Jsou děti opravdu gumové?

A také nerozbitné? A vydrží skutečně všechno? Sice se to o dětech říká, ale nesázejte na to!
Jsou děti opravdu gumové?
Je pravda, že toho ti naši prckové vydrží dost. Tak například dvouletá Yvonka našich kamarádů sjela na tříkolce po schodech do sklepa. Výsledek „kaskadérského kousku“? Naštěstí jen několik modřin a pěkná boule na čele. Pětiletý Tomášek zase zkoušel bráchův skateboard a zaplaťpánbůh si natloukl akorát zadničku. Takovéhle karamboly se brzy zhojí. Když se ale do alotrií pustíme my, může to dopadnout mnohem hůř. Nevědomky totiž mnohdy přetěžujeme křehkou dětskou kostřičku, zvláště pak tu měkčí a zranitelnější část – klouby.
 
Soutěž: Capy, cap
„Podívej, sousedův David už chodí, a náš Martínek ještě ne,“ řekla smutně maminka Hanka při pohledu na čiperného kloučka odvedle. Jakmile její roční Davídek udělal (konečně!) první nesmělý krůček, při každé vhodné příležitosti to musela všem ukázat. Vodila ho za ruce a předváděla, jaký je ten její kluk šikula. V samé radosti si Hanka zřejmě neuvědomila, jak tím dává zabrat jeho kloubům na nožičkách, protože na takovouhle zátěžovou předváděčku nejsou ještě stavěné. A ručky také dostávají co proto, protože Davídek škobrtá a visí za ně jak opička.
 
Nechte je být...
…ať si dělají, co chtějí. Pro vývoj dětského tělíčka je to opravdu nejlepší. Žádná chodítka a nucení do něčeho, na co v tu chvíli ještě nejsou připraveni. „Mě bolí nožičky,“ naznačí mamince malý Vojtík tak, že si kecne na chodník. Maminka se rozzlobí a řekne mu, že přece ten kousek domů ještě dojde. Táhne ho za ruku (pozor – nebezpečí bolestivého vykloubení loktu!) a Vojtík se se slzami v očích dobelhá domů. V tomhle případě si maminka možná neuvědomuje, že ho zbytečně přetěžuje. Rozhodně by bylo lepší, aby si příště vzala na vycházku golfáče a Vojtu sedícího na chodníku ten kousek svezla.
 
Rada ortopeda: Respektujte dítě. Když vám tvrdí, že je unavené, dejte na ně a nenuťte ho k dalším výkonům.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Hurá na trénink!?
Dát na dítě, to je určitě správné. Ale… Pamatuji si, jak mě táta v deseti jedenácti letech honil po tenisovém kurtu, protože měl vidinu, že ze mě bude mistryně, i když mě už bolelo celé tělo a chtěla jsem domů do křesla k televizi. (Proto se mi dnes zřejmě tak špatně vstává z postele a mám pocit, že na kloubech už nemám ani kousek chrupavky. A pokud chci na kurt, tak jedině s ortézami na všech končetinách…) Všichni rozumní mu říkali, ať mi tolik nenakládá, že jsem přece ve vývinu a že mi přivodí zranění. A měli pravdu. Pak jsem si téměř na dva roky musela dát s velkou tréninkovou zátěží pauzu. A bylo po „mistryni“…
 
Je toho dost
Zamysleme se. Po dítěti a jeho kloubech toho chceme docela dost. Ráno vstane, vezme na záda těžkou aktovku (neúměrná zátěž na páteř) a šlape do školy. Má tělocvik, při kterém skáče přes kozu na tvrdou palubovku (zátěž především na nohy a páteř). A odpoledne jde na tenisový trénink (především větší zátěž na jednu polovinu těla). O hodinu později zdokonaluje ještě fyzičku (zátěž na všechny klouby). Uf! Ke všemu si dítě nedá pokoj a roste a roste. A to až do osmnácti let, kdy končí i vývoj kloubů. Pěkná fuška.
 
Rada ortopeda: Zvláště u sportujících dětí by rodiče měli být pozorní. Pokud se objeví něco nenormálního (např. bolest, otok), co neodezní během krátké doby, a to na kterémkoliv kloubu těla, tak by měli zamířit k lékaři. Mohou to být růstové bolesti, ale také něco závažnějšího.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články