Naše přední harfenistka Kateřina Englichová má doma tříletou dceru Johanku. Pečuje o ni spolu s manželem Václavem Bartuškou (jedním z nejaktivnějších studentů listopadových událostí 1989, dnes publicistou a pedagogem na New York University v Praze). Když Kateřina odjede koncertovat, plně ji zastane.
Váš život se dlouho točil hlavně kolem muziky a najednou přišla zpráva o těhotenství. Jak jste ji přijala?
S velkým nadšením. Johanka je plánované dítě.
Jak jste prožívala těhotenství? Dlouho jste hrála, že?
Až do osmého měsíce, pak už méně. Do šestého měsíce jsem koncertovala naprosto bez problémů. Těhotenství jsem prožívala bez velkých průvodních jevů, až na to, že jsem se vůbec nemohla dotknout kávy.
Bříško vám při hře nepřekáželo?
Na to se mě ptalo hodně lidí. Ale to by člověk musel být slon (smích). Ten nástroj totiž není zas tak blízko břicha. Tam se vejdete úplně v pohodě.
Coby muzikantka jste velmi žádaná. Dala jste si po narození Johanky nějakou pauzu?
První koncert jsem měla, když byly Johance dva měsíce. Předtím jsem na to ani neměla náladu. Jak rostla, hrála jsem postupně víc. Naštěstí dobře spala, takže se vše dalo výborně zvládnout.
Berete nebo brávala jste ji někdy s sebou do zahraničí na koncerty?
Snažím se ji s sebou nebrat. Nemám ráda to tahání dětí po svých záležitostech. Ono se to pak vždycky někde projeví. To musí každá máma cítit. Dítě potřebuje mít režim, a když mu ho narušíte, je z toho celé vedle. Snažím se od sebe odstrkovat všechny věci, které by byly delší než deset dnů. Pro mne to není problém, když odjedu, mám mnohem jednodušší život. Starám se jen sama o sebe. Ale musím myslet na to, co nechám za sebou.
Když už musíte odjet, věnuje se Johance manžel?
Můj muž je báječný. Stará se o malou už odmalička, mají spolu moc hezký vztah. Pomáhají i moji rodiče, ale hlavně tchyně s tchánem. Ti jsou vždy ochotní pohlídat i dlouho do noci nebo brzy po ránu, bez mrknutí oka. Snažím se o to, aby naše domácnost byla co nejnormálnější, ale někdy to nejde. Jsou případy, kdy jede do zahraničí i můj manžel. Ale na manželovy rodiče se můžeme vždycky spolehnout. Jsem jim za to vděčná.
Asi vám teď také trochu pomáhá, že šla Johanka do školky, ne?
Určitě, ale letos šla poprvé, jsme na začátku, a tak ji tam nechci nechávat stále celý den. Chceme, aby to byla taková pravidelná nepravidelnost.
Jak si zvykla ve školce?
První týden zavládlo velké nadšení, ale pak přišlo lehké zklamání, jak už to u dětí bývá. Pomalu se sbližuje s ostatními. Jakmile ale s někým naváže přátelský vztah, je to hodně intenzivní, ač je to malá holčička. Jinak je Johanka po mém muži velký individualista. Myslím, že to nebude mít v životě jednoduché.
Dali jste ji do „obyčejné“ školky?
Ano, prošli jsme školky v okolí a vybrali tu, která nám přišla nejpříjemnější. Trochu mě trápí, že je to v blízkosti parku, kde se scházejí narkomani, ale tomu se ve městě asi nevyhnete. Tu školku jsme vybrali hlavně proto, že tam bude mít příležitost setkat se s dětmi z mnoha vrstev. Je důležité, aby viděla, že děti žijí v nejrůznějších podmínkách a že ne každému se daří dobře.
Anglická školka vás nelákala?
Přemýšleli jsme o ní. Ale je to elitářství od nejmladšího věku, nechtěli jsme, aby vyrůstala ve sterilním prostředí. Shodli jsme se, že i když mluvíme s manželem anglicky oba velmi dobře, nejsme rodilí mluvčí a nechceme, aby se od nás učila chyby. Zapsala jsem ji na angličtinu v její školce. Letos jsme byli společně v Americe, kde jsem měla koncert, a ona slyšela, že tou řečí mluví spousta lidí a živě se o ni zajímala. Některé knížky má v angličtině, učí se z nich první slovíčka.
Vedete ji také ke sportu?
Loni jsem s ní chodila do Sokola, to ji moc bavilo. I na mě udělal Sokol ohromný dojem. Tady na pražském Proseku je sice zbídačelá budova, ale vedou to tak skvělí lidé, skuteční nadšenci. Děti mají tepláky a trička, žádné parádní oblečky, a úplně obyčejně, ale skvěle a zdravě si zacvičí. Ráda bych s ní chodila i letos, snad mi to vyjde.
Brávala jste ji i na plavání?
Ne. Já mám z bazénů docela strach. Jednak kvůli hygieně, i když vím, že pokud jde o děti, je to ošetřené, ale Johance bylo půl roku v zimě a já ze své zkušenosti vím, že jakmile vlezu v zimě do bazénu, okamžitě nastydnu. Hlavně proto jsem s ní nechodila. Navíc moji rodiče bazén mají, takže v létě se koupe u nich. Ve vodě se jí líbí, už se do ní odváží i bez křidýlek.
Když byly Johance dva roky, vzali jste ji s sebou na vodáckou dovolenou. Jak se jí to líbilo?
Byla nadšená. Část sice prospala na sedátku, ale jinak ji to moc zajímalo. Letos jsme to nezvládli, ale doufám, že sjedeme nějakou řeku každý rok. Tyhle věci jsou pro děti podle mě tím nejkrásnějším zážitkem, protože to je dobrodružství.
Jak zvládáte výchovu Johanky? Co je podle vás nejtěžší?
Důslednost. Na tu se člověk nejvíc nachytá. A také: jak daleko jít se zákazy, aby člověk pořád nezakazoval. Na jednu stranu nechcete být tyranizující rodič, na druhou stranu víte, že když povolíte, dítě toho využije. Je to složité. Vždycky říkám svému muži, že před tímhle nás nikdo nevaroval.
Sáhnete občas i k drobnému fyzickému trestu?
Už jsem ji plácla přes zadek a jsem toho názoru, že jsou chvíle, kdy to dítěti jen pomůže. Ale to plácnutí je spíše symbolické. Bít takhle malé děti, to nikam nevede. Spíše ta hrozba, že by mohla dostat na zadek, pomůže. Počítání do tří a připravená vařečka, to jsou výborné triky.
Takže spíše dokola vysvětlujete…
Ano, a je to velká námaha. Například neustálé upozorňování, aby říkala děkuju a prosím. A přitom když přijdu do společnosti dospělých lidí, mnohdy od nich neslyším ani pozdrav, ani poděkování. Připadám si jako druh na vyhynutí, když to dítě takhle cepuju, ale slušnost je pro moderního člověka základní věc, která vám otevře dveře do mnohých míst.
Blíží se Vánoce. Jak se na ně těšíte?
Moc. Máme je rádi. Je to čas, kdy je pohoda a chvíle klidu. Snažím se v tomto období nekoncertovat, i když letos budu 23. prosince hrát. Štefan Margita má v Národním divadle galakoncert, a to jsem mu nemohla odmítnout. O svátcích se vždycky snažíme být na horách, letos pojedeme lyžovat s mou sestrou a jejími dětmi. Johanka už na lyžích stála minulý rok, byli jsme pár dnů v Krkonoších. Velký pokrok udělala potom ve švýcarských Alpách, jezdila se mnou na laně a ke konci už jen za hůlku, sama zvládla i obloučky. Doufám, že bude mít k lyžování vřelý vztah, protože je to krásný sport.
Ještě k Vánocům. Pečete s malou cukroví?
Jasně že mi pomáhá. Tohle je pro děti vždycky ohromná zábava. Loni sice polovina čokolády skončila v její puse, ale válely jsme spolu těsto, snažila se zdobit a ingredience pak byly všude. Letos budeme určitě znovu péct.
Jaké dárky Johance dáváte?
Hlavně knížky. S manželem oba hodně čteme a snažíme se co možná nejvíc číst i Johance. Sama zná už některá písmenka, myslím, že sama začne číst brzo. A taky jí kupujeme stavebnice, to jsou nejlepší hračky. Lego probouzí fantazii nejen u dětí, ale i u rodičů.
Jak je Johanka vnímavá k hudbě?
Všimla jsem si, že má rytmus, a když zpívá, někdy intonuje, někdy ne. Doma posloucháme plno muziky, ví, že já hraju, občas si na harfu i brnkne, doma má píšťalku, bubínek i xylofon. Díky tomu všemu má k muzice vztah. Zatím ale nedovedu posoudit, jestli má skutečný talent. Letos v Americe vydržela celý můj koncert. Seděla, ani nedutala. To mě překvapilo, od tříletého dítěte jsem to nečekala.
Velkým potěšením je pro děti i sourozenec. Chcete ještě jedno dítě?
Určitě. Uvidíme, jak to půjde. Už jsme bombardováni i od Johanky, zřejmě to ve školce probírala s kamarády.
Kateřina Englichová (1968), přední česká harfenistka, členka Lucemburského tria /hraje ve složení flétna, viola, harfa/. Letos s ním vydala 2 CD. Nahráli skladby Beethovena, Debussyho, Mozarta a dalších skladatelů, druhé CD je věnováno soudobé hudbě. V příštím roce bude mimo jiné vystupovat v Maďarsku, Maroku, Spojených státech, Lucembursku a dalších zemích. Koncertuje i v Čechách a na Moravě.