Hlídat, či nehlídat děti při jejich poznávání světa?

Když se z ležícího miminka stane běhací tornádo, začnou rodiče řešit vskutku zapeklité dilema. Jak moc bránit potomkovi v rozletu.
Hlídat, či nehlídat děti při jejich poznávání světa?

Přístupů k péči o děti je samozřejmě spousta, záleží na mnoha faktorech, který z nich zvolí ten či onen rodič. Důležitou složkou jsou bezesporu zkušenosti. Prvorodič bude výchovu patrně řešit trochu jinak než rodina, kde je už dětí více. Dalším faktorem může být například pohlaví dítěte. Traduje se, že holčičky jsou klidnější než chlapci a nehody se jim spíše vyhýbají. Statistiky úrazů na pohotovosti tomu dávají za pravdu. Nemocných chlapců je tam dokonce dvakrát více než děvčat. V neposlední řadě má na pozornost rodičů vliv i povaha jejich dítka. Ta se projevuje už v miminkovském věku a tak třeba rodičům všudybýlka nezbývá nic jiného, než být neustále v pozoru a alespoň po očku sledovat, co jejich malý objevitel právě dělá.

Nic se nemá přehánět
Hlídat tedy, či nehlídat každý pohyb mrňouska? Je nutné být svému dítěti neustále oporou a jistit jej při každém trochu odvážnějším pohybu? Anebo je lepší cesta nechat dítě svému osudu a doufat, že se nic vážného nepřihodí? Pravděpodobně, jako i v mnoha jiných případech, bude tou nejlepší volbou zlatá střední cesta. A tou je nechat dítě, ať samo objevuje svět, ať si samo vyzkouší, co zvládne a co ještě ne, ale vždy vědět, kde je, a mít jistotu, že mu nic vážného nehrozí.

Co máma, to názor
Na názor k tématu jsme se zeptali dvou maminek – Marty a Veroniky. Marta je zkušená maminka třech chlapečků a přesně potvrzuje výše zmíněné pravidlo: prvorozeného syna s manželem celý den hlídali, u druhorozeného syna a v budoucnu i u miminka to už řešili trochu jinak a na povahách kluků je to prý znát. Veronika je maminkou ročního chlapečka, a i když by se mohlo zdát, že jako prvomáma bude svému synovi neustále v patách, není tomu tak. Veronika vyznává velmi otevřený přístup k výchově svého dítěte a podle všeho se jí to vyplácí, Vojta je hlavně po motorické stránce mnohem vyvinutější než stejně staré děti.

Marta Svobodová z Kroměříže, 34 let, tři děti: Bruno (6 let), Robin (3 roky) a Eliáš (6 měsíců)

K čemu se více přikláníte vy? „Hlídat, či nehlídat“ a případně proč?
Myslím, že je to hodně individuální, každý rodič to cítí jinak. Podle mne velice záleží i na pohlaví rodiče – maminky bývají úzkostlivější, opatrnější, kdežto tatínkové to berou více sportovně. Také záleží, jestli jde o první dítě, druhé, nebo třetí.

A jak to probíhalo a probíhá u vás?
U prvního syna jsem dávala na vše pozor, aby někde nespadl, aby nebylo v jeho blízkosti něco, o co by se mohl zranit, byla jsem mu pořád „v patách“. Nicméně u druhého syna už jsem neměla takový strach a nechala jsem ho, ať si sám zkusí, co je to pád, a měl i větší prostor na prozkoumávání různých překážek. Všechno vždy probíhalo tak, že jsem ho měla na očích pro případ kdyby... Myslím, že je to tak lepší. Když si to dítě samo zkusí, bude příště vědět, co ho může čekat, bude vědět, že to může bolet, a lépe se tak může nebezpečí vyvarovat. Nevím, jestli je to tím, že Bruníka jsme hodně hlídali a Robinek měl větší volnost, ale když ty dva porovnám, tak Bruno má velký pud sebezáchovy, když spadne, je citlivější, plačtivější. Kdežto Robinek nemá strach z ničeho, když spadne, tak se opráší a jde dál. 

Veronika Vidláková, chatová osada nad Berounkou tři kroky od lesa, 30 let, syn Vojtěch (1 rok)

K čemu se více přikláníte? Hlídat, či nehlídat?
Je asi třeba si uvědomit, jakou roli my rodiče v životě našich dětí hrajeme. Jsme tu pro ně jako jejich průvodci. Skrze nás mají poznávat svět a učit se, jak to tady tak zhruba chodí. Mají však svou vlastní cestu a my je na ní máme pouze provázet. Je také důležité si ujasnit, co chceme dítěti dát do vínku. Chceme-li, aby bylo sebevědomé, sebejisté a mělo reálný odhad situace, měli bychom ho nechat prožít jeho činy i s následky, které s sebou nesou.

Jak to u vás tedy konkrétně probíhá?
Vždy, když byl Vojta v nějaké choulostivější situaci, třeba slézal naše tři schůdky ze dveří po hlavě a já jsem do toho zasáhla, nabil si kokos. Takže se raději otočím a nechám ho se s tím poprat. A on to prostě v naprosté většině případů zvládne.

Jaké jsou podle vás výhody „nehlídání“ dětí?
Výhody tohoto přístupu vidím hlavně v tom, že jsem paradoxně mnohem víc v klidu, než bych byla, kdybych se neustále stresovala tím, že si Vojta ublíží. Samozřejmě mě ty myšlenky občas přepadají, tomu se asi nedá vyhnout. Ale cíleně a důsledně je zaháním. A určitě je také důležité pro další cestu životem synovi důvěřovat.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články