Všimli jste si kolik gest i konkrétních znaků při hovoru uděláme my dospělí? A to umíme mluvit! Proč tedy nemluvňatům tuto užitečnou zábavu upírat...
Ukáže, co chápe
„Znakování beru jako legraci. Libí se mi varianta, že ten můj divočák mi znakem ukáže, že už má dost, místo aby mi rozhazováním rukou i nohou vykopl misku s obědem z ruky. Anebo mi ukázal, že chce bumbat místo aby řevem ‚přivolával sociálku‘,“ vysvětluje Stáňa novou „hru pro dva“. Nakoukla do kurzu, promluvila se zkušenými mámami a zjistila, že díky znakům i roční kojenec vybavený zatím jen několika „univerzálními“ slovy odhalí své, rodiči zatím netušné, schopnosti. „Líbila se mi historka o asi jedenáctiměsíčním klukovi, který předvedl znakem pejska, protože ho na tom místě viděl minule a vzpomněl si na to. A ještě skvělejší mi přišlo nahlédnutí do duše asi čtrnáctiměsíčního dítěte, které předvedlo znak pro kytičku, když koukalo na brokolici. Už si všimlo podobnosti dvou různých věcí a dokázalo to sdělit."
Prstový slovník
Znakovali jsme určitě všichni, když jsme byli malí. Pápá bylo na rozloučenou, vzpažené ručičky „volaly“ chci pochovat, pohlazení a mámin slovní doprovod „malá“ znamenalo pochvalu nebo mám tě rád. Dnešní mrňata si prstový slovník ještě rozšířují například o balón, který ukazují dlaněmi a prsty jako my jakoukoli kouli. „Zatím nám to moc nejde, prý to dětem trvá i 3 měsíce. Ale Luky začíná ukazovat na věci a chce si o nich ‚povídat‘.“ A tak je prý definitivní konec s ležením v kočárku. No řekněte, co lze z takové polohy vidět, ukázat a prodiskutovat? Nic!
Text: Hanka Bělohlávková