Věděla jsem, že s trojitým štěstím to nebude jednoduché, ale manžel mi stále tvrdil, že se těší na velku rodinu. Kolikrát už měl na talíři připomínku, že se těšil, to se nedá ani spočítat. Vmetu mu to – většinou v dobrém – skoro pokaždé, když si začne jeden z nás stěžovat, že je unavený, že toho má po krk apod.
Na hádky chybí čas
Od návratu z porodnice se vše podřizuje našim dětem a na nás dva nezbývá moc času. Přesto mám zatím pocit, že se naše manželství utužuje. Bereme problémy tak nějak lehčeji, a když se blíží nějaká hádka, převedeme ji většinou v legraci, protože na hádání nemá ani jeden z nás sílu, a vlastně ani čas. Když je potřeba něco probrat, odročíme to na třetí hodinu ranní ke krmení.Jen doufám, že za pár let nezjistíme, že fungujeme jen pro děti a že jsme úplně zapomněli, že jsme manželé. Už teď si plánujeme, až kluci povyrostou, že je dáme na hlídání babičce a dědovi a my si vyrazíme na nějaký wellness víkend. Tedy představu mám spíše já, manžel mě vrací do reality: Místo vířivky nám prý postačí vana s pěnou. Sauna či parní lázeň se z naší malé koupelny udělá po patnácti minutách strávených v horké vodě, večeři si necháme dovézt z restaurace, ale to jen když budu hodná – jinak mi ji uvaří sám. Lávové kameny prý nahradí ohřátými kamínky z místního hřiště. Držte mi pěsti, ať si prosadím víkend mimo náš byt, jinak…
Jó, náš Jonáš
Myslela jsem si, že už začneme klukům vytvářet nějaký režim, ale zatím se to nedaří. Alex s Filipem jsou docela ukáznění, uložím je do postele, dostanou dudlíčky a spí většinou bez problémů do dalšího jídla. Zato Jonáš si dudlík vezme jen výjimečně, většinou se mu z něj zvedá žaludek, a to jsem jich vyzkoušela už asi pět. Někdy usne už po prvním pohoupání, jindy ho ukládáme třeba šestkrát. Někdy to navíc vypadá, že už týden nejedl a řekne si po dvou hodinách znovu o prso. Z lahve není nadšený, takže mu před spaním dělám milosti a dostane prso dvakrát za sebou. Ale tím „užírá“ bráchovi, který má mít prso po něm, proto si musím dát větší pauzu mezi kojením, aby ten další nestrádal. Je to trochu na bednu, ale osvědčilo se mi to. Nedávno zase jedl ve čtyři odpoledne, asi za hodinku usnul a v půl druhé v noci jsem ho vystrašená budila, jestli se mu něco nestalo. Probudil se usměvavý, ve výborné náladě, která mu vydržela až do čtyř, poté co vypil svoji dávku z lahve a za hodinu ještě jedno prso. Vypadalo to, že mě sní i s noční košilí. Takže o režimu s naším zlatíčkem zatím nemůže být řeč.
Noční mléčný bar
Noc, kdy se kluci budí stejně na jídlo, celkem ujde. Ale někdy se vzbudí jen jeden a já nemám to srdce v tu chvíli burcovat i ostatní, abych je nakrmila najednou. To už jsem vyzkoušela – ublinkávali, byli mrzutí a to mi za to nestojí. Někdy se nám budí po hodině a to je pak sranda. S manželem upadáme postupně do „komatu“ a každý z nás slyší jiné dítě. Tak vstane, nakrmí ho a jde zase spát. Tuhle ráno jsme se nemohli dopátrat, v kolik, kdo a kolikrát za noc jedl: Já krmila Filipa dvakrát. – Nééé, já ho krmil taky jednou, ve tři ráno. – To je blbost, ve tři jsem kojila Alexe, a to jsi spal. – Alexe? Toho jsem krmil v noci dvakrát já...Nakonec jsme se shodli, že jsme jen pořádně zmatení a unavení, kluci jsou očividně v pohodě, špinavých lahví je správný počet, takže jsme jen za ty dva měsíce super sehraní.
Budíček Eliáš
Ráno o víkendu vbíhá do ložnice, stoupne si mezi dveře a tleská. Asi mu to přijde vtipné. My jsme většinou vyřízení a začínáme fungovat až po snídani, která je výsadou tatínka. Ve všední den mě Eliáš budí otázkou, kde je táta nebo kdy přijde babička. Mezi krmením kluků jdu i jemu uvařit sunar a pak hypnotizuji hodiny, kdy už babička dorazí. Protože krmit kluky a stavět při tom lego je opravdu náročné.
Nervy na pochodu
Mamka chodí po osmé hodině. Nedávno mi došlo, že je tak trochu chudák. Neví, s jakou náladou mě doma najde. Když jsem aspoň trochu vyspalá, tak to se mnou jde – mám už umyté lahve, Elína oblečeného a chystám snídani. Jindy jsem před zhroucením. Nadávám nebo nemluvím, a to pak mamka musí chudák dělat všechno. Někdy si vezme kluky a já si dám ještě hodinu spaní. A pak jsem v pohodě a můžu začít fungovat. Ještě že jsem její milá dceruška a ona kliďas, takže, když se jí pak omlouvám, bere to s nadhledem a s úsměvem.
Den utíká rychle. Dopoledne něco kuchtíme, poklidíme nebo mamka žehlí. Obstaráváme kluky, kteří teď dlabou po čtyřech hodinách a snažíme se věnovat Eliášovi. Po obědě chodíme na procházku. S tou zimou je kříž. Než kluky oblékneme, složíme kočár a postupně je vyneseme ven, je skoro pětačtyřicet minut pryč. Po návratu je to u nás jako ve „zvěřinci“. Všichni ječí a vypadá to, že tak týden nejedli. Rychle svlékat, krmit a do toho sváča pro Eliáška. Manžel chodí domů před pátou a veze mamku na vlak.
K večeru bývají kluci trošku mrzutí. Mají zácpu – asi v souvislosti s užíváním železa a umělého mléka. U Eliáše, který byl kojený jedenáct měsíců, jsem tyhle problémy neznala. Musím jim pomáhat kakat rektální rourkou. Pak následuje koupání, které zatím zvládáme obden.
Večer ve dvou
O pevném režimu stále jen sním. Eliáš už nespí odpoledne, a tak máme předsevzetí, že bude před osmou v posteli. Ale když nám do toho přijde krmení, nestíháme a pak je půl deváté a on stále pobíhá po obýváku, nevykoupaný, v lepším případě navečeřený. Snažíme se těmto situacím vyhnout, ale někdy se prostě nedaří. Když už konečně všechny děti uložíme, začíná nám maraton úklidu. Byt jako po výbuchu, všude pleny, oblečky apod. Připravujeme lahve na noc, vaříme vodu na další den a sterilizujeme v mikrovlnce. Díky Bohu za tyhle vymoženosti! Mytí lahví v tandemu už taky s mužem zvládáme – každý držíme jednoho křiklouna a přitom jeden z nás volnou rukou drží lahev a druhý ji myje. Postupně si nanosíme do pokoje – lahve s vodou, mléko, kapky na prdíky, ohřívač lahví – a vyskládáme si to na okno, abychom měli v noci vše při ruce. Je to takový náš noční mléčný bar. Barman je manžel, protože spí chudák u okna. (Ráno to zase jako mraveneček nosím zpátky.) A začíná nám noc plná „vášní“…