Kojení: Věc veřejná?

Aby nedošlo k mýlce. Vůbec nejde o to, jestli se máme za kojení stydět. Otázka zní, jestli prsa nalitá mlékem přestávají být erotickým objektem, takže je beze studu vytáhneme před kýmkoli, kdykoli a kdekoli.
Kojení: Věc veřejná?
Kojení je výbušně emotivní téma. Tak výbušné, že když facebook stáhl fotografie kojících žen, zmobilizoval se dav matek a na protest se nechal s obnaženými ňadry zvěčnit na společné fotografii. Na druhou stranu se v téže době v Lidových novinách objevil článek psaný mužem a nazvaný „Prsa útočí“. Autor popisuje, jak ho uvádí do rozpaků, když mluví s nějakou maminkou a ona najednou bez varování rozepne blůzu a začne – aniž by ustala v hovoru – kojit. Obdobné pocity mi popsal můj bývalý devětatřicetiletý nadřízený, mimochodem otec dvou dětí. Prý rudnul a lezl téměř pod stůl na jedné své pracovní schůzce se zahraničním manažerem. Probíhala v jedné lepší restauraci, když tu náhle u vedlejšího stolu sedící korpulentní paní rozepnula košili, vytasila obří prso a začala kojit asi rok a půlletého syna.
 
„Rozhodně na mne nepůsobila jako symbol mateřství, ale spíš nevychovaně a odpudivě. Poměrně dost cestuji a i v západních zemích ženy na veřejnosti kojí, pokud nenajdou k tomu vyhrazené prostory. Ale vždy se natočí, aby bylo vidět ,co nejméně‘. Ty mohutnější přes sebe přehodí jakési bolerko, a především to, k čemu se chystají, slovně uvedou. Veřejné představení s kojením pro širokou diváckou obec tak, jak ji vídám v České republice, jsem v Evropě nacházel na ulicích rumunské Bukurešti u místních romských žen.“

Kdo se má komu přizpůsobovat?
Poslední věta výše uvedeného muže pro změnu rozlítila několik maminek z nejmenovaného (na jejich přání) mateřského centra. „Tak se nemá koukat,“ daly by se jejich reakce shrnout do jedné věty. „Pro mne je nejdůležitější momentální potřeba dítěte,“ říká osmadvacetiletá Radka Zobánová. „Co si myslí okolí, neřeším. Pochopitelně upřednostňuji prostory, vyhraněné těmto účelům. Ale co mám dělat, když nastane čas krmení a žádný vhodný prostor není. Odmítám své dítě kojit a sedět u toho na záchodové míse na toaletě.“
 
Tento článek nevzniká proto, abych se jako autorka stavěla na něčí stranu. Navíc v době, kdy byly moje děti malé, nepřipadalo veřejné kojení vůbec v úvahu (já osobně bych se stejně styděla). Proto dávám prostor k odpovědi dvěma ženám, které obě doposud kojí, a také doufám, že se do diskuze zapojíte i vy, naše čtenářky.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Názor odborníka
 
Marta Boučková, psycholožka, Praha
 
Trochu mám dojem, že jak se teď mateřství stalo masovou záležitostí, mají některé ženy pocit, že se před nimi musí každý „posadit na zadek“.Kojení je přirozená a krásná věc. Je ale otázkou vkusu a soudnosti každé matky, do jaké míry myslí skutečně na dítě a do jaké spíše exhibuje. 
 
Názor "pro":
 
Maminka Pavlína Hodková (syn 2,5 roku, dcera 0,5 roku)
 
S kojením na veřejnosti nemám sebemenší problém. Zdá se mi přirozené... Navíc kojení je krásné i v tom, že posiluje vztah mezi matkou... Hádám, že žádná žena kojící na veřejnosti to nedělá v rámci exhibování. Ano, žijeme v civilizované Evropě, ale podívejme se na některé africké kmeny. Tam ženy nejen naprosto veřejně kojí, ale také chodí nahoře bez. U nás je tato výsada dopřána v letních měsících jen mužům. Není to nefér? Co se týká lidí odsuzujících kojení na veřejnosti, myslím, že pro ně není problém oči odvrátit jinam, pokud je to tak pobuřuje. Ať se zkrátka nedívají. Nikde přece není psáno, že se musí pohledem vpíjet do obnaženého ňadra. A pak, co je na ňadrech tak pobuřujícího? Máme je všichni. Myslím, že mezi odpůrce kojení patří možná lidé falešně prudérní. Možná některé ženy, které děti mít nemohou. Možná šovinističtí muži. Přiznám, že stále ještě kojím svého dvouletého syna. S ním už ale zůstávám mezi čtyřmi zdmi svého domova. Raději. S půlroční holčičkou se neskrývám a skrývat nebudu.
 
Názor "proti":
 
Maminka Jana Žáčková (synové 8 let a 1,5 roku)
 
Na jedné výhodě kojení se shodnou snad všechny maminky – možnost utišit křičící tlamičku kdekoli a bez čekání. I když pro mě to „kdekoli“ nikdy tak úplně neplatilo. Kojení jsem brala jako poměrně intimní záležitost. Když už jsem kojila venku, snažila jsem se vždycky najít místo, které by mou představu soukromí aspoň minimálně splňovalo. První syn to ale brzy vyřešil za mě. Nebyl to žádný velký jedlík, a jak začal jen trochu vnímat, potřeboval na pití absolutní klid a ticho. Když byl poblíž někdo další, prostě mlíčko odmítal. Druhý syn se naštěstí ke kojení stavěl s mnohem větším nadšením, zastával názor, že je jedno kde, hlavně když teče. Ale stejně jsme si to nejvíc užili jako malý rituál – doma, stejné místo na pohovce, stejná poloha, hlazení. Vnímal to nejen jako přísun potravy, ale i možnost pomazlit se, vychutnat si příjemné chvilky s mámou... Tohle byla prostě jen naše záležitost!
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články