Sladěnost názorů na stejnou věc je krásná věc. Jenže se děje mnohem méně často, než bychom si přáli. Jednou má maminka pocit, že už nastal čas pořídit prvorozeňátku sourozence, ovšem tatínek dělá hluchého. Jindy tatínek nadšeně prohodí, že by se mu také líbilo pořídit si ještě třetího potomka, jako má kolega v práci, a na maminku jdou mrákoty. Čí názor vyhraje? Kdo se má přizpůsobit přání druhého? Má hlas ženy, která nese veškerou tíhu těhotenství a pak péče o dítě v prvních pár letech, větší váhu než hlas muže, který ovšem rodinu musí uživit?
Asi vás zklameme. Podle psycholožky Marty Boučkové existuje jediná cesta: dohoda. A pokud se partneři nedohodnou? Další dítě by být nemělo. Nic na tom nezmění ani fakt, že ženský úskok pokusit se partnera k sobě připoutat těhotenstvím, či „vytáhnout“ miminko z muže lstí, je starý jako lidstvo samo.
Taťkou z donucení
Když se v Praze jistý známý akademický malíř po osmnácti letech manželství rozváděl, okolí mělo jasno. Další tokající stárnoucí pán, který odkopává starší „použitou“ manželku, kvůli mladší slečně. Nikdo netušil, že na začátku jeho manželství stál moment M. Čtyřiatřicetiletá bývalá spolužačka z vysoké, které už divoce tloukly biologické hodiny to „zaonačila“ na jednom mejdanu tak, že spolu skončili u ní doma. Pochopitelně otěhotněla. Ženil se s kyselým konstatováním, že úderem osmnáctin dítěte se s ní rozvede. Pochopitelně to pustila z hlavy. Jakkoli jejich manželství nikdy nebylo citové, ale racionální, kdy on se věnoval především své práci, zaskočilo ji a dohnalo k slzám, když skutečně den po dceřině plnoletosti podal žádost o rozvod. Právě jeho dcera se až v hluboce dospělém věku dozvěděla od lidí, kteří její rodiče znali v mládí, ono mejdanové tajemství. A až pak si k tátovi, který ji vždycky přišel přísný a studený, našla cestu.
„Samozřejmě, že k polapení muže přes otcovství se nejčastěji uchylují ženy, kterým už trochu ujíždí vlak. A vždycky věří, že jim to projde,“ potvrzuje Marta Boučková. „Bohužel jde o velmi závažný podraz. To se nezapomíná, i když se o něm v rodině nemluví, a ani po letech nemusí taková žena získat odpuštění. Zejména pokud je natolik hloupá, že se ještě ke všemu partnerovi, třeba v hádce nebo ve slabé chvilce při sexu přizná. Nebo pokud naopak partner dostatečně hloupý není, takže mu vše dojde. Vztah je nezvratně poškozený.“
Jak muži reagují
Obvyklé reakce „taťků z donucení“ se dají podle psycholožky rozdělit do tří kategorií. Pro určitou skupinu mužů je toto chování natolik neakceptovatelné, že nepřistoupí na žádnou dohodu a odejdou středem. Je jim naprosto jedno, co si o nich bude myslet okolí, žena je neobměkčí slzami ani poukazováním na to, že dítě za nic nemůže a že je přece jeho. Druhá skupina středem neodejde – třeba proto, že už jedno společné dítě se ženou má. Ke své otcovské roli přistoupí tak, že plní pouze povinnost. Rozhodně taková matka nemůže očekávat nějakou zvláštní otcovskou vřelost. Takové maminky se pak Martě Boučkové svěřují, že mají pocit, že jsou na dítě samy, trápí je, že miminko, batolátko, předškoláček... neobměkčili muže svou roztomilostí. Cítí křivdu, proč tatínek to dítě trestá. „A to pořád mluvíme o zdravých dětech. Pokud se narodí potomek se zdravotními problémy, je situace stokrát horší. Muži se s „nedokonalým“ srovnávají hůře než ženy.Velmi často jej berou jako vlastní genetické selhání. Pokud takové dítě zplodili řízeným omylem, přijímají je jako nezasloužený trest. U „vynuceného otcovství“ existuje jedna výjimka, kdy to dopadne dobře. „Podle mých zkušeností, s muži, kteří mají děti z prvního manželství, znovu se ožení a většinou s mladšími, už tátovské touhy netřískají. Přistupují k tomu ovšem rozumově. Je jim jasné, že nová mladá žena děťátko rozhodně chtít bude, a tak se podvolí. Je to takový jejich dárek nové partnerce. V takový moment partnerské i otcovské vztahy fungují v rodině velmi dobře.
Totéž jako znásilnění
Marta Boučková nezapomíná ani na táty, kteří si dítě oblíbí. „Muž, který je slušný a zodpovědný, dítě na milost vezme a najde si k němu vztah, ale k ženě cítí minimálně nedůvěru. Aby byl vztah mezi partnery příjemný i po opadnutí zamilovanosti, musí fungovat kromě zodpovědnosti a sexu také kamarádství. A buďte kamarád s někým, kdo vás znásilnil. Ano, je to naprosto stejná situace, jako když ženu někdo opije, znásilní, počne s ní dítě a pak po ní chce, aby mu opět důvěřovala a dělala jako by nic.
Dohody, nedohody
„Kubovi jsou tři a začíná být rozmazlený,“ svěřuje se dvaatřicetiletá maminka Beáta. „Podle mě by potřeboval sourozence jako sůl. Než jsem otěhotněla, dohodli jsme se na dětech dvou. Jenže najednou nechce ani slyšet. „Muž je svéprávná bytost,“ argumentuje v jejich prospěch opět psycholožka. „A tak, jako si my ženy osobujeme právo, aby pánové nerozhodovali za nás třeba v otázce interrupcí, my je nemáme právo nutit k početí, které nechtějí. Možná jste se na začátku dohodli na dvou dětech, ale změna názoru pod vlivem zkušenosti je naprosto legitimní. Protože dokud se dítě nenarodí a rodiče na vlastní kůži nezažijí, co vlastně péče o něj obnáší, a hlavně dojde jim, že je to už až do smrti definitiva, jsou představy zkreslené a zidealizované. Rodičovskou zkušenost totiž nenahradí ani fakt, že jste se třeba v dětství starali o pět mladších sourozenců, Jestliže má matka dojem nároku na další dítě, partner má úplně stejné právo další dítě nechtít!“
Jak to vidí muži:
1. Pokud byste byl přesvědčen, že dítě nechcete, co by vás přimělo ho mít. Čím by vás partnerka přesvědčila?
2. Jak by se změnil váš postoj k ženě, kdybyste zjistil, že vás podvedla a otěhotněla i přes váš nesouhlas?
Tomáš Protivánek (30), voják
1. Právě jsem ve fázi, že bych dítě bral všemi deseti a ne jen jedno. Mě by snad ani přesvědčovat nemusela, je to pár dnů, co jsem se vrátil z mise v Afghánistánu a tam jsem na vlastní oči viděl bídu a utrpení obzvláště malých dětí a uvědomil si, že děti jsou dar. A já jim jednou chci dát maximum. Ale dokážu se vžít do situace, když mi bylo tak kolem dvaceti, a nějaká slečna by mě postavila před hotovou věc…hodně těžko bych to rozdýchával, ale zase mám vzor v mojí rodině a postavil bych se k tomu hrdě a čelem.
2. Změnit nějak postoj k přítelkyni, proč bych to dělal? Problémů máme v životě sami dost a všechno je to o toleranci a pochopení. Jsme lidé a děláme chyby. Taky mě ještě napadá, že je v mém okolí dost chlapů, kteří taky moc nedostali šanci mluvit do toho jestli už je čas na dítě….a dost z nich má fungující rodinu a spokojený vztah, a na druhou stranu taky velká část je už dokonce rozvedená. A mají teď spoustu problémů – nejdřív je ženský uhnaly, pak jim chlapi přestali vyhovovat, jak ženské často říkají „přestalo to klapat“ a odkoply je. Být táta na víkend, podle jejich zkušeností za nic moc nestojí. Chlapi jsou docela v nevýhodě, některý ženský hledí jen sobecky na sebe a nechápou, že na dítě mají stejný právo oba a ten malý tvor má taky právo na oba rodiče. Dnes se podle mne zbytečně moc manželství rozvádí a málo kdo bere ohled na děti.
David Škarka (32), manager
1. Tohle není můj případ, děti rozhodně chci, nejlépe dvě dcery, tedy pokud se povede. Přesto na tuhle hypotézu bych uvedl, že by mě partnerka zřejmě nepřesvědčila, stejně jako by mě nepřesvědčila žádné děti nemít. Na to jsem příliš sobecký a hrdý.
2. Vzhledem k faktu, že se již díky svému věku dobře znám, si dovolím tvrdit, že bych jí to nikdy neodpustil, ale zároveň bych se o ni i dítě postaral. To protože mám v genech po prarodičích silné sklony k rodině. Ale také jak jsem již uvedl, jsem sobecký a hrdý a takovéto jednostranné rozhodnutí by rozhodně narušilo budovanou důvěru.
Tomáš Doležal (32), podnikatel
1. Vzhledem k mému věku bych snad i takovou informaci uvítal a pokud by jí šlo výhradně o mě jako o sponzora, tak bych trval na střídavé péči, abych byl tátou, a ne dárcem spermatu. Pokud by jí naopak šlo o nás jako společnou rodinu, postaral bych se o ně, ale vzadu v hlavě bych stále měl ten fakt, že se mnou nehrála fér hru. Čas by snad hrál v její prospěch a pravděpodobně by to jednou vyšumělo.
2. Jak už jsem řekl v předešlé odpovědi, změnil bych rozhodně náhled na ni, protože tohle je věc dvou lidí a v budoucnu třech, rozhodnout za chlapa a dělat si vše po svým na to musí mít dobrý žaludek. Tak mě napadá, že by to nejspíš nebyla ani dobrá matka a co teprve partnerka, ženská co udělá takovou věc nejspíš ani není normální. Bohužel nejsou žádné manuály jak se takovým egoistickým ženským vyhnout....škoda.
Jiří Hausner (29), kovář
1. Přiměla by mě ta samotná skutečnost, že už se stalo. Jsem poměrně tolerantní člověk a holt bychom se s tím museli společně porvat. Třeba bych se i zamyslel nad tím, jestli na sebe máme dost času a není chyba někde ve společné komunikaci. Nemám teda přímo zkušenost, ale myslím si, že bych na svojí partnerce poznal, kdyby chtěla dítě. A do takové nepříjemné situace bychom se nedostali, aby na mě musela dělat nějaký finty.
2. Zlobil bych se asi jen chvíli a věřil bych, že to z její strany až tak podraz nebyl , protože se rozhodla v podstatě správně a zvolila právě mě otcem…teda pokud by to opravdu bylo moje – otec je vždy nejistý. Já osobně beru dítě jako výzvu a věřím, že mu mám jako otec co dát. Třeba bych jí i nakonec jednou poděkoval.