč bych měla dítě svěřovat cizí ženské, ale člověk pro ně skousne spoustu věcí. A když se mě jednou Kubík zeptal, proč nemám tetu ráda (nikdy jsem o ní před ním nemluvila) – asi vycítil můj postoj – řekla jsem si, že to musím změnit. Přijmout fakt, že manžel má jinou, Kubíkovi se teta Kačka líbí, má ji rád a ona jeho. Pozvala jsem ji i s bývalým manželem na Štědrý den k sobě, abychom se poznaly a ukázaly Kubíčkovi, že spolu dokážeme komunikovat. Bylo to sice napoprvé trochu křečovité, ale já viděla na vlastní oči, že se k němu chová hezky a na něm bylo vidět, že je šťastný. Ohledně výchovy to máme s manželem jasné. Musí být přísnost a důslednost, ale hlavně hodně lásky, a té se mu dostává z obou stran.
 
Kateřina Špalková (30), Nikola (14) z manželova prvního manželství
 
Klepněte pro větší obrázek

Pro Nikolu rozvod rodičů určitě nebyl příjemnou životní etapou. Manžel ji miluje, mají spolu dobrý vztah. Rozumí jí a chápe její potřeby. Snaží se nedělat rozdíl, já to ale cítím trochu jinak. Je jasné, že se na miminko, které spolu čekáme, moc těší, ale uvědomujeme si, že se budeme muset přizpůsobit jak vzhledem k malému bytu, tak společně trávenému času s Nikčou. Nikola je ve věku, který je pro holku zvlášť citlivý. Snažím se být tolerantní, ale občas mi ujede nějaká výchovná poznámka, na kterou už ani nečekám zpětnou reakci. Má autorita nemá váhu, takže co nevidí manžel sám, řeším přes něj. Není to zrovna správná cesta, ale nestanovili jsme si pravidla hned od začátku, tak teď něco měnit je těžké. Někdy nastane malá rozepře, ale to snad v tomto věku není nic nenormálního. Dalo by se říct, že se navzájem respektujeme, a myslím, že to funguje a snad bude fungovat i nadále.

Text: Vlasta Adamcová
 
Betynka na Facebooku


Nejčtenější články