Pokud jste na vážkách, jestli také náhodou nejste ve výchově svých potomků přespříliš citlivá, přečtěte si, co o tom říká maminka Klára. Jestliže jste s ní zajedno, pak se nemusíte obávat. „Když moje Janka byla malá, tak jsme se často navštěvovali s kamarády, kteří měli stejně starého chlapečka. Soukromě tomuhle typu rodičů říkám ‚alternativní‘. Byli pořád takoví ti hodní a laskaví rodiče, co nikdy nezvýší hlas a Šimonek byl neustále středem pozornosti. Až mi ho bylo někdy líto, protože neměl ani chvilku klidu a nemohl si zařádit. Říkala jsem si v duchu, že tou pozorností musí být chudák celý přesycený... Tahle péče mi přišla nenormální. Mrňous si přece potřebuje věci vyzkoušet na vlastní pěst a někdy si přitom i nabít zadeček. A určitě mu neublíží, když se na něj rodiče občas rozzlobí.“
Jak to vidí psycholog?
Kdybychom měli zapátrat, odkud se přecitlivělost vlastně vzala, museli bychom až někam do pravěku, kdy se prabába „neandrtálkyně“ začala bát. Přecitlivělost je speciálně nám matkám vlastní. Záleží jen na tom, jak moc ji popustíme uzdu. Svou roli tady hraje samozřejmě dědičnost. Každý z nás má v sobě gen schopnosti zvládat zátěžové situace a rodina a prostředí, ve kterém vyrůstáme, nám pomáhají k tomu, jak ho rozvineme.
Všechny mámy víme, že když jsme radostné a v pohodě, tak miminko spinká, dobře jí, přibývá. V případě, že se u nás objeví zvýšená citlivost, máme v sobě strachy, tak si dítě s touto negativní energií neumí poradit a brání se jí – pláče, nespí a neustále vyžaduje naši přítomnost. A potom se točíme v začarovaném kruhu.
Začíná to bříškem
První strach ženy o dítě může vzniknout v těhotenství v důsledku jejích negativních životních zkušeností. „V těhotenství se samozřejmě ona přecitlivělost nebo úzkostnost přenáší na plod v těle. Je to jednoduché. Když mám strach, tak mozek vypne a napnou se mi všechny svaly těla – to jsme zdědili po svých prapředcích. Znamená to, že se napnou i svaly dělohy, ve které je plod ukrytý, a začnou ho mačkat a dusit. Miminko samozřejmě tento tlak cítí, prožívá strach se svou matkou a už v bříšku má náběh na to stát se přecitlivělým,“ říká psycholožka Tamara Cenková a dodává: „V tomto případě v podstatě tak trochu proklínám internet, protože maminka v momentě, kdy otěhotní, tak místo toho, aby si zadala do vyhledávače heslo: veselé těhotenství, si zadá: problémy v těhotenství... a sama se vlastně naprogramuje na přecitlivělost. Čeština má pro těhotenství krásný výraz ,jiný stav‘. To znamená jiný stav fyzicky i psychicky v důsledku hormonálních změn.“
Život jako v bavlnce
Přecitlivělé mámy se snaží svoje děti neustále chránit. Ale nejde přece děti pořád jen chválit… A protože tady platí jasná matematická úměra: přecitlivělá matka rovná se přecitlivělé dítě, přehazují si tuhle svoji vlastnost mezi sebou jako horkou bramboru.
„Miminko se narodí a maminka ho neustále nosí, chová, kontroluje, nenechá ho chvilku v klidu. Dítě je přesycené láskou. Máma nedovolí, aby plakalo. Přitom si tím, že pláče, uvědomuje také to, že vzdorem nemůže dostat všechno,“ zdůrazňuje doktorka Cenková a pokračuje: „Batolátkům tyto maminky zase neustále vysvětlují, aby nedělala tohle, aby neseděla na zemi, neběhala tam, nesahala na tohle… Ale dítě v daném věku jejím záporům a příkazům ještě není schopné rozumět. A protože se maminka snaží být pořád laskavá, tak si to dítě přebere: ‚Když udělám tohle, tak se dostanu do náručí maminky, a zas na to okno polezu.‘ Přecitlivělá máma se bojí použít důrazný zákaz nebo jemné plácnutí přes ruku, aby náhodou dítěti neublížila. Dítě vychovávané ‚jako v bavlnce‘ pak jde do školky a neumí se bránit. I dítě se musí umět ve smečce postavit a říct tady tudy ne. Nebezpečí je tady také v tom, že matky ve své přecitlivělosti nestanoví hranice chování – dítě si může dělat co chce. A pak je jen krůček k tomu, aby se z přecitlivělého, vypiplaného dítěte stal agresor, který to zkouší na rodiče…“
Lze se zbavit přecitlivělosti?
„Je pravda, že to je docela těžké, protože to nejde ani po přečtení jednoho článku nebo po jednom psychoterapeutickém sezení,“ vysvětluje psycholožka Tamara Cenková. Ale přesto dává jeden rychlý návod na pochopení vlastních schopností zvládat těžké anebo zátěžové situace. Maminka by si měla uvědomit, co všechno složitého už v životě odmalinka zvládla.
Jak na to?
Maminka by si měla vzít tužku a papír a napsat si na jednu stranu papíru: Na tuto situaci jsem byla přecitlivělá a na druhou stranu: Jak to dopadlo. Takže na jedné straně bude třeba uvedené: Těhotenství a porod a na druhé: Dopadlo to dobře, Honzík se narodil zdravý. Teď je dobré, když si přecitlivělá maminka napíše svoje zátěžové situace, při nichž prožívala strach a které nakonec zvládla. Může dojít k první třídě, nebo dokonce až k maturitě.
Jakmile je seznam hotový, tak vidí, co všechno zvládla a že je ve své podstatě šikovná, i když má zprvu strach. Klidně může nastoupit určitá hrdost: „Ano, jsem na sebe pyšná.“ Samozřejmě že každý máme práh toho, co jsme zvládli, někde jinde – pro někoho je vrchol, že vymaluje byt, pro jiného že mluví s tchyní...