Sbohem, a kdybychom se víckrát nesetkali / bylo to překrásné a bylo toho dost / sbohem, a kdybychom si schůzku dali / možná že nepřijdem / že přijde jiný host…
Stručné vyjádření úskalí mezilidských vztahů v poetické zkratce. Vítězslav Nezval byl neoddiskutovatelný génius a jeho báseň Sbohem a šáteček v několika řádcích vystihuje to, o čem píší psychologové mnohastránková pojednání. Mezilidské vztahy jsou nesourodý spletenec, útesy s divokým příbojem. Topíme se už ve vztazích „nablízko“, má smysl riskovat ty „na dálku“?
Dvacet let dojíždění
Seznámili se v době, kdy byl svět striktně rozdělen na Západ a Východ. Nebudeme ji podezírat, že ho nemilovala, nicméně motivace dát sbohem socialismu byla evidentní. Kamarádky ji otevřeně i skrytě záviděly. Atraktivní manžel z ještě atraktivnějšího Středomoří, vidina růžové budoucnosti. Jenže se něco zadrhlo. Říkejme tomu třeba kulturní šok. Naštěstí to bylo v době, kdy se železná opona se skřípěním zvedla a hranice se staly jen geometrickou ozdobou v zeměpisných mapách. Vrátila se. Pod záminkou možnosti získat lepší práci u mezinárodní firmy sídlící shodou okolností v jejím rodném městě. On zůstal doma ve Středomoří. Co dál? Nejprve se oba vzájemně ujišťovali, že je to jen na přechodnou dobu a pak se ukáže. Stále se ale nic „neukazovalo“ a provizorium se o další a další rok prodlužovalo. Bylo výhodné i finančně. Jezdila za ním jednou měsíčně na týden, Vánoce a další svátky trávili střídavě v jednom i druhém domově, dá-li se o jejich oddělených domácnostech takto mluvit. Kamarádi nad jejich vztahem kroutili hlavami, rodiče se raději přestali vyjadřovat. Neměli děti. Naneštěstí, či možná naštěstí, protože ty by pravděpodobně byly důvodem nekonečné provizorium jednoznačně vyřešit.
Rozvedli byste se?
Oni se nerozvedli. Mají se rádi a cítí se spolu dobře. Dojíždějí za sebou už dvacet let. Absolutně si důvěřují. V některých případech je jistě bezpředmětné soustředit se na zbytečné detaily. Každému prostě štěstí voní jinak.
Kamarádky na život
Skamarádily se na střední škole. Byly neodlučné. Zažívaly společně všechna poprvé, která je navždy propojila neopakovatelným zážitkem trhání dosud zakázaného ovoce. Ještě dlouho poté, obě už dávno provdané, se scházely, vedly ony pro muže nepochopitelné „holčičí řeči“ o ničem a o všem. Řešily život se všemi jeho peripetiemi. Ubíraly práci psychologům. Rituály natolik zaběhané, že si nedovedly představit, jak by to fungovalo bez nich. Až do chvíle, kdy jedna z nich řekla: „Stěhujeme se.“ Padesát kilometrů znamená zpřetrhání vazeb, natož pak dvouhodinový let pravidelnou mezistátní linkou.
Zůstal Skype a Facebook. Vazby se uvolnily, konverzace zestručněla, ale podstatné zůstalo: jedna i druhá věděla, že kdyby se ozvalo volání SOS, jsou tady pro sebe. I na tu vzdálenost. Kamarádství může zůstat pevné i s minimem slov. Pokud o to budeme stát.
Rodiče a děti
Jedny z nejdramatičtějších vztahů, ať mezi nimi leží kolik chce kilometrů. Když už se člověk smíří s tím, že mu děti „obsadily celý životní prostor“, jsou najednou dospělé, elegantně mávnou rukou mezi dveřmi a zmizí kdesi ve světě. Přející rodič jim ještě s láskou sbalí kufr a statečně ze sebe vysouká: Tak jdi! Sám se jde zhroutit do nejbližšího křesla. Intenzivně blízký vztah se promění v nesnesitelně a nespravedlivě vzdálený. Děti nepíší, nevolají, příliš často domů nejezdí, a když už se jednou za čas objeví, tak na pár minut. Alespoň tak se to rodičům jeví. Děti to vidí právě opačně. Po opakujících se monotematických výměnách názorů rodičům doporučí, aby si koupili psa. Rodiče nechtějí psa, ale vnoučata, čímž se komunikační prostor stává poněkud třeskutým. Uplyne ale sotva pár let, přibude pes i vnoučata a vše se usadí, což znamená, že rodiče žijí v přesvědčení, že děti nejezdí, nepíší… a děti to vidí právě opačně. Běžné až banální? Ano, takhle totiž vypadají zdravé vztahy mezi rodiči a dětmi. Blízké i vzdálené.
Návod k použití života
Žádný neexistuje. Každý z uvedených případů mohl být vyprávěn úplně jinak. Sami takové či podobné příběhy budete znát a každý vyústí v jinou pointu. Nejednu by vám mohla závidět Rosamunde Pilcherová, jinou Alfred Hitchcock. Jestli to se svým životem ještě nemyslíte úplně vážně, je zbytečné si vztahy na dálku zakazovat. Naopak. Romantické toužení je velmi příjemné a zábavně obohacující. Pokud ale začínáte uvažovat o založení rodiny, nemá smysl smiřovat se s něčím, co vám nevyhovuje. Když opadne prvotní zamilovanost, začnou vadit věci, které jste sice zpočátku viděli v jasných konturách, ale později je zahalil růžový opar. Ostražitost je na místě, kompromisy ve vašich rukách. Život je komplikovaný v tom, že nenabízí žádná řešení, jen příležitosti. Je na každém z nás, jakou variantu zvolíme a jak si své vztahy uspořádáme. Pokud se v nich všichni zúčastnění budou cítit dobře, nemá smysl klást si otázky, zda „naše varianta“ je ta správná. Ve vztazích na dálku můžeme prožít spokojeně celý život, aniž bychom měli pocit, že nám něco podstatného uniklo. Jediný vztah, který „na dálku“ nikdy nebude fungovat, je neúplná rodina.
Převzato z časopisu Betynka.