Cvičené opičky aneb Když NE považujeme za ANO

Jsou šikovné. Hodně toho umějí. Dobře hrají nebo zpívají, ale jen doma mezi svými, protože jinak mají obrovskou trému. Nám se ale zdá, že je to škoda. Potlesk a uznání si přece zaslouží. A my také.

„Podívejte, už zase dělá fóry. Tak je to u nás vždycky, než ji přesvědčíme, aby nám něco přednesla,“ rozčiluje se máma před početným příbuzenstvem, které si zrovna pochutnává na dortíku. Šestiletá dcera by si ho ráda dala také. Jenže máma zavelela. Předstoupí a ukloní se. Třesou se jí kolena i hlas. Ví, že je to vůbec nezajímá. Že se sem přišli dobře najíst a trochu si popovídat o životě. A mámina obvyklá závěrečná věta „No, mohlo to být lepší!“ jí také nepřidá. Podle psycholožky Jany Procházkové není nic trapnějšího, než když dítě, jež něco předvádět nechce, to předvádí lidem, kteří ho poslouchají jen z povinnosti.

Rodičovské ambice
Bude z něho slavný zpěvák či hokejista – takhle sníme o svých dětech od okamžiku, kdy zanotují jednoduchou melodii nebo vstřelí první gól. Ale cesta, než se dočkají prvního potlesku od obecenstva, je dlouhá. Chce to jenom překonat jeho vrozenou lenost, domníváme se. Přidržet potomka u cvičení či tréninku a pak už to půjde samo. „Naše ambice, jak bude vynikat a my se tím v očích světa zhodnotíme – protože jsme ho koneckonců vychovali - mu mohou pěkně zkomplikovat život. A pokud na něj budeme nepřiměřeně tlačit, může ho to pěkně zdevastovat. Některé děti se možná přizpůsobí, ale jiné budou revoltovat, další dělat schválnosti,“ hodnotí tyhle naše snahy psycholožka Jana Procházková.

Ať už to mám za sebou!
Když jsou děti malé, docela rády přednesou básničku, zazpívají, zahrají na flétničku. Ale jak rostou, mohou se jejich priority změnit. Jenže rodiče jako by to nepozorovali. Dál je nutí, aby přednášely, zpívaly, hrály, přestože nemají na to, aby se prezentovaly. „Je to vůči nim necitlivé. Nesvědčí to o příliš velké empatii.“ Jana Procházková si myslí, že je to spíš kontraproduktivní. „Některé děti to pak třeba raději odflinknou v naději, že příště už je rodiče nechají být.“ Na veřejná vystoupení se snažíme dítě trénovat odmala. Předvádí-li se rádo, proč ne. Ale u potomků, kteří jsou plaší, dokonce je z toho bolí hlavička či bříško, před každou „akcí“ zvracejí, v noci se začnou počurávat, Jana Procházková takový postup rozhodně nedoporučuje. „Někdy mají rodiče tendenci řešit věci silou. Máš závrať? Jdeme na rozhlednu. Že z toho dítě blinká a má noční děsy? Však ono je to přejde... To je ovšem necitlivé a doufat, že se to zlomí, je chyba. Na druhou stranu platí, že zpravidla se bojíme toho, co neznáme. Můžeme tedy dítě vyzvat: pojď si to zkusit. Nechce-li, necháme je být a nabídneme mu to za jiné situace. To platí i pro rodinné akce.“

Chceš hrát, hrej!
„Soutěže mu nedělají problém, nejhůře byl třetí,“ chlubí se Julie, máma sedmiletého „kytaristy“ Ondřeje. „Ale když má zahrát babičce, vždycky to zkazí.“ Podle rodičů je vystoupení jako vystoupení, podle Jany Procházkové jsou to dvě rozdílné věci. Na soutěže se stejně jako jeho vrstevníci připravuje, je na ně naladěn. V druhém případě jde spíš o potřebu rodičů se prezentovat, a to je pro jeho vývoj špatně. Proč musí pořád, kamkoli se hne, nosit s sebou nástroj? Všechno má mít svoji formu a pravidla, jinak je to demotivující. Dítě ztratí chuť tenhle druh hudby provozovat.

Ale já nechci
„A nezapomeň, že budeš zpívat,“ upozorňuje Aničku otec. Už se těší na ty ovace, až na rodinné sešlosti předvede „Rusalčí“ árii. „Tati, já nechci…“ „Ale chceš,“ uzemní ji. „To je jeden z problémů v téhle zemi,“ podotýká psycholožka Jana Procházková, „že ne se považuje za ano. To je znásilňování toho druhého, nerespektování jeho názoru. Ano má být ano a ne má být ne se všemi důsledky, které to nese. Chceš hrát? Zahraj. Když se ti to nepovede, třeba jsi to ještě tolik neuměl. Nechceš hrát? Nehraj, ale pak nemáš šanci mít aplaus, po kterém toužíš. Děti by se už odmala měly učit nést zodpovědnost za své chování. Pokud se nikdy o ničem nebudou moci rozhodnout samy, protože je rodiče pořád do něčeho tlačí, nebudou mít rády toho, kdo je k tomu nutí, nebudou mít rády tu činnost a možná to budou řešit buď agresí, nebo únikem, protože jinak to neumějí.“

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře