Kočárek s dvojčaty přitahuje pozornost…

„Jéééé, dvojčátka! Můžu se podívat?“ Kdyby si maminky dvojčat vedly nějakou hitparádu výroků, které nejvíce nesnášejí, tenhle by asi patřil k vrcholu pomyslné soutěže. A soupeřil by s následným zvoláním: „Jééé, ty jsou krásný. Jak je od sebe rozeznáte? A jak to zvládáte? Já osobně bych to určitě nezvládla.“

Když jsem v době těhotenství četla na internetu diskuse maminek dvojčat o tom, jak jim stále někdo kouká do kočárku a klade stupidní otázky, dospěla jsem k závěru, že to asi nebude tak zlé, mají-li maminky čas diskutovat právě o tomhle. Až o pár měsíců později jsem pochopila, že mezi neutuchajícím řevem dvou kojenců a zvoláním kolemjdoucí neznámé ženy „Jak to zvládáte? To bych teda doma nechtěla!“ nemusí být pro psychiku po půl roce velký rozdíl.

S naším dlouhým kočárem jsem budila pozornost okolí naprosto spolehlivě. Křičeli na mě puberťáci („limuzína pro dvojčata jede!“) a do kočárku mi jednou nakoukl i bezdomovec. Později jsem si jen potvrdila, že moje zkušenost nebyla ojedinělá.

Jako bych vezla siamská dvojčata
„Občas na nás lidé koukají, šuškají si a otáčejí se, jako kdybych vezla v kočáře siamská dvojčata s dvěma hlavami na jednom krku. V dnešní době, kdy je dvojčat dost, mi to přijde divné,“ vrtí hlavou Zuzana, maminka dvojčátek toho času v kočárku. A maminka Běta v jedné internetové diskusi zase glosuje, že si občas připadá jako v zoo a má chuť začít vybírat vstupné – což není mimochodem od věci. Protože když vám někdo řekne, že „tohle by doma nechtěl“, máte pocit, že mluví spíš o obrovském bernardýnovi než o dětech. „Navíc když lidé strčí hlavu do kočáru, bojím se, že naruší intimní prostor mých dětí,“ dodává Běta. Samozřejmě je na nás, maminkách, kam až zvědavce pustíme. „Mně ani nevadí, že nás lidé okukují. Ale některé otázky mě spolehlivě rozesmějí. Třeba když se lidé ptají, jak naše dvojčata od sebe rozeznáme. Máme totiž kluka a holčičku,“ podotýká Ina.

V kdysi cizím místě – dnes jako doma
Všechno lze uchopit i z druhého konce. Někdy sice není pozornost vítaná, ale jindy mohou být dvojčátka jakýmsi „oslím můstkem“ k navázání vztahů v okolí. „Na sídlišti, kde bydlíme, jsem kdysi nikoho neznala. Když se nám prckové narodili, všichni se o nás zajímali. Dnes už nás zná spousta maminek, pejskařů, chlapíků, kteří si chodí přes silnici pro pivo – a my je. Ač původem z hor, cítím se tu už jako doma. A asi i to je pro zdravou komunikaci důležitý,“ myslí si Eva, jedna z maminek, které „obdiv ulice“ neberou jako zásah do soukromí, a naopak ho i vítají.

Dvojčata k dvojčatům
Speciální kategorií lidí, již pokukují po dvojčecím kočárku, jsou rodiče dvojčat, která už kočárku odrostla. „Hele, dvojčata,“ strkají do mě pravidelně manžel i starší dcera. „Promiňte, máme taky dvojčata,“ omlouvám se s úsměvem. To je většinou dostatečná vstupenka k dalšímu rozhovoru. Protože maminka dvojčat se vás rozhodně nezeptá, jak to zvládáte. Drtivá většina zvědavců nakukujících do kočárů jsou ženy. Jednou jsem ale projížděla supermarketem a měla jsem pocit, jako když mě někdo sleduje. Ten pán s námi prošel celou Billu. Zeleninu, pult lahůdek, koutek se zlevněným zbožím. Už jsem toho měla plný zuby. „Potřebujete něco?“ vybafla jsem. „Pro, pro, promiňte. Směl bych se podívat? Také jsme měli dvojčata. Nějak rychle to uteklo a chybí mi to…“ Odpustila jsem samozřejmě ve vteřině. A nejen jemu. Jen se nás už neptejte, jak je rozeznáme nebo jak je zvládáme. Zvládáme, někdy horko těžko, ale zvládáme. A rozeznáme je většinou snadno. Zvláště ta většina z nás, která má dvojčata dvojvaječná.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře