Osvé dojmy se s vámi podělí dvě maminky, Radka a Jana. První se celých devět měsíců nebála sednout za volant, druhá zase neztrácela úsměv v přecpané tramvaji.
S BŘÍŠKEM V AUTĚ
„Lepší je řídit připoutaná,“ říká maminka Radka Buriánková. Řídím auto od osmnácti, s většími či menšími přestávkami vlastně pořád. Nebyl tedy pro mě problém sednout za volant i s dalším spolucestujícím v bříšku. Jezdili jsme do práce a já si jen při nástupu do auta povolovala knoflíčky u kalhot, aby mě při cestě netlačily „v pase“. Jen v prvních měsících bylo nepříjemné to, že se mi po ránu dělalo špatně. Úplně nejhůř mi bylo, když jsem v autě seděla coby spolujezdec. Proto jsem se v tomhle čase zuby nehty držela volantu. Ostatně řídit auto v době nevolností má své výhody. Kdykoliv a kdekoliv můžete zastavit. No, uznejte sami, v autobuse, který řídí někdo jiný, tohle jaksi dost dobře nejde…
Zákaz se nekonal
Často jsem čelila neustálým příkazům, zákazům a chytrým radám svého okolí. Až mi z toho šla hlava kolem. Řídit-neřídit, připoutávat se – nepřipoutávat se...? Zeptala jsem se na to svého lékaře. Potvrdil mi, že mnohem lepší je řídit připoutaná. Pás však musí být veden pod bříškem a nikdy přes něj. A jestli vůbec řídit? To prý záleží jen a jen na mně. Pro miminko je nejdůležitější, aby maminka byla v pohodě a cítila se dobře. Takže zákaz řízení se ze strany odborníka nekonal. Já jsem díky tomu mohla lépe odolávat náporům všech svých poradců.
Do porodnice už ne
Naposledy jsem řídila den před porodem. Velké bříško se mi do auta vešlo naprosto bez problémů. Měla jsem volant i sedačku uzpůsobenou tak, abych se cítila dobře. A také že jsem se cítila dobře… doslova jako na gaučíku. Nechci však nabádat nastávající maminky, aby řídily auto. Vím, že pokud to není nutné, je mnohem lepší být doma nebo chodit na krátké procházky. Na druhou stranu mám za to, že pokud jsou maminky rozumné a řídí bezpečně, je zbytečné, aby měly strach. Vždyť dnes je velmi obtížné a někdy i téměř nemožné být bez vozidla. Cesta k lékaři nebo za nákupy je v pohodlném autě přece jenom méně stresující než v přeplněném autobuse, který má navíc půlhodinové intervaly. Slyšela jsem o rodičkách, které se dokonce samy dovezly až k porodu. Tak to jsem už opravdu nezvládla. Moji úplně poslední cestu s bříškem odřídil manžel.
S BŘÍŠKEM V MHD
„O místo k sezení si s úsměvem řekněte,“ radí maminka Jana Žáčková. Chápu lidi, pro které je cestování městskou hromadnou dopravou utrpení. Obzvlášť silným zážitkem se stává pro těhotné, i když předtím snášely tlačenice v autobusech a tramvajích v pohodě s knížkou nebo novinami. Ranní nevolnosti náladě nepřidají, v létě horko (kdo nezažil, ať si raději ani nepředstavuje, jak bývá v těhotenství neuvěřitelně zvýšená vnímavost vůči pachům), v zimě nemilosrdný přechod z vymrzlé zastávky do přetopeného dopravního prostředku, k tomu bolavá záda, nateklé nohy… Já ale měla to štěstí, že mi celých devět měsíců bylo naprosto skvěle (až na ty pachy), a tak jsem každodenní cestování tramvají mohla brát spíš jako sociologickou studii.
Je těhotná, nebo není?
Těhotných a maminek s malými dětmi je na ulicích vidět čím dál víc a společnost si na to pomalu zvyká. Na chudáka zoufalou matku, jejíž miminko celou cestu v tramvaji vydává zvuk, který si co do decibelů nezadá s cirkulárkou, se spolucestující dívají spíš soucitně. A stejnou vstřícnost jsem pozorovala i k těhotným. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že pustit nastávající maminku sednout patří k jednomu z těch dobrých zvyků. Jedna věc je ale ochota a druhá je takovou těhotnou vůbec poznat. Dřív to problém nebyl. Nabídka socialistických obchodů těhotenské oblečky celkem jednoznačně definovala nabrané „šatovky“ nebo šaty, které v devadesátých letech vystřídaly oblíbené, nicméně na půvabu nepřidávající krtečkovské laclové kalhoty. Zvlášť na nás, co jsme moc nevyrostly, působily dost komicky. V době mého těhotenství se ale doba změnila. Když na mě uprostřed léta začínalo být patrné, že necestuji sama, nýbrž jsme dva, byly zrovna „těhotenské“ střihy všeobecně v módě. Pod prsy přestřižené a nabrané tuniky i šaty na nás jukaly z výloh všech butiků. A tak se vůbec nedivím, že sedící cestující byli na rozpacích, zda dáma stojící nad nimi čeká miminko, nebo se jen nedostatečně kontroluje v jídle. To si pak můžete zadělat na pořádný trapas!
Dejte vale zoufalství
Snad i proto jsem se na nikoho nezlobila, a když jsem si opravdu potřebovala sednout a odpočinout, vůbec mi nepřišlo zatěžko slušně požádat pečlivě vybraného obětního beránka, většinou mužského pohlaví do šedesáti let, zda by mě nepustil sednout. Reakcí byla vždy naprostá ochota, provázená většinou provinilým úsměvem nebo omluvou, že si dotyčný nevšiml… Je to rozhodně elegantnější řešení než to, které při jedné z mých těhotenských cest zvolila jiná nastávající maminka. Byla tak zoufalá, že si jí nikdo nevšímá a opravdu, ale opravdu ji nepustí sednout, že vytočila mobilem číslo a komusi si velice nahlas a velice rozčileně stěžovala, jací že jsou ti lidé hrozní. Trapnost by se v tu chvíli dala krájet. Chtělo se mi okamžitě vyskočit, ale nepříjemnost celé situace bych ještě zhoršila, jelikož moje břicho bylo daleko větší. To mi připomnělo jinou příhodu, kdy se dvě nastávající maminky nad volným místem dohadovaly, která je v pokročilejším stupni těhotenství. Nevěříte? Já taky nevěřila, když jedna vytáhla těhotenskou průkazku a šermovala jí té druhé před očima. No zkrátka, veškerá důstojnost v tahu. A tak vyzývám všechny těhotné: Buďte rozumné, asertivní, nešťouchejte sedícím pánům břichem do novin a prostě si o místo k sezení řekněte. A nezapomeňte na úsměv, zabere vždycky a těhotným nesmírně sluší!