„Někdy si připadám jak taxikářka,“ povzdechla si nedávno moje kamarádka Tereza, máma tří dětí, z nichž každé má jiné kroužky. Nejstarší dcerka navíc závodně plave, což obnáší ranní tréninky třikrát týdně, k tomu rozvozy a odvozy mladších ratolestí…
Není divu, že Tereza ve vědeckém ústavu s bídou zvládá zkrácený úvazek, i když by se do svého oboru ráda ponořila hlouběji. Navíc o vlastních „kroužcích“ si může nechat leda tak zdát, a to dřív chodila na zumbu, jógu a německou konverzaci. Jiná spolumatka, Kristýna, si zase včera na Messengeru (na to, sejít se byť jen na oběd, nemá čas ani pomyšlení) postěžovala, že jejím dvěma synům „není nic dost dobrý – to, že jim platím kroužky, každý víkend je beru na výlety a různé akce, denně vyvářím a rozmazluju je dobrotami, které si naporoučí, berou jako automatické. Kolikrát jim nestojím ani za ,prosím‘ a ,děkuju‘.“
Ovšem definitivně mi vyrazila dech historka, kterou mi vyprávěla Pavla: „Tuhle jsem se zasekla v práci, a tak jsem volala jedné mamince, jestli by v družině vyzvedla i Honzíka a odvedla ho do hudebky, když tam stejně jde se svou holčičkou. A víš, co mi řekla? Že musí se svou dcerkou probrat, jestli by jí to nevadilo. A pak mi volala zpátky, že se moc omlouvá, ale Honzíka nevezmou, protože její Baruška ho zrovna nemusí a ona ji nechce ,zbytečně stresovat, vždyť víš, jak je citlivá…‘“
Vychovávat sobce?
Společný jmenovatel všech tří příběhů? No ano: děti, které milujeme natolik, že nám to přerostlo přes hlavu, a to do výšin, ve kterých už nám fakt není dobře. Ale jak to? Vždyť děláme všechno podle nejlepšího vědomí a svědomí… „Naši na mě byli přísní a já nechci po klukách šlapat,“ vysvětluje Kristýna a mimoděk tak naráží na jednu z příčin dnešního příklonu k liberální výchově a mnohdy málem zbožštění potomků a jednostranného preferování jejich nejen potřeb, ale i zájmů, chutí, naladění… Dítě jako šéf rodiny? To přece „za nás“ neexistovalo… No právě!
„V posledních desetiletích se výchova dětí a celkové nastavení rodiny proměnily takřka celosvětově, minimálně v západní kultuře,“ konstatuje PhDr. Adam Suchý, klinický psycholog z Olomouce. Jak říká, je v pořádku, že jako rodiče reagujeme na různá vědecká či psychologická zjištění a poznání, ale všeho moc škodí.
Pokud nahradíme jeden extrém druhým, nevede to k ničemu dobrému. „Myslím, že u nás je to po letech temna, kolektivní výchovy, nerespektování dětských potřeb a bizarností typu přijímání potravy a vylučování na povel v pravidelných intervalech, ohrádek pro děti, jeslí od útlého věku atp. snaha hledat jiné přístupy.
Víc respektovat přirozený vývoj dítěte a podporovat v něm zdravý vývoj osobnosti a to, co do něj příroda vložila, místo toho, abychom se jej snažili vytvarovat do šablony vlastních představ a požadavků. Jenže pokud se tyto snahy přeženou, mohou být kontraproduktivní a vést přesně k opaku toho, o co usilujeme,“ varuje.
A to znamená?
Výmluvné příklady jsme uvedli hned na úvod, avšak výčet neblahých následků je mnohem delší: „Pokud má dítě doma postavení toho nejdůležitějšího a všichni se mu podřizují, trpí tím celý rodinný systém i partnerský vztah. Mezi rodiči a dítětem se nevytváří zdravá vazba a uspokojivý vztah, protože ten obnáší vzájemnost,“ zdůrazňuje Adam Suchý.
„Jestliže dítě nemá hranice, všechno mu projde a je středobodem světa, potom z něj pravděpodobně vyroste sobec přesvědčený o vlastní důležitosti, s nedostatkem pokory, neochotou ke kompromisům.
Bude s ním těžká domluva a zřejmě nebude umět vytvářet a udržovat funkční mezilidské vztahy. A samo asi ani v budoucnu nebude šťastné a nebude se umět o své štěstí postarat, protože to až do dospělosti přicházelo zvenčí.“
No ano – pokud umetáme cestičku, až z koštěte lítají štětiny, vlastně tak juniorovi zabraňujeme v tom, aby se naučil prosadit samo a být v pohodě, i pokud není po jeho (ostatně – není leckdy obohacující vyzkoušet to, co navrhují druzí?).
A hlavně: příšerně ho svým obskakováním a oprašováním znejisťujeme! „Dítě potřebuje hranice, protože jen svět, který je předvídatelný a ohraničený, je pro něj bezpečný. A dítě hranice testuje, ale uklidňuje ho, že jsou stále přibližně stejné (i když se během vývoje samozřejmě posouvají).
Pokud mi například vadí, že syn čmárá pastelkou po zdi, potom ho napomenu a vysvětlím, že si to nepřeju. A on to přijde zkusit znovu, protože takto poznává a testuje svět. Když opět narazí na mantinely, sice se vzteká, ale zároveň je to pro něj zdrojem stability – svět je předvídatelný, dá se poznat a spolehnout se na něj,“ dává psycholog konkrétní případ.
Rodiče dětem občas škodí
„Bezbřehost falešné svobody – často za ní stojí rodičovská nemohoucnost a bezradnost – dítě znejišťuje, zúzkostňuje a poškozuje vývoj jeho osobnosti. I proto se říká, že se společnost psychopatizuje,“ vysvětluje pan doktor a dodává, že dřívější přísnost někdy stavěla hranice příliš úzké a dítě v nich nemohlo svobodně dýchat. Kritika byla na místě: výsledkem byl totiž klasický freudovský neurotik, nejistý, nesebevědomý člověk plný obav, mindráků a strachů.
„Jádro jeho osobnosti ale drželo pohromadě,“ zdůrazňuje Adam Suchý. Dnes podle psychologů ubývá neurotiků, ale přibývá poruch osobnosti. „Hranice jsou příliš volné nebo chybí úplně, takže se pevné jádro ani nemůže vytvořit. Znovu jednoduchý příklad: pokud dítě zaplavím nekonečnými možnostmi, co by chtělo papat, někde uvnitř je bezradné a vyděšené, a tak tyranizuje rodiče ,vymrčováním si‘ toho, na co má zrovna chuť.“
Video: Tohle na ně platí! Tři tipy, které zabraly na vztek u tří synů
Řešení? Dát na výběr, ale z omezené škály možností, tzn. „dáš si piškoty, nebo přesnídávku“? A ne, není to formalita – je to moudrý rodičovský přístup. Dítě je spokojené, že je volba na něm, přitom mantinely jste stanovili vy. „A to ne abyste ho omezili, ale abyste mu pomohli s výběrem a nenechali na něm břímě zodpovědnosti za volbu, kterou ještě nemůže samo zvládnout,“ vysvětluje pan doktor Suchý.
Kde leží hranice mezi chvályhodným respektováním dítěte a faktickým podřizováním se mu? Tam, kde ztrácíte respekt a s ním i jistotu. „Někteří rodiče cítí, že nemají situaci ve svých rukou, a z bezradnosti používají zaklínadlo ,on už je taková osobnost, s tím se nic nedá dělat‘.
Dítě není žádná osobnost, ta se teprve vytváří, a my v tom procesu hrajeme poměrně důležitou roli,“ říká psycholog. „Každý rodič pozná, když ztrácí autoritu, když si s ním dítě dělá, co chce, a on nenachází účinné prostředky k tomu, aby to změnil. Někteří rodiče se ještě snaží zatáhnout za ruční brzdu prostřednictvím fyzických trestů nebo strašením čertem, ale to situaci už jen zhoršuje.“
„Trvala jsem na svém, i když jsem to obrečela.“
Určit dítěti hranice v praxi znamená i (v rozumných mezích) trvat na pravidelném režimu a také na určitých povinnostech, a to už od školkového věku. Dobře si to uvědomuje Maruška Makovcová, maminka devítiletého Ondry a sedmileté Ely.
„Myslím, že jsem na ně dost přísná, mají jasně nastavená pravidla. Dobře se učit, plnit si úkoly do školy, připravovat si brašny, čistit si zuby a ještě pár maličkostí. Když toto dodržují, nemusím se desetkrát denně rozčilovat,“ říká temperamentní černovláska.
„Tato pravidla jsem nastavovala po celý jejich život, byť někdy opravdu těžce. Občas jsem musela trvat na svém, i když jsem to potají v ložnici obrečela, ale myslím, že se to vyplatilo.“
Kromě toho si Maruška od začátku hlídá, aby měla čas i sama na sebe – a taky na partnerství. Jak totiž tvrdí, je to pro dobro celé rodiny. „To, že jsou děti nejdůležitější v mém životě, ještě nemusí znamenat, že se musím úplně předělat a přestat myslet na vlastní ,já‘.
Nikdy jsem s dětmi například nechtěla sdílet manželskou postel. Jak už název napovídá, je to postel manželská, a ne dětská, tu mají ve svém krásném pokojíčku. Pro harmonické fungování celé rodiny je přece nutné, aby správně fungoval i život partnerský,“ připomíná a dodává:
„Moje motto zní: ,Mám neuvěřitelnou moc – jsem jediná, kdo dokáže naši rodinu učinit spokojenou a harmonickou. Pokud jsem šťastná já, je i celá rodina.‘ Jenom žena dokáže svojí láskou a energií ovlivnit všechno dění doma, ale bohužel si to uvědomuje velmi málo z nás. Matky mají mnohdy pocit, že by se měly obětovat, trpět, odpírat si požitky… Tím, že budou nespokojené a frustrované, ale rodině neprospějí, právě naopak!“
Pan doktor Suchý Maruščino krédo vlastně jen rozšiřuje, když říká, že základní pravidlo by mělo být jasné: Velí rodič. „To není zastaralé, nekorektní ani machistické. My jako rodiče určujeme pravidla, a v jejich mezích má dítě možnost svobodně se rozhodovat.
Neponižujeme ho, netlučeme, neodmítáme, nemanipulujeme například odnímáním lásky (,takového tě nemám rád‘), ale zároveň vyžadujeme, upozorňujeme, když je něčeho moc, stavíme mantinely, a pokud je to zapotřebí, tak i trestáme. Role vedoucího je prostě daná, a tím je rodič, nikoli dítě,“ zdůrazňuje.
Zdravé vztahy v rodině
Takhle je vidí klinický psycholog Adam Suchý, www.adamsuchy.cz.
- Optimální stav? Koalice rodičů versus koalice dětí. Je přirozené, že nejpevnější vazba je mezi rodiči a že sourozenci se proti ní ve své pevné vazbě postupně začínají vymezovat a cloumat jí.
- Rodiče velí a stanovují hranice. A samozřejmě také podporují a pečují.
- Pokud se to všechno daří skloubit v otevřené a přátelské atmosféře, ve které spolu členové rodiny komunikují a nebojí se vyjadřovat své pocity, potom je to ideál.
- Rodič dítěti naslouchá a vyhovuje, ale nenechá se jím manipulovat. A naopak nemanipuluje dítětem například vůči druhému rodiči.
Názor odborníka, PhDr. Adam Suchý, klinický psycholog
„Tím, že požadavkům dítěte taky někdy nevyhovíte, ho zdravě připravujete na reálný život. Drobné frustrace totiž přispívají ke zdravému vývoji, učí zvládat zátěž a adaptovat se na měnící se podmínky.
Malý princ jednoho dne doroste, ochranná náruč se rozestoupí a tíha frustrace na něj dopadne plnou vahou. Znáte lidi, kteří jsou neustále ukřivděni, přesvědčeni o tom, že se světem je všechno špatně a že chyba nikdy není na jejich straně?
Od toho můžete dítě ochránit, pokud se k němu budete stavět jako kompetentní a sebevědomý rodič. Navíc tak zvyšujete pravděpodobnost, že dítě bude soběstačné, sebevědomé, tolerantnější k druhým a lépe překoná běžné životní překážky.“