Vidíte, že vaše dítě neví, co se sebou? Lelkuje, bloumá a neví coby? Nemusíte hned lovit v rukávu nápady a návrhy, do čeho všeho by se mohlo pustit. Nebuďte hned za úžasnou a nevymýšlejte mu program.
Nepodsouvejte mu činnosti, které baví vás, nebo ještě hůř – činnosti, které nebaví ani vás, ale myslíte si o nich, že by měly bavit vaše dítě. Nechte ho chvilku se nudit. Ať zjistí samo, co ho láká. Ať si samo může připadat úžasně.
Nudou k samostatnosti
Dobře to vyjádřil psycholog Adam Phillips v knize O pusinkování, lechtání a nudění. Moment, kdy se dítě začne nudit, je podle Phillipse důležitým milníkem v jeho vývoji. Říká, že dospělí bývají přesvědčení, že jejich potomci mají jevit zájem o věci, které jim rodiče servírují.
„Místo toho by jim měli dát jen čas, aby si samy našly, co je zajímá. Nuda je důležitou součástí tohoto procesu,“ píše vědec.
Dalo by se tedy říct, že nuda vede k samostatnosti. Potvrzuje to i psycholožka Katarína Filasová Szabados:
„Je důležité nechat dítěti jeho nudu, aby se naučilo se o sebe starat, protože pokud k tomu nebude mít příležitosti už od mala, těžko to pak ve vyšším věku bude dohánět. Nuda ho přiměje hledat, co by ho bavilo, čemu se chce věnovat. Jak se děti mají vyznat v tom, co vlastně chtějí, když k tomu během dětství nemají příležitost?“
Kdo se nenaučí v dětství sám zatočit s běžnou přirozenou normální nudičkou, snadno propadne té velké, opravdové životní Nudě. Z jedné americké studie vyplývá, že teenageři, kteří se nudí, začnou spíš kouřit, pít alkohol nebo brát drogy. Je taky dokázáno, že znuděnci častěji sáhnou po nezdravých jídlech a častěji tíhnou k extrémním politickým názorům.
Riziko mnoha podnětů
Nechceme nikoho nabádat, aby po přečtení tohoto článku začal svoje děti ignorovat. Jistě si zaslouží vaši pozornost, péči a dostatek podnětů, kterými jim rozšiřujete obzory.
Ale víte, jak se to říká: Všeho moc škodí. Stejně jako se pod tíhou mnoha souborů, dat a aplikací zasekne počítač, může se i dítě „kousnout“, když je přetížené. Obklopujete-li ho příliš velkým množstvím hraček, nebude si nakonec hrát s žádnou.
Zapíšete-li ho na sedm kroužků týdně, nebude ho nakonec bavit žádný. Zvykne-li si, že se pořád musí něco dít, nezvládne si užít klid.
Něco podobného chtěl vyjádřit i britský filozof Bertrand Russel, když napsal ve třicátých letech minulého století pozoruhodnou úvahu Boj o štěstí. Věnuje se v ní i nudě:
„Nejlépe se dítě rozvíjí, když ho jako mladou rostlinku ponecháme nerušené v jeho půdě. Příliš mnoho cestování a příliš mnoho rozmanitých podnětů pro ně nejsou dobré a způsobují, že během dospívání pak ztrácí schopnost užívat si bohaté jednotvárnosti.“
Celé to souvisí i s uměním rozhodovat se. Znáte to možná od sebe (třeba při nakupování) – příliš mnoho možností vám výběr vlastně ztěžuje. Tak si představte, co se odehrává v dětské hlavince: Mám zkusit to, co mi navrhuje máma? Nebo co radí táta?
Nebo mám dělat tohle? Tamhleto? Nuda funguje jako spásná stopka. Dítě se zastaví, což mu pomůže vrátit se k opravdovému, vnitřnímu přání. Nudou získá čas a prostor zjistit, co chce fakt dělat.
Nuda není ztracený čas
Když se nudí, nemusíte si ho přestat úplně všímat. Třeba u Kataríny Filasové Szabados mají doma krabici různých vybarvovaček a úkolů. „Když jen tak zevlují, řeknu jim o ní. Ale jen se o ní zmíním jako o inspiraci, ale jak se svou nudou nakonec naloží, nechávám na nich.“
Taky můžete s dítětem, které už na to má věk, udělat ve chvilce volna seznam věcí, které ho baví. Ať na něm klidně stojí ježdění na kole, kreslení, pomáhání při smažení palačinek, převlékání panenek – cokoli.
Kdykoli si bude stěžovat „mami, já se nudííím“, připomeňte mu, že se může poradit se seznamem. Zodpovědnost za jeho nudu tak necháte na něm, ale přitom mu ukážete světlo na konci tunelu.
Jistě, je dobré naučit děti hospodařit s časem, aby si jednou dovedly dobře uspořádat svoje povinnosti, neodkládaly zbytečně těžké úkoly a uměly rozlišit, čemu má smysl se věnovat a čemu ne.
Ale drobné lelkování není ztracený čas. Už jenom kvůli tomu, že při něm dětský organismus nabírá energii. Odpočívá, regeneruje. Nabírá sílu na pořádnou akci.
NÁZOR ODBORNÍKA
Psycholožka Katarína Filasová Szabados
Pokud se rodič neustále stará o zábavu svého dítěte, dítě pak není nuceno - právě nudou - hledat, čím by se samo zabavilo. Stává se pasivním příjemcem a zvykne si na to, že se o jeho zábavu má postarat okolí.
A to ve vyšším věku může vést k tomu, že začne sahat po různých způsobech, kterými by nudu „zapláclo“. Předškolní dítě bude zábavu mámit na rodičích, teenager už sáhne po jiných zdrojích. Mezi zabijáky nudy budou patřit brambůrky, čokoláda, televizní seriály či různá videa a nelze vyloučit ani to, že z nudy sáhnou po alkoholu nebo drogách.