Jste vyladěni na své miminko?

„Když mě chtěla moje žena vytrestat, pustila vysavač,“ svěřuje se kamarád Honza. Jen opomene podotknout, že to bývalo v pět ráno po jeho návratu z pánské jízdy – on si lízal rány a jí „tekly“ nervy. A měla potřebu dát mu najevo, že se během toho čekání pěkně rozvzteklila. Zatímco uléhal na pohovku a přikládal si na rozbolavělé čelíčko studené obklady, rejdila kolem něho s „pekelným“ strojem. Potřebovala si nějak vylít zlost? To tak podle něho některé ženské mají. Ale že nebrala ohled na dítě, které spalo vedle, to mu nešlo na rozum. Jejich několikatýdenní mrně se však ani při tom randálu neprobudilo. „Asi mu bylo jasné, že se ho to netýká…,“ vysvětluje si to dnes.

 

Miminko nás opravdu může překvapit. „Naše půlroční Hanička usínala kolem sedmé, ať se dělo, co se dělo. Bylo úplně jedno, jestli ,šla‘ vedle ní televize, rádio, nebo se konal bujarý večírek. Tahle tolerantnost jí vydržela zhruba do půlnoci. Pak už podle Majdy nesměl na zem upadnout ani špendlík, jinak dala hlasitým brekem najevo svou nelibost.

 

Je možné, aby se dítěti líbila hudba z magneťáku, povídání moderátora v televizi, nebo dokonce zvuky, které vyluzuje máma mixérem? Může, protože je důvěrně zná z období před narozením, kdy mu jich dopřávala do aleluja. Ostatně co mu také zbývá. Na to, aby si zacp,alo uši nebo zabalilo hlavu do polštáře, je zatím krátké. Od světa se izoluje tím, že ztichne a rázem usne. Anebo také ne. Křikem dá najevo, že je nejvyšší čas, abyste toho nechali.

 

Když si miminko přinesete domů, bude asi jednou z vašich největších starostí, jestli se s ním domluvíte. Všichni budou mít snahu předávat vám své rozumy. A začnou s tím v okamžiku, kdy uvidí vaše bříško. A čím bude porod blíž, tím „zásadnější“ rady dostanete. Ale i kdyby ne, bát se ničeho nemusíte. Věřte, ono se to poddá, ani nebudete vědět jak. Obejdete se bez speciálních znaků, vysokou školu mateřství kvůli tomu také studovat muset nebudete. Nějaký ten kurz samozřejmě nezaškodí, pomůže vám to vyhnout se zbytečným drobným omylům, které by mohly miminko rozhodit.

 

Víte, že mají miminka radar? Máte ho i vy a říká se mu intuitivní rodičovství. Drobečci si ho ovšem hned na vaši vlnovou délku nastavit nedokážou, takže si budete muset frekvenci přenastavit vy. Stačit vám k tomu bude pár dnů.

 

„Konečně je v klidu. Tak aspoň rychle umyju nádobí a setřu podlahu. A pak třeba ještě stihnu pár stránek oblíbené knížky,“ pomyslíte si. Dítko sice nespí, ale ani když je samo v postýlce, nedává nijak najevo svou nespokojenost. „Nakonec si to volno užijeme oba…“

 

„To je chyba, kterou rodiče často dělají,“ vidí to jasně psycholožka Daniela Sobotková z Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí. „Když je děťátko ve stavu klidného bdění – má široce rozevřená očka, pravidelně dýchá a málo se pohybuje –, je optimálně vyladěno přijímat podněty zvenčí, tedy ty vaše. Říkat si, že když tak hezky odpočívá, je lepší nechat ho být, je omyl. Tohle je jeden z nejdůležitějších momentů celého dne, a ten bychom měli využít, a ne ho promarnit utíráním nádobí nebo popíjením kafíčka.“

 

Daniela Sobotková prý na novorozeneckých kurzech v Podolí vždycky rodičům říká: „Raději všeho nechte a jděte si se svým miminkem povídat. Položte si ho na obě předloktí proti sobě, lokty máte opřené například o přebalovací stůl a ruce trošku zvednete, aby s vámi mohlo dobře navázat zrakový kontakt. Přiklánějte se k němu do vzdálenosti 25 až 30 cm, protože to vidí nejostřeji, usmívejte se, dávejte mu najevo svou lásku a radost, že ho máte.“

 

Jenže vy se na něj zubíte, a ono nic. Úsměv vám oplatit v prvních dnech a týdnech života nemůže, protože ho ještě neumí. Ale určitě vás odmění širokým kukučem. A když s ním navážete zrakový kontakt, budete s ním opatrně pohybovat na jednu a druhou stranu, uvidíte, že váš obličej bude pozorně sledovat.

 

„Pojď sem, ty moje zlatíčko,“ švitoří na něj máma s tátou, babičky a dědové, příbuzní a kamarádky a dožadují se jeho zájmu. Dítě nemá skoro nikdy klid – snad jen v noci ho rodiče nechají na pokoji, protože ho chtějí mít také. Ale děťátku to po chuti není. Jenže vy ne a ne přestat. „Když začne krabatit obočí, mračit se, jeho pohyby jsou stále prudší, začne odvracet hlavičku a přestane se vám dívat do očí, je to signál, že už vás má dost. Rodiče si někdy neuvědomují, že dítě nevydrží kontakt příliš dlouho. Pokud si ho budete pozorně všímat, brzy přijdete na to, kdy je čas nechat ho odpočinout a uložit ho do postýlky, aby načerpalo síly,“ zdůrazňuje Daniela Sobotková.

 

Jenže co si budeme povídat: když už jsme v tom mazlení, juchání, houpání, pusinkování, nemáme nikdy dost, neumíme přestat. A čím více se děťátko „tváří“, tím víc dotíráme. Když se rozbrečí, honem mu strkáme dudlík, lahvičku, nebo něco jiného na zub. Ale ono je to jinak – jde o komunikaci. A ta by neměla být jednostranná. I miminko by mělo dostat příležitost, aby mohlo náš monolog – v tomto případě naše vnucování – odmítnout a na druhou stranu, abychom ho povzbuzovali a mohlo se samo „vyjádřit“, takže z monologu se stane dialog. Dát mu prostor a čas, aby mohlo na váš projev zareagovat, je umění trpělivosti. Dospělí si bohužel myslí, že když jsou „velcí“ je všechno jen v jejich rukou. Ale tak to není.

 

 

 

„Ááááááááá“, ééééééééééh,“ říká váš klouček. A vy také na něj áááááááááááááá, ééééééééééééh. To vám to ale jde. Nevíte sice úplně jistě, co vám právě pověděl a co vy jste mu odpověděla, ale tušíte, že tak vyjadřuje přinejmenším porozumění a radost, že je tu s vámi a vy s ním. A když to po něm pěkně zopakujete, můžete se ho pro jistotu zeptat: „Copak jsi mi to pověděl, no, ty jsi to řekl moc hezky…“ Podle doktorky Sobotkové tak dochází k synchronizaci, tedy k vzájemné výměně pozornosti a emočních projevů, což je velmi důležité.

 

Říká se, že když se rodiče dětem nevěnují, zlobením si vynucují jejich pozornost. Někdy jako by už začínaly v miminkovském věku. Pláčou, řvou, až se hory zelenají, a dokud je máma nebo táta nepochovají, nedají pokoj. Nemůže se stát, že když je rodiče nechají být, vyrostou z nich frustrovaní jedinci? „Velice záleží na situaci a okolnostech,“ říká Daniela Sobotková. Podle ní je pláč jeho komunikační prostředek. „V nejranějším věku se ani jinak ozvat nemůže.“

 

Když začne děťátko plakat, měli bychom k němu jít vždy, protože nás pláčem volá. Ale to rozhodně neznamená k němu běžet při každém zafňukání. Někdy se mu podaří samo se zklidnit. A důvody pláče? To záleží na okolnostech. Když ho máma před půlhodinou nakrmila, hlad asi nemá. Když je čerstvě přebalené, nemusí spěchat kouknout do plenek.

 

Plakat ovšem může i proto, že se cítí samo, nebo naopak když na něj všichni dotírají, že samo chce být. Stačí trocha pozorování a citlivosti a brzy se naučíte, jak a co na miminko funguje. „Snad rodiče uchlácholí, že s věkem pláče ubývá, takže po třetím měsíci by ho mělo být méně. Abyste neměli příliš plačtivé dítě, je potřeba naučit se rozumět jeho chování a sladit vlastní aktivitu s jeho potřebami. Zkrátka vyladit se navzájem.

 

Pamatujete ještě natahovací slepičku, kohoutka, žabičku? Pero najednou doběhlo a – ticho. Rodiče ovšem s dítětem také někdy zacházejí jako s hračkou a neustále pero natahují… Mrně brečí? Tak je pohoupáme (určitě potřebuje zklidnit). Ale jemu by bohatě stačilo, kdyby se na vás podívalo. Nezmlklo hned? Tak ho pohoupeme víc, příště ho natřásáme, přidáme na tempu. Pořád nic? Tak drncáme kočárkem přes práh. Přitom by pomohlo jemně je na rukou pohoupat, kolébat, počkat, až se zklidní, a pak je dát do postýlky.

 

„Když nestačí jemná manipulace, raději bych ho uložila do postýlky a pokusila se ho zklidnit vhodnou hračkou nebo dudlíčkem. Pokud to nepomůže, nechala bych ho, aby se samo zklidnilo,“ doporučuje psycholožka Daniela Sobotková.

 

Itálie – v mnoha našich domácnostech si v ní partneři libují. Jak rychle přijde, tak odezní. Rodiče vypustí páru a jsou v klidu. „Tam, kde vládne harmonická atmosféra, bývají děti obvykle šťastné a spokojené. Pokud je máma v napětí, dítě to vycítí – třeba proto, že jí rychleji bije srdce, má zrychlený pulz, její gesta jsou prudší a trhanější. Jestliže je od přírody citlivější, může ho to vylekat, může dokonce mámu odmítat.

 

Podle Serge Ciccottiho, autora knížky Rozumíte svému miminku reagují kojenci citlivě na emoce svých rodičů. Jsou například nakloněni nechat si v pusince dudlík od lahvičky, pokud to u matky nebo otce vyvolá radostný výraz. Neznamená to, že by chápali, že máme radost, nebo jsme smutní. Jsou však schopni „vidět“, rozpoznat naše emoce a přednost pochopitelně dávají těm pozitivním. Takže jestli se chystáte dohadovat se s manželem nad složenkami, nebo mu vyčítat, že po sobě nechal nádobí v obýváku, dejte si pozor: Váš drobeček je totiž ve střehu!

 

A je miminko naladěné na vás?
Nejhorší je, když se chováte jednou tak a podruhé jinak. Vytvořte si výchovné rituály.