O kutnohorské Školce v zahradě jsem slyšela mnoho už před tím, než jsem se do ní sama rozjela. Moji známí o ní mluvili nadšeně. O to víc jsem byla zvědavá, jak moc se liší od klasické státní, kam chodí i moje děti. A tak jsem v půl deváté ráno, kdy obvykle končí předávání dětí rodiči, dorazila na místo.
Zvenku zázemí školky vidět moc není, užasnete, až vejdete
Otevře se vám, až když vejdete za vrata. Ještě než jsem vstoupila, napadlo mě ale, že tahle školka má ty nejkrásnější kulisy na světě. Těsně pod zahradou, v níž se nachází, protéká říčka Vrchlice. Přímo na protější straně školky se tyčí chrám sv. Barbory, vedle Jezuitská kolej, Hrádek, kousek níže kostel sv. Jakuba a Vlašský dvůr i s parkem. Zkrátka to nejkrásnější z Kutné Hory máte jako na dlani.
A pak vejdete do zahrady, která je ve svahu, a zhruba ve středu stojí jurta, v níž je vytvořené zastřešené sezení. Na okamžik jsem si připadala trochu jako v pohádce… Po načerpání prvních dojmů jsem zamířila pod přístřešek, kde byla většina dětí i s dospělým dozorem. Na jedenáct ratolestí tu byly dvě vychovatelky (jak mě později upozornily, nazývají se spíše průvodkyněmi). Jednou z nich byla i ředitelka Mgr. Lucie Sádlová, která mě do chodu předškolního zařízení tohoto typu vzápětí zasvětila.
Příroda není pro každého, pro děti je ale určitě
,,Já razím heslo, že lesní školka je pro všechny děti, ale rozhodně ne pro všechny rodiče,“ vysvětlila mi na úvod. „Tomu, kdo má doma sterilní prostředí, nejspíš vyhovovat nebude,“ svěřuje mi Lucie a já začínám při obhlídce zázemí chápat.
Pobyt v této školce připomíná totiž spíš celoroční tábor. V jurtě je šatna s náhradním oblečením, kamny vyhřívaná místnost, kde děti odpočívají po obědě, můžou si tu hrát a trávit čas, když venku skutečně mrzne, až praští.
Sociální zařízení je suché, umístěné venku, kluci dokonce mají místo pisoárů čurací strom. Ale i přesto tu hygienu dodržují, na umyté ruce tu pochopitelně dbají také. Jen nemají deset umyvadélek s pumpičkami s mýdlem, ale jen jednu vyřazenou varnu na čaj, kde doplňují teplou vodu. Chápu, že i to nejspíš někteří rodiče odsoudí předem, ale mně se to vlastně líbí. Školka funguje ekologicky a ekonomicky a to je mi sympatické.
Místo komerčních hraček hrnce, pánve a kolečka
Ani běžné komerční hračky tady moc neuvidíte. Na velkém pískovišti je spousta hrnců a pánví, kolem několik koleček. Jenže děti právě toto baví. Zapojují při hře fantazii, jak si stačím všimnout, když různě nakládají do koleček a lavorů spadané listí. Všímám si také, že z plodů přírody se tu i hodně tvoří. A že děti na svůj nízký věk prokazují velkou míru samostatnosti.
,,Do ničeho tu děti nenutíme, prostor je vytvořený tak, aby si nemohly ublížit. Nabídneme jim činnost, a když je zaujme, můžou se přidat. Ale necháváme to na nich. Pochopitelně ovšem vždy dbáme na jejich bezpečnost. Mají jasně daná pravidla a dobře je znají,“
Všechny aktivity rozvíjejí v dětech samostatnost
„To hlavní se odehrává většinou skutečně v lese,“ zdůrazňuje Lucie, když si po úvodních říkankách berou děti batůžky se svačinami a vyrážejí ven.
„Každý den podnikáme nějaké výpravy, aktivity v přírodě. Dnes se budeme vracet o trochu dříve, protože středa je malinko jiný den, kdy si děti samy vaří.“ Na můj překvapený údiv se mi dostává od Lucie odpovědi, že se jim společné kuchtění osvědčilo, že jídlo pak mizí dvakrát rychleji a děti to baví. „A proč vlastně ne?“ říkám si v duchu, když se skupinově vydáváme na louku. Opět jsem překvapená: zatímco děti se samostatně a pohotově vyhoupnou do stráňky (pravda, některé i po břiše), já mám co dělat, abych na kluzkém povrchu nespadla.
Když dorazíme na místo, následuje svačina na roztažené celtě, poté zábavné hry, do nichž se všichni radostně zapojují. Jen tak mimochodem, žádnému z dětí stále není zima. Kolem jedenácté se pak vracíme zpátky, aby si děti zvládly uvařit druhý chod.
Kdo může, pomůže: děti asistují při přípravě jídla
Když jsme zpátky na zahradě, děti si umyjí ruce, nafasují škrabky a ochotně se pustí do příprav. Loupají jablíčka, z těsta vypracovávají kulaté knedlíky. Následně asistují u ohně, kde druhá z dětských průvodkyň, Lucie Baráková, rozdělává oheň. Právě na něm se totiž knedlíky uvaří. Do mě se už trochu dává zima, proto teplo z ohniště uvítám. Ale děti jsou v pohodě. Naopak sundávají bundy, i když je něco kolem šesti stupňů. Jsou zvyklé. Navíc se ani na vteřinu nezastaví. Také jsou čím dál tím špinavější, zato spokojené. Ještě před obědem si sednou na chvíli kolem ohniště, kde se nadšeně učí poznávat koření. A já si uvědomuji druhou výhodu, kterou školka nesporně má. Zapojuje děti do reálného života, učí je praktické stránce, a je to navíc baví!
Když je pomalu čas vytáhnout knedlíky, loučím se a odcházím. S pocitem, že tahle školka si pochvalu opravdu zaslouží. I když je pravda, že čisté odtud děti stoprocentně neodejdou, spokojené ale rozhodně ano!
Co si myslí o školce sami rodiče?
Líbí se mi neautoritativní přístup
„Líbí se mi hlavně kamarádský, neautoritativní přístup k dětem. Vedoucí jsou vždycky dobře naladěni a k dětem přistupují individuálně. Oceňuji i volnost pohybu, zdravou stravu, integraci dětí do reálného života,“ vyjmenovává plusové stránky lesní školky a dodává, že i její syn ji zvládá bez problémů, a to i díky pozornosti vedoucích, kteří mu pomáhají s oblékáním, kontrolují, zda je suchý atd. Jedinou slabinu vidí v tom, že když se některé děti projeví agresivněji a dojde ke konfl iktům, měli by to vedoucí řešit možná trochu radikálněji.
Eva Klimt, maminka Maxe (4)
Zřizovatelem je občanské sdružení Prostor plus o. p. s. Školka nabízí pětidenní model (5700 Kč), dvou- a třídenní model (2900 a 3700 Kč). V Kutné Hoře sídlí na dvou místech – v Pobřežní ulici a na Zelené hoře. Více info najdete na skolkavzahrade.cz.