Jak naučit dítě slušnosti

Na internetu ani ve Zlatých stránkách na přípravku pro malé gentlemany a slečny nenarazíte, adresa totiž zní: u vás doma. Umění vycházet s vrstevníky, neubližovat jim, ale ani se nenechat šidit je stejně důležité jako zvládnout počty a čtení. S učením je třeba začít ihned.
Jak naučit dítě slušnosti
Domácí úkol to tedy není zrovna snadný. Zvlášť když se při jeho vypracovávání koukáme na svět za oknem, a ten se v Čechách noblesou zrovna dvakrát neblýská. V zemích, kde se k sobě většina obyvatel chová slušně, má rodič z půlky hotovo, protože člověk napodobuje většinové chování. Coby domácí učitelé dále narážíme na talent. Věřte nevěřte, empatie je nadání od boha a - jako vždy – některému dítěti je dáno shůry více, jinému jen drobíček. Mohou si tedy dát rodiče empatických talentů obrazně řečeno nohy na stůl a ruce za hlavu? Ani náhodou. Italský neurolog Vittorio Galles vám vysvětlí proč.
 
Do hlav jim nevidíš
Tento špičkový odborník „přes hlavu“ totiž objevil v mozku takzvané nervové reflektory. Na první pohled nic zvláštního. Vypadají stejně jako všechny ostatní šedé buňky. Uvnitř každé z nich se však skrývá obrovský potenciál. Neaktivizují se jen tehdy, když sami myslíme, cítíme nebo jednáme, ale i ve chvíli, kdy pozorujeme chování jiných lidí. Spouštějí libé pocity, jako jsou láska a soucit, ale i negativní, jako je hněv v nás samých. Pracují dokonce i tehdy, když se nás chování ostatních úplně netýká a kdy je pouze sledujeme. V tuto chvíli vstupují do hry rodiče. Pokud totiž dítě nechají jaksi „ladem“ – tedy neposkytují-li mu vhodné podněty, nervové reflektory „zleniví“. Prvních čtyřiadvacet měsíců je pro jejich správné rozhýbání nejdůležitější. Právě tehdy se rozhoduje, zda do světa vypustíme dalšího Marka Ebena, anebo tvora, který zapluje do davu lidí s chováním řeznického psa a bude s nimi společně štěkat. Takže abychom všechno stihli, je třeba začít rovnou po příchodu z porodnice.
 
Absolutní základ
První lekce naší školičky se dají rozdělit do následujících pěti kapitol: Start s úsměvem – i když se zdá, že mimino kromě brečení, pití, kakání a čůrání nic neumí, bedlivě odezírá. Matky s věčně lhostejným, nebo dokonce nakvašeným výrazem kojence podle výzkumů vyloženě stresují. Naopak platí přímá úměra: Čím častěji se máma směje, tím častěji a déle se směje i její potomek. Jinými slovy: Veselí rodiče vychovávají veselé děti.
 
Klepněte pro větší obrázek
 
Citová zpětná vazba – zní to primitivně, ale děti se naučí rozpoznávat své pocity a následně pak i pocity druhých jen tehdy, pokud jim s tím pomůžeme. Tedy když je pravidelně pojmenováváme. Například: „Vím, že jsi teď unavený a přetažený. Půjdeme do postýlky.“ Nebo: „Víš, proč je teď Klára vzteklá? Protože jsi shodil její panenku na zem.“
 
Jasná výpověď (srozumitelná). „Aby děti patřily k těm, se kterými si ostatní rády hrají, musejí být sociálně přizpůsobivé,“ říká Dr. Ulrike Petermann, profesorka klinické psychologie na Univerzitě v Brémách. To ovšem neznamená, že si všechno nechají líbit, vždy ustoupí a nenechají na sobě znát rozmrzelost. „Být sociálně přizpůsobivý znamená umět se povětšinou držet sociálních norem a pravidel,“ tvrdí expertka. Proto potřebují děti od svých rodičů a později od svých učitelů jasné a srozumitelné výpovědi. Asi takto: Dítě nikdo neuhodí nebo každé dítě si může určit, co se bude hrát!
 
Vlastním příkladem – stará otřepaná pravda zní: „Děti nejlépe vychováváme, když je nevychováváme.“ Nikdy se před nimi nehádat, nikdy nedat najevo únavu nebo rozmrzelost… To zvládne možná světec, ale ne česká rodina zapojená do pracovního procesu. Ovšem mělo by to mít jistou míru. Děti nás totiž nejvíc sledují, když si myslíme, že nevnímají.
 
Kamarádi – aspoň dva a ještě lepší jsou tři. Rodiče, kteří své dítě přehnaně drží stranou od ostatních dětí – někdy i v dobré víře, protože má třeba sníženou zdravotní imunitu – mu trošku zadělávají na problém. Umění vycházet s druhými se totiž musí trénovat. Máma a táta už nestačí a sourozenec také ne. Asi tak ve dvou letech jsou stejně staří jedinci neuvěřitelně napjati. Při hraní lze pozorovat, jak si vyměňují s jinými stavebnice nebo jak před ostatními chrání svou nejoblíbenější panenku. Děti se musejí hádat, a při tom se učit, co je správné a co už ne. Pochopit, že ne všechna jejich přání lze pokaždé splnit. „Teď si s míčem hraje Markétka, protože si ho vzala první. Až potom si ho půjčíš ty.“ To, že se mu to třeba nelíbí, musí prostě vydržet.
 
Klepněte pro větší obrázek„Už umím půjčit mamince méďu“ (1 až 1,5 roku )
V roce až roce a půl budoucí gentleman zareaguje, když ho o něco poprosíme. Maminka vemlouvavým hlasem řekne: „Péťo, půjčíš mi své červené autíčko? Můžu si pochovat tvého méďu?“ Gentleman chviličku váhá a pak požadovanou věc mamince vědomě podá. Patnáctiměsíční slečna nebo mládenec se umí loučit máváním, a když s nimi vyrazíte do parku nebo na hřiště, pokukují po ostatních dětech. Říkáme: pokukují. Kdybyste je za nimi poslali, budou bezradní. V tomto věku si s vrstevníky hrát ještě nezvládnou, ale rádi se kolem nich motají.
 
„Opičím se“ (1,5 až 2 roky)
Dvouletý človíček si sám hraje se stavebnicí a strašně rád napodobuje. Když jde tatínek spravovat pračku, jde taky. Když maminka skládá prádlo, začne pečlivě skládat svůj kapesníček.
 
Poznávám se v zrcadle (1 až 1,5 roku)
Když se ho ve dvou a půl letech před zrcadlem zeptáte: „Kdopak to tam je?“, hrdě ukáže prstíčkem a řekne: „Já“. Uvědomuje si, že on je Míša a ne třeba bráška Pavlík. V tomto období objevuje „soukromé a cizí vlastnictví“, ale nespíná mu jasná souvislost. Příklad? Plácá si na písku bábovky, ale chtěl by k tomu mít také bagr, s nímž si hraje chlapeček vedle něj. Neví, jak na to, bere mu ho, což se druhému klukovi pochopitelně nelíbí, a oba se dají do řevu. Tuhle situaci ještě dítě samo nezvládne, protože jí nerozumí.
 
„Já sám“ (2 až 2,5 roku)
„Já sám, já sám!“ Věta k zešílení, zvlášť když vám ujíždí autobus do práce před nosem a tříletá Jolanka se brání ve školce pomoci s rozepínáním knoflíků na kabátku nebo rozvazováním zauzlovaných tkaniček u bot. Tříleté děti objevují kouzlo samostatnosti. Chtějí si všechno vyzkoušet, oblékání, mytí, česání, na druhou stranu když je poprosíte, rádi pomáhají. Třeba při odnášení hrníčku ze stolu, uklízení hraček. (Až přijdou do puberty, budete na to s nostalgií vzpomínat.) Milují hry na mámu, tátu a jejich společné miminko a mají své první kamarády nebo kamarádky.
 
„Poznám, kdo je kluk a kdo holka“ (3 až 3,5 roku)
„Ty jsi ale hezká holčička!“ usměje se na Kubíka cizí paní Dítě se bez váhání vymezí, že je kluk. Navíc to pozná i u ostatních dětí. „Přines mi svoji žlutou mikinu a tátovo modré tričko,“ zavoláme na stejně starou Lenku a ona to nepoplete. V tomhle věku má v soukromém vlastnictví jasno! Nastupuje éra: „Nepůjčím!“ Na druhou stranu už si dokáže jasně říct o pomoc. Třeba při rozepínání kalhot, když se jí chce na záchod nebo když potřebuje po kakání utřít zadeček.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
„Hraju si s ostatními dětmi“ (3,5 až 4 roky)
Větu „Já sám“ nahradí údernějším „Umím sám.“ Jako malý brouček Pytlíček se sebevědomě vrhá i do činností, které zjevně nezvládne a vzteká se, když ho od nich rodiče odstrkují. Naopak, když se mu něco povede, očekává pochvalu. Psychologové doporučují chválit, chválit, chválit, co se do něj vejde! Čtyřletí kluci a holky si dokážou hrát nejen „vedle“, ale i „s“ dětmi, ovšem zatím v menší skupině. Teprve teď jsou psychicky připraveni na školku. Stejně tak jim nedělá dobře, když v ní trčí denně od rána do večera.
 
„Když něco dostanu, poděkuju“ (4 až 5 let)
Pokud jste je k tomu doma vedli, můžete si poprvé trošku odfouknout. Skoro nikdy nezapomenou poděkovat a pozdravit při příchodu i odchodu z místnosti. Chápou, že majznou-li Martina plastikovým jeřábem po hlavě, tak ho to bolí, a přestože neznají význam těch slov, projevují soucit a umějí konejšit. Pětiletému Jozífkovi a čtyřleté Martině koupil děda nanuky. Martinka tím svým ihned po rozbalení nešikovně vyšperkovala podlahu. Než se děda nadechl, Jozífek nabídl sestře, která už už natahovala, půlku svého nanuka. Jindy si máma povzdechne, že ji hrozně bolí hlava. A obě děti utíkají pofoukat jí „bebí“ a jako lék přidají pusinku.
 
„Vztekám se i omlouvám“ (5 až 6 let)
Chystají se do první třídy, končí jim „svoboda“ a k tomu je ještě postihne „malá puberta“. Rodičům připadají drzí (zvlášť když se nechají inspirovat staršími sourozenci, v tomhle jsou velmi učenlivé). Začínají tvrdošijně oponovat a diskutovat. Dospělý už není bůh, co se nikdy neplete, chtějí od rodičů zdůvodnit, proč mají plnit jejich příkazy. Jsou citlivé na rozpory v nárocích rodičů a na jejich chování: „Proč si mám uklízet boty do botníku, když babička nadává, že je děda nechá vždycky rozkopané v chodbě?“ Nebo: „Proč mám jíst špenát? Táta ho taky nejí a říkal, že je to jídlo pro zajíce a kozy.“ Když zlobí, zkoušejí, kam až mohou.
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články