Třiatřicetiletá atletka Ludmila Formanová, mistryně světa v běhu na 800 metrů z roku 1999, se po mateřské odmlce snaží znovu uplatnit ve špičkovém sportu. Její jedenáctiměsíční syn Péťa je pro ni však mnohem důležitější než jakýkoliv sportovní úspěch. A tak si z toho, zda se jí podaří prosadit mezi nejlepší, nedělá těžkou hlavu.
Máte hezké vzpomínky na těhotenství?
Těhotenství jsem prožila bez jakýchkoliv problémů. Do začátku šestého měsíce jsem sportovala, pochopitelně s mírou. Pak už jsem se při běhání necítila dobře, tak jsem alespoň chodila na aerobic pro těhotné, na procházky a plavat. Péťa se narodil v září, v posledních týdnech před porodem jsem si užila pořádná vedra. Po všem tom cestování za závody jsem byla najednou především doma, a to pro mě bylo velice příjemné.
A všichni o vás pečovali…
Petr i moji rodiče, všichni se o mě starali. Jediný stres, který jsem připustila, byly státnice na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, ale jinak to byla pohoda.
Rodila jste v pražské porodnici U Apolináře. Jaký jste měla porod?
Trochu delší než obvykle bývá. Zřejmě proto, že jsem atletka, byla jsem hodně stažená a neotvírala jsem se. Nakonec přišel Péťa na svět až po čtyřiadvaceti hodinách císařským řezem. Ale i tak mám na porod pěkné vzpomínky, i když v tu chvíli jsem si říkala, tohle už nikdy!
Byl váš partner u porodu?
Byli jsme tam spolu. Petr si pochoval Péťu dřív než já. Všechno máme zdokumentované na kameře na památku.
Jak dlouho jste kojila?
Věděla jsem, že chci kojit co nejdéle. Nakonec jsem kojila až do osmého měsíce.
Pak malý už nechtěl?
Sama jsem to začala pomalu omezovat kvůli tréninku. Do šestého měsíce jsem kojila plně, pak jsme začali dávat příkrmy a postupně jsem Péťu odstavovala. Vyrovnal se s tím až překvapivě lehce, mateřské mléko mu vůbec nescházelo.
Bylo těžké rozhodnout se, zda se vrátíte k vrcholovému sportu?
Měla jsem potřebu chodit běhat a postupně jsem se při tréninku začala cítit lépe a lépe. Říkala jsem si, že by možná nebylo od věci zase závodit. Ale není to pro mě prvořadé, nejdu do toho bezhlavě. Chodím trénovat jen jednou denně a po tréninku se věnuju malému. Jestli se nakonec vrátím mezi špičku, to neřeším. Když to půjde, začnu závodit, a když ne, s vrcholovým sportem se rozloučím.
Jak se vám daří dostat se zpět do kondice?
Teď to docela jde. Když jsem ještě kojila a trénovala zároveň, bylo to dost vyčerpávající. Dostávala jsem například křeče do nohou, i proto jsem už musela s kojením skončit. Před těhotenstvím byl sport pro mě to nejdůležitější, stresovala jsem se, když mi to nešlo, byla jsem často zraněná. Dnes se sportem bavím. Malý je přednější.
Přemýšlíte o nějakých sportovních cílech?
Záleží hlavně na tom, jestli budu zdravá. Zpočátku si zkusím závody v Čechách a když to půjde, nějaký mítink v cizině. Chci začínat pomalu.
Pokud se do vrcholové atletiky vrátíte naplno, budete jezdit do ciziny bez malého?
To si vůbec nedovedu představit. V březnu jsem byla na soustředění v Krkonoších, ale tam jsme ho vzali s sebou. Mně stačí, když jdu trénovat tady v Čáslavi a hned volám, co malej, jestli nezlobí, jestli se má dobře. Pořád myslím na to, aby byl spokojený.
A když trénujete, je to pro vás příjemné odreagování od mateřských povinností?
Po fyzické stránce je to docela náročné, protože dřív jsem přišla z tréninku domů a mohla jsem si odpočinout. To dnes nejde. Mám s malým frmol celý den. Naštěstí v noci Péťa bez problémů spí. Kdyby nespal, nemohla bych chodit na tréninky vůbec. Ale psychicky je to fajn, člověk přijde na jiné myšlenky.
Už vedete Péťu ke sportu?
Na Fit běhu pro každého v Golčově Jeníkově absolvoval první závody, samozřejmě v kočárku. Jednou ho ke sportu určitě povedeme, až trochu povyroste, vezmeme ho do Sokola - a pak se už uvidí.
A doporučíte mu atletiku?
Byla bych ráda, kdyby si našel to svoje. Chceme mu ukázat nějakou cestu ke sportu, ale jestli to bude chtít dělat na vyšší úrovni, to už nechám na něm. Atletice bych úplně nakloněná nebyla, protože dobře vím, co to je. Ale bránit mu samozřejmě nebudu.
Začala jste opět běhat. Na další dítě tedy nemyslíte?
Chceme si dát tak tříletou pauzu a Péťu si užít. Ale další dítě bych měla moc ráda.
Jaký je váš přítel táta?
Skvělý, když jdu na trénink, plně se mu věnuje. Vlastně teď je s ním stále, protože kvůli mým tréninkům neprodloužil v práci smlouvu a zůstal raději doma. Takže jsme teď na mateřské oba.
V novinách se psalo, že se chcete ještě letos s přítelem vzít. Je to pravda?
Na hromádce žijeme už spoustu let, takže nám to s Petrem ani nepřijde, ale kvůli malému bychom se chtěli vzít. Já si ho vezmu na ruku místo kytky a půjde s námi. Datum ale zatím nemáme.
Pomáhají vám i babičky?
Petrově mamince už bylo sedmdesát. Občas za námi přijede, ale s hlídáním ji nechceme obtěžovat. Moje mamka zase pracuje, takže mi pomáhá hlavně o víkendu, v neděli odpoledne s ním většinou chodí ven, ale jinak jsme na to sami dva.
Jak si užíváte mateřství ve 32 letech?
Beru to určitě jinak, než kdybych měla dítě ve dvaceti. Když byl Péťa úplně malé miminko, chodila jsem ho pořád pozorovat, jestli dýchá. A nakonec jsem ho vždycky raději vzala k nám do postele. A přitom jsem si vždycky říkala, že ho nebudeme rozmazlovat. Ale teď mám pocit, že mu dělá dobře, když vedle sebe ležíme. Pro mě je podstatné, že je spokojený a my taky. Potřebujeme se navzájem cítit.