Čtenářka Darina: Můj příběh se opravdu stal!

Dobrý den, o tom, že vám napíšu uvažuji už tři roky a teprve teď nastala ta chvíle, kdy o tom všem dokáži hovořit. Možná se vám to bude zdát až neuvěřitelné, ale všechno co se tu dočtete, je pravda.
Čtenářka Darina: Můj příběh se opravdu stal!
Navíc v době, kdy se nám ta věc stala, asi jako každý člověk jsem hledala a tápala po někom, kdo zažil něco podobného, kdo má nějakou takovou zkušenost a v té době jsem nenašla vůbec nikoho, takže je to pro ty maminky, kterým se tato věc stane – chci jim dodat odvahu a kuráž.
 
Mé první dítě, dceru Sabinku, jsem až na zkracující se čípek v sedmém měsíci donosila a odrodila bez problémů a v termínu. Nyní je jí sedm let a je to už velká slečna. Synovi Danielovi byly loni v září tři roky a těhotenství s ním byl jeden velký „horor“.
 
Dítě jsme s manželem plánovali, chtěli jsme, aby děti nebyly věkově až tak daleko od sebe. Podařilo se nám to asi po třech měsících a počátkem roku 2006 jsem vykřikovala radostnou zprávu, že jsem těhotná. Začala jsem abnormálně rychle přibývat, což u prvního těhotenství zdaleka nebylo tak rychlé, takže jsem v podstatě hned věděla, že jsem těhotná a z legrace jsem tvrdila, že určitě čekáme dvojčata – a byla to pravda.
 
Ovšem hned na prvním ultrazvuku, asi ve dvanáctém týdnu, mi pan Dr. Vlašin v Brně na genetice řekl, že tam sice jsou dva plody, ale ten druhý již „nežije“. Byla jsem v šoku, ale pan doktor mě ujistil, že se i tohle stává, navíc to byla dvojvaječná dvojčata a plod, který byl vrchní, je ten živý, což v tomhle případu bylo lepší. Upozornil mne na to, že za nějakou dobu začnu krvácet, ale že je to normální, mám být pouze v klidu a ležet co nejvíce.
 
Opravdu, přesně na Velikonoce jsem začala krvácet a čekala, co bude dál. Naštěstí se vše ustálilo a já věřila, že to byl ten nejhorší zážitek a už bude jen dobře. Mýlila jsem se, to nejhorší mě teprve čekalo. Byl přesně Den dětí a zrovna, když přišla dcerka ze školky, po chvilce jsem si šla odpočinout (jak pan doktor přikázal) a vtom jsem ucítila pod sebou šílené mokro. Zvedla jsem se, šla na toaletu a voda tekla – bylo jí tolik, že jsem v tu chvíli nevěřila vlastním očím. Ihned mne manžel vezl do porodnice, neměla jsem žádné bolesti, bylo to „teprve“ v 19. týdnu. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že jedu buď na potrat, nebo porod, nechápala jsem, proč se to stalo, co bude, byla jsem zmatená.
 
Na porodním sále mi udělali ultrazvuk a zjistili, že dítě žije, ale je zcela bez vody. Nechali mě týden na porodním sále, denně se dělal UZV, voda stále odtékala, ale plod byl živý. Byla to muka, nikdo neřekl nic zásadního, jen se čekalo, co bude. Po týdnu mě přeložili na normální pokoj, nemohla jsem ovšem vůbec nikam chodit, jen ležet a ležet. Bylo mi navíc hrozné smutno po dceři, která zprvu odloučení brala těžce. Byla jsem psychicky zcela na dně, a poněvadž mi nikdo nedokázal říct, co bude, rozhodla jsem se alespoň na víkendy jezdit za malou domů, abych to vůbec vše vydržela. Doma jsem pochopitelně ležela a neděla vůbec nic, jen četla dceři pohádky.
 
Všichni jsme měli strach, co bude, proto jsem se rozhodla obrátit na Dr. Vlašina, který je specialista na různé vady. Nemocnice mi objednala sanitku a já jela z vyškovské nemocnice do Brna k panu doktorovi. Ten mi dodal odvahu, řekl, že žádnou vadu nenašel, ale poněvadž se plodová voda nedala odebrat, věřila jsem opravdu jen a jen jeho zkušenostem a ujištění, abych vydržela. Dojela jsem zpět plná života a odhodlání. Ovšem to už mi lékaři zakázali jezdit na víkendy domů, byla jsem ve 24. týdnu, a to už se dá plod „zachránit“, takže jsem proležela celé léto v nemocnici. Našla jsem si tam za tu dobu (jako nejdéle ležící pacientka) spoustu kamarádek, dodnes se navštěvujeme a vzpomínáme – dnes již s úsměvem. Kolem 28. týdne jsem začala z ničeho nic hrozně krvácet, dva dny jsem opravdu krvácela velmi silně, a poněvadž to nepřestávalo a vypadalo na předčasný porod, musela jsem být ihned převezena do porodnice v Brně, protože bohužel v nemocnice, ve které jsem ležela, nejsou dostatečně vybaveni na miminka s nižší porodní hmotností.
 
Hrozně sem cestou do Brna brečela a říkala si, co ještě nás potká, že to není snad ani možné, ale čekalo nás toho ještě moc. Na příjmu mne přeložili opět do „čekárny“ na porodním sále, kde jsem opět ležela asi týden mezi, ale nic se nedělo i krvácení se zastavilo. Po týdnu jsem byla zase přeložena na normální pokoj a čekalo se. V této nemocnici nás ovšem šokovali – dítěti totiž nedávali skoro žádnou šanci, s tím, že se buď narodí mrtvé, nebo bude mít přinejmenším špatné plíce, nebude schopno nikdy samo dýchat atd.(horší variantu snad ani vypisovat nebudu). Měla jsem pocit, že se celý svět zbláznil, nikdo nic nebyl schopný říct, rozhodnout – co lékař, to jiný názor, jedním slovem hrůza a já měla pocit, že se zblázním.
 
Poněvadž pracuji v jedné zdravotnické firmě, hledaly se různé možnosti „jak pomoct“. Bylo svoláno lékařské konzilium a rozhodlo se, že se na přelomu 32. a 33. týdne, kdy dítě mělo odhadem 1,5 kg, provede císařský řez, vycházelo to na 14. 9. A to jednak z důvodu, že dítě bylo nastaveno v poloze koncem pánevním a hlavní důvod, že se mu dá šance – normální porod by byl pro něj příliš riskantní. Od doby co mi praskla plodová voda jsem brala antibiotika, aby se do těla z odtékající vody nedostala infekce a každý druhý den mi musela být odebrána krev pro případ, kdyby infekce propukla.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Měla jsem asi týden na to, abych se psychicky připravovala na plánovaný zákrok. Střídaly se ve mně nepopsatelné myšlenky a stavy bezmoci a úzkosti, měla jsem i období, kdy jsem si připadala, že už se té zátěže nikdy nezbavím, plod jsem ve svém těle nechtěla, ale byla to opravdu velká psychická zátěž a pocit, že druhé dítě je doma bez maminky, skoro čtyři měsíce, a teskní, mi také moc nepřidávalo.
 
A protože jsem byla už tak rozhozená a vystresovaná tím, co bude, přivolala jsem si porodní bolesti o den dříve. Bylo to tak akutní, že se nemohlo už čekat a ve 22 hodin 13. září se začal chystat operační sál. Hrozně jsem se bála narkózy a měla jsem vše domluvené, že budu při vědomí. Vše se seběhlo tak rychle, že už mě vezli na sál, manžel bohužel nestihl dojet k porodu, a tak když sestra během epidurálního vpichu sepisovala formulář, do kolonky jméno jsem nevyplnila nic, poněvadž nikdo nevěděl, co bude... Ve 23:45 byl syn o porodní váze 1680 gramů a délce 38 centimetrů na světě. Hned ho dali do inkubátoru a my čekali. Ještě v noci přišla paní doktorka z novorozeneckého oddělení a řekla mi, že syn je stabilizován a že bojuje. Manžel ho hned po porodu pojmenoval – dostal jméno po něm: Daniel. Další den odpoledne mě za synem odvezli, byl napojen na dýchací přístroje a vůbec se mi nezdál tak malinký, jak jsem čekala. Za dva dny jsem byla převezena na normální pokoj a vtom mi přišel pan doktor sdělit, že ač je to neuvěřitelné, malý začíná dýchat sám. Byla jsem tak moc šťastná, že už jsem se třetí den vydala do nedalekého obchůdku nakoupit KONEČNĚ pár věciček – žil, a to byl pro mne start a důvod věřit, že to bude dobré.
 
Pomalu sem se chystala za týden domů, zbytečně... Dcera už počítala, kdy se jí vrátím, ale mně bylo hůř a hůř. Najednou jsem měla šílené bolesti, dostala obávanou infekci, nemohla jsem skoro chodit, měla jsem vysoké teploty, antibiotika nezabírala, nikdo opět netušil proč. Rodina byla zoufalá, já měla pocit, že to neskončí. Díky známým lidem došlo až po týdnu na podrobné vyšetření zdejším personálem, protože tolik „fyzické“ bolesti jako tehdy, jsem do té doby nezažila a snad nezažiju, nemohla jsem ani vstát a jít normálně na toaletu, plazila jsem se podél zdí a nikdo to do té doby nehodlal řešit.
 
V onen pátek (navíc na můj svátek 22. 9.), kdy se opět sešlo celé oddělení, k překvapení zjistili, že mám velký zánět a hnis z břicha už prosakoval i ven na povrch přes stehy. Asi nemusím říkat, jaká to byla muka. Konečně se mnou začali „něco“ dělat. Ihned mě převezli na operační sál a provedli tzv. revizi, podle mě „opravu něčeho zanedbaného“. Nikdo nechápal, proč mi nezavedly kanyly, zrovna u takového případu – hnis tedy neměl kam odtékat, hromadil se v těle. Po hodině na sále jsem se probudila zase v šílených bolestech, zcela vyčerpaná. Nejhorší byl pocit, že díky kojení dostal infekci z mého těla i syn, a opět musel těžce bojovat, poněvadž mu přestala pracovat střeva, ubýval na váze. To už bylo moc i na mého manžela, který věděl, že jsem se na oddělení několikrát informovala, zda infekci nemůže dostat také a odpověď vždy byla „ne“, a dostal. Takže i když věřím, že mateřské mléko je pro dítě to nejlepší, tak ne vždy je to bohužel pravda. To mi ještě paní doktorka stačila u inkubátoru říct, že nevypadám dobře, jestli nechci židli...
 
Po třech dnech po operaci jsem viděla opět syna a začalo se vše v dobré obracet. U mne přestaly teploty, antibiotika zabrala jak mně, tak i malému a po týdnu jsem opouštěla pokoj a po celých čtyřech měsících i nemocniční zařízení. Syn byl převezen na pokoj s postýlkou a já měla týden na to, abych se doma „zaklimatizovala“, poněvadž jsem malému stále odstříkávala již „zdravé“ mléko a jezdila za ním cvičit Vojtovu metodu. Jak syn začal sám papat z láhve a měl necelé 2,5 kg, mohli jsme si ho odvézt 18. 10. konečně domů. Dnes mu jsou tři roky, vše dohnal, dýchá úplně normálně, loni v září začal chodit do školky, kde se mu nesmírně líbí – je to prostě malý zázrak a on by si zasloužil označení velký bojovník. Okolí vždycky říká, že to je jako z hororu a vyprávění minimálně čtyř matek dohromady, bohužel tohle jsme si museli projít, ale dnes už to jsou jen vzpomínky, i když musím přiznat, že se mi to stále promítá hlavou a asi nikdy na to nezapomenu.
 
Přeji všem maminkám pohodové těhotenství, zdravé děti, a pokud je třeba, tak i trpělivost a někdy i věřit vlastní intuici.
 
Moc bych tímto chtěla poděkovat celému porodnickému oddělení ve Vyškově, zejména musím uvést jména MUDr. Riegl, MUDr. Opletal, MUDr. Eim, u brněnské porodnice uvedu pouze jedno jméno – a to MUDr.Belkov; dále rodině, kolegům z firmy DINA, p. Singhovi, p. Musilovi, a kamarádkám Míše a Markétě a již zmiňovanému panu Dr. Vlašinovi.
DĚKUJI!!!

Text: Darina Procházková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články