Skládala jste stavebnice, když jste byla malá?
Ani moc ne, protože jsem podědila kostky po mém bratrovi a v době, kdy jsem si s nimi chtěla hrát, na mě byly moc maličké a těžké, a proto mě to nebavilo.
S Johankou stavíte?
Stavíme. Máme takové větší kostky a nejvíc si vyhrajeme se stavebnicí zoo, kde jsou zvířátka, což Johanka miluje. Když jsme byli na Pražském hradě na Architecture Week, tak děti dostaly od ředitele Památkového úřadu za úkol postavit z kostek dům svých snů. Johanka postavila dům pro princezny se čtyřmi věžemi a vzala všechny medvědy, co tam byli, a naskládala je okolo. Bylo zajímavé sledovat, jak každé dítě pojalo úkol jinak, jak má každé jinou představivost.
S čím si Johanka nejraději hraje?
Teď třeba s kostkami, o které několik let nejevila zájem. Jsou to takové krásné staré dřevěné kostky, o nichž jsem si myslela, že si s nimi může hrát už odmalička, ale jí to ani nenapadlo. Kostky byly v pokoji, rok dva tři se na ně prášilo a nic se nedělo. A pak najednou přišel zlom, ona je objevila a začala stavět krásné věci. Musela si je prostě sama najít. Rodiče by měli nechat dětem možnost, aby si některé věci objevily samy. Měli bychom jim jen předkládat možnosti a nechat na nich, jestli a jak je využijí.
Je víc po vás, nebo po vašem manželovi?
Je to tak padesát na padesát a to je na tom krásný, že to pán bůh zařídil tak, že má od každého něco. Johanova maminka byla botanická ilustrátorka, tatínek sochař, moje maminka je interiérová designérka a tatínek architekt, tak tam asi nějaké umělecké sklony budou, protože je má po kom zdědit. Jaderná inženýrka nebo matematička z ní nejspíš nebude. Teď ji baví také tancování, baletí každý den, tak kdo ví, co z ní jednou bude.