[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Žijeme ve světě, který nás varuje před nebezpečím na každém kroku. "Bezpečnost především" se stává naší mantrou – je pochopitelné, že se o děti bojíme, ale bohužel to trochu přeháníme a chráníme děti i tam, kde to není potřeba. Je například nesmysl snažit se, aby si dítě nikdy neodřelo koleno.
Jednak se později bude bát hýbat se a bude neobratné, jednak se nebude umět vyrovnat s tím, že se mu ne vždycky daří.
Malé dětské neúspěchy a prohry pomáhají člověku emočně zrát a zvládat později třeba rozchody v partnerství. Pokud mu to bude chybět, bude bojovat s nedostatkem sebevědomí, což může zakrývat arogancí.
Dnešní děti toho fyzicky zvládnou mnohem méně než jejich vrstevníci ještě před 30 lety a do velké míry za to mohou rodiče, kteří jim nedovolí se moc hýbat, aby se jim něco nestalo nebo prostě aby nerušily.
A když už jim něco dovolíme, pořád je hlídáme – a to nejen pokud jde o nějaké dovádění venku a případné problémy hned řešíme za ně, místo abychom to nechali na nich, což by byl do velké míry i projev důvěry vůči nim.
Bojíme se, aby žádné dítě nepocítilo prohru, a tak je chválíme, ačkoli se jim zrovna zase tak moc nevede. Neumí třeba moc kreslit, ale my mu skoro tleskáme, ačkoli pochvalu by si zasloužilo třeba za své sportovní výkony, ale tady ne.
Na mentalitu dětí to má zvláštní vliv – děti nakonec prokouknou, že zatímco matka a otec ho neustále obdivují a chválí, jiní tak nečiní. Když jsou rodiče jediní, kdo si myslí, že dítě je úžasné, potomek začíná minimálně podvědomě pochybovat o jejich objektivitě a ztrácí se důvěra vůči nim.
Stoupá naopak riziko, že dítě bude lhát, podvádět a vůbec se obtížně vyrovnávat se složitou realitou.