Komu bych svěřila své dítě, kdyby?

Jsou věci, na které odmítáme i jenom pomyslet, abychom je nepřivolali. Jenomže otázka: „Miloval by to nejcennější, co mám, i někdo jiný, kdybych se z nějakého důvodu nemohla o své dítě starat já?“ je i hlubokým testem stavu našeho soukromí. 

Když sedíme doma v obýváku a promítáme si v hlavě (h)různé scénáře, je teoretická odpověď vždycky jednoduchá: „No jasně, rodiče.“ „No jasně, brácha se ženou…“ Jenomže když přijde na lámání chleba, vystupují do popředí jak citové, tak i racionální přízemnosti jako bydlení, materiální zabezpečení apod. Co my víme, jestli se brácha se švagrovou netopí v dluzích? Že před námi babička s dědou netají skutečný zdravotní stav?

Do hry mohou vstoupit i vlastní potomci námi vyhlídnutých příbuzných. Vize totálního obrácení jejich vlastního života vzhůru nohama může vzbudit paniku a metodou permanentního otravování vše zkomplikovat. Soudit však může jen ten, kdo podobnou situaci zažil.

Rodinou cloumají emoce
Rodina je, upozorňuje psycholožka Jana Markvartová, živý organismus, kde v žádném případě neplatí spravedlivá a jasná pravidla účetnictví: ten už platil, ten ne, ten dluží… Navíc organismus nevypočitatelný, kdy „ostuda“ příbuzenstva („nikam to nedotáhl a ani vysokou nedostudoval“) může najednou projevit více lidskosti a spolehlivosti než rodinná hvězda.

Nehledě na to, že pomoci a pochopení se nejčastěji dožadují ti, kteří v čase, kdy se jim daří, vzývají jako modlu výkon a vítězství, a k těm, kteří neběží tak rychle jako oni, zvláštní citlivostí a empatiemi neoplývají. O to více pak mluví o sobectví, když na ně dojde řada.

Lidé v dnešní uspěchané době někdy zapomínají, že zázemí a bezpečný pelíšek mezi nejbližšími nevzniká jen tak sám od sebe. Tahle cennost, kterou nelze koupit, se buduje právě v čase, kdy se takzvaně nic neděje. Kdy si na rodiče, prarodiče, sourozence i jejich partnery děláme čas, i když od nich nic konkrétního nepotřebujeme. A těžko očekávat pomoc od někoho, kým – když je vám dobře – někdy i pohrdáte.

Mimochodem: až si budete pokládat otázku, ke komu byste v čase vlastní nemoci i jiných katastrof s klidným vědomím odvedly své malé poklady, měla by následovat ještě otázka druhá: Byla bych já i moje rodina ochotná uskrovnit se a překopat zavedený řád a zaběhaný rytmus a dělat s maximálním nasazením mámu a tátu pro změnu dítěti z příbuzenstva?

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře