Co říkají odborníci o střídavé péči

Ústavní soud nedávno rozhodl o svěření dítěte do střídavé péče ve dvou případech, kdy jeden z rodičů byl vysloveně proti. Na to konto se rozpoutala vášnivá debata v médiích i mezi těmi, jichž se to týká osobně.

Ať už o střídavé péči uvažujete vy, nebo vaše kamarádka, jistě vás bude zajímat, jaká s sebou nese pozitiva a negativa. Podrobně jsme o ní napsali v srpnovém vydání Betynky, které je právě na stáncích. Tady najdete odpovědi oslovených odborníků, které se do časopisu už nevešly.

Oslovili jsme psychologa PhDr. Mgr.Jeronýma Klimeše, který pro rodiče, psychology, ale i soudce a sociální pracovníky vypracoval podrobný manuál. Zeptali jsme i se Bc. Pavla Pešana, předsedy sdružení Jeden domov.

Betynka: Bojuje Jeden domov proti střídavé péči jako takové?

Pavel Pešan: Vystupujeme pouze proti střídavé péči nařizované soudem při konfliktu a nesouhlasu jednoho rodiče či dítěte, což přináší dětem nejvíc trápení. Pokud se rodiče domluví na jakémkoliv uspořádání včetně střídavé péče, je to nejlepší řešení. Každé rodině vyhovuje něco jiného a proč by někomu nemohla vyhovovat zrovna střídavá péče. Přesto se snažíme lidi varovat před neuváženým rozhodnutím o střídavé péči. Lidé si často neuvědomují, že pokud zvolí střídavou péči jako další uspořádání, budou jí muset přizpůsobovat svůj život dalších až 15 let života. Budou jí muset přizpůsobit svůj pracovní život (stěhování za prací, služební cesty, rozvržení pracovní doby) i soukromý (výběr partnera, změna bydliště…). Často se pak stává, že to, co před několika lety se jevilo jako nejlepší, začíná být problémem, když si rodič najde partnera dále od bydliště, dostane nabídku práce, kterou musí odmítnout… Nebo rodič vidí, že střídavá péče přestala vyhovovat dítěti, zatímco druhý rodič dále na střídání trvá. I když se často tvrdí, že když to přestane vyhovovat, prostě se uspořádání změní, ve skutečnosti je zrušení střídavé péče téměř nemožné a pokud se to už podaří, uběhne předtím mnoho let soudních bojů. Proto by měli lidé velmi dobře zvážit všechna pro a proti a přemýšlet roky dopředu, než ke střídavé péči přistoupí.

Jestli ale rodiče dobrovolně na střídavou péči přistoupí nebo ne, je jen jejich věc. Proto se riziky při dobrovolném souhlasu rodičů zabýváme jen okrajově. V první řadě vystupujeme proti rozhodování soudů o střídavé péči při konfliktu rodičů, protože tady jsou rodiče většinou bezmocní.

Betynka: Co si myslíte o posledním vyjádření Ústavního soudu, že by se této formě svěření do péče měla dávat přednost?

Pavel Pešan: Myslíme si, že je to zbytečné. Pokud jeden z rodičů střídavou péči navrhuje, soud se s ní vždy musí vypořádat a buď o ní rozhodne, nebo musí odůvodnit, proč rozhodl nakonec jinak. A když ani jeden z rodičů o střídavou péči nežádá, je nesmysl, aby o ní soud vůbec přemýšlel.

Podle našeho názoru Ústavní soud zde překročil svoje pravomoce, protože není orgánem zákonodárným. A zákon – naštěstí – tvrdí něco jiného. Zákon říká, že soud by měl rozhodnout o střídavé péči vždy, když jsou splněny podmínky (rodiče mají zájem, jsou schopni a ochotni zabezpečit všechny potřeby dítěte) a střídavá péče je v zájmu dítěte. Ústavní soud se zde snažil vypustit právě zájem dítěte a vyslovil, že střídavá péče by se měla dávat vždy, když jsou splněny základní podmínky. To je nejen podle nás naprosto nepřípustné.

Podle Ústavního soudu je hlavním zájmem dítěte jen péče obou rodičů, na nic ostatního není nutné brát zřetel. Přitom zájem dítěte je tak individuální a složitý pojem, že zatím nebylo možné ho definovat a podle odborníků to ani není možné. A Ústavní soud není institucí, která by byla kompetentní takovou věc jako zájem dítěte definovat.

Betynka: S čím se na sdružení rodiče nejčastěji obracejí?

Pavel Pešan: Na naše sdružení se nejčastěji obracejí rodiče, kteří chtějí střídavé péči zabránit, přičemž druhý rodič o střídavou péči žádá. Snaží se najít všechny informace a dobře se připravit na nadcházející soud. Dále pak rodiče, kteří už děti střídají a snaží se střídání zrušit. V neposlední řadě právě rodiče, kteří v minulosti se na střídavé péči dohodli a po nějaké době zjišťují, že nevyhovuje dětem nebo jim samotným, zatímco druhému rodiči vyhovuje. Těch posledních je hodně, proto jsem se i zde snažil před neuváženým souhlasem se střídavou péčí varovat. Pokud o střídavé péči ještě nebylo rozhodnuto, je vždy cesta, ale zrušit již střídavou péči probíhající, byť nevyhovující, je velmi těžké.

Betynka: V čem je podle Vás největší riziko střídavé péče?

Pavel Pešan: Pokud se rodiče na střídavé péči domluví, tak věřím, že případné nevýhody a rizika jsou schopni minimalizovat. Protože jsou schopni spolupracovat na výchově dětí. Zcela jinak je tomu u střídavé péče stanovené soudním rozhodnutím při konfliktu a nesouhlasu jednoho rodiče (nebo i dítěte). Tam často neprobíhá spolupráce žádná a dítě tak přechází mezi dvěma výhradními péčemi dvou vzájemně se nesnášejících lidí. Tito rodiče pak jdou i ve výchově už z principu proti sobě a záměrně připravují dítěti zcela jiné prostředí a vedení než je tomu u druhého rodiče. Konflikt rodičů se při střídání ještě vyostřuje a dítě je pak nuceno dělat prostředníka nebo naopak vždy v týdnu jednoho rodiče ten druhý neexistuje a nesmí o něm padnout ani slovo. Známe případy, kdy se dítě muselo vždy po příchodu k rodiči celé převléknout a všechny věci, co byly nějak spojené s druhým rodičem, skončily na týden v igelitovém pytli. Nikdo z nás by jistě nechtěl zažít situaci, které bylo vystavené dítě během besídky ve školce. Děti byly poslány za rodiči a toto dítě tam stálo a nevědělo, co má dělat a ke kterému z rodičů jít (byli tam oba, každý v jiném rohu), protože ať udělá cokoliv, bude to špatně. Takovým situacím naše společnost a naše soudy vystavují už čtyřleté děti. Je snad tohle v zájmu dítěte?

Ale i když se nebavíme jen o těch vyhrocených případech, rizika tu jsou.

Podle našeho názoru i našich zkušeností se nedá rivalita rodičů po rozvodu nikdy zcela vymazat. Každý rodič se bude bát, že se dítěti nějak znelíbí a že se dítě rozhodne žít raději u toho druhého. Střídavá výchova pak často sklouzává do střídavé „nevýchovy“, kdy si rodiče dítě kupují a zároveň se mu bojí cokoliv zakázat, čehož dítě samozřejmě využívá a rodiče vydírá.

Děti si pak do života nesou různá traumata a pokřivený charakter, jsou naučené lidi jen využívat a naopak se nejsou schopny vytvořit skutečně pevné vztahy.

Tato rizika jsou vážná a je možné se jim vyhnout jen v případě velmi rozumných a vyzrálých rodičů, kteří spolu spolupracují a táhnou ve výchově za jeden provaz. Nutnou podmínkou je zde právě souhlas obou rodičů s tímto uspořádáním.


O názor jsme také požádali jednoho ze zástupců unie otců, Ing. Aleš Mičulku.

Aleš Mičulka: Těší mě zájem časopisu o takovou podstatnou záležitost. Chci jenom ještě předeslat, že nás překvapuje nepochopení většiny soudců, úřadů péče o děti OSPODů (Odbor sociálně právní ochrany dětí, pozn. redakce) a velké části společnosti, když druhý rodič usiluje o spravedlivý podíl času na výchově svých vlastních dětí, pokud dojde k rozchodu a rozvodu rodičů. Tím přece nepřestal být rodičem. Pokud žijí rodiče spolu, nikdo se nepozastavuje nad tím, že se oba podílí společně na výchově dětí prakticky rovnoměrně. Proč je tedy podobné uspořádání najednou těžce prosaditelné po rozvodu? Obzvláště v případě, kdy o něj jeden z rodičů žádá, má pro to všechny předpoklady a soudy přesto vydají zmetkovitý a nepřezkoumatelný zamítavý rozsudek. Jak řekl správně soudce Rychetský, pokud rodič vytrvá a doslova dožene svůj případ až k Ústavnímu soudu, pro dotčené děti už je zpravidla pozdě a škody se velmi těžko napravují. Bohužel Ústavní se zmýlil v těchto případech už vícekrát, jak prokazují úspěšné žaloby českých stěžovatelů u ESLP ve Štrasburku. A je jasné, že ty případy jsou jenom špička ledovce vytrvalých stěžovatelů, jejichž případ si malicherně a bez zdůvodnění netroufnul odrazit český zástupce u tohoto soudu. Otřesné je pak navíc to, že pro českou justici tyto ostudné a zbytečné prohry nejsou prakticky žádnou zpětnou vazbou jejich pochybení a justiční zvůle a svoje chyby nejsou ochotny napravit. O tom svědčí výsledky několika úspěšných stěžovatelů. A české soudy pokračují v nekvalitní práci nadále, jak o tom svědčí opět poslední usnesení ÚS ve dvou případech. Dítě není věc, směšným a urážlivým odškodněním ve výši 10 000 EUR zničený rodinný život a vztah s dětmi rodiči rozhodně nenapravíte. Nemluvě o nevyčíslitelných škodách na dětech. Samozřejmě vítám, že v rámci dialogu a objektivity dáváte prostor i oponentům. Aspoň rozumný čtenář v takové konfrontaci pozná naprostou zvrácenost oponentních názorů. Mnoho takových argumentů známe z projednávání Staňkovy novely v minulém parlamentu. Dokonce od poslankyň, žen a snad i matek?

Betynka: V čem je podle vás střídavá péče lepší než svěření do péče jednomu rodiči, předpokládejme, že matce?

Aleš Mičulka: Střídavá výchova zajišťuje v maximálně míře dítěti naplnění práva na výchovu a kontakt s vlastním rodičem a prarodiči z obou stran. Je to nesporně nejlepší varianta výchovy, když dojde k rozpadu vztahu rodičů a současně se blíží co nejvíce poměrům jako v soudržné rodině (viz PhDr. Václav Mertin). Jak správně tvrdí odborníci, kontaktem pouze o víkendu jednou za 14 dní dítě nemáte možnost vychovávat, jste pouze návštěvní rodič. Zároveň se tím spolehlivě zabrání následkům pokusu o manipulaci dětmi ze strany druhého rodiče a přinutí k lepší komunikaci a spolupráci i toho rodiče, který ji odmítá. Děti mají neustále vzor obou rodičů a podle statistik jsou nesporně méně vystaveny negativním vlivům možného budoucího vlastního vývoje a partnerských vztahů.

Betynka: Psychologové příliš nedoporučují schválit SP, pokud jeden z rodičů zásadně nesouhlasí. Soud ji i tak může nařídit, ovšem co s tím, když jeden rodič odmítne kmunikovat, domlouvat se například o výběru školy a podobně? Obávám se, že v případech, kdy jeden druhého před dítětem očerňuje, nepomůže ani soud...

Aleš Mičulka: Ne všichni psychologové, jako ojediněle např. Vymětal, nedoporučují schválit střídavou výchovu při zásadním a nepodloženém nesouhlasu jednoho rodiče. České soudy by měly především odmítajícího rodiče vést k dohodě, například jako v Německu (Cochemský model). A nepřispívat k prohlubování rozporů a ožebračování účastníků sporu jeho nedůvodným několikaletým prodlužováním a nařizováním předražených a zbytečných posudků. Ve fungujícím manželství rodič žádnou podobnou proceduru podstoupit nemusí, v okamžiku rozpadu vztahu nepochopitelně často ano. Když se rodiče nedohodnou na podstatných náležitostech, na návrh jednoho soud rozhodne. Bohužel očerňování druhého rodiče, manipulaci a psychické týrání české soudy ignorují a legalizují svými rozsudky.

Betynka: Myslíte si, že velká vzdálenost bydliště rodičů (Olomouc-Česká Lípa) či nízký věk dítěte (slyšeli jsme i o dvouletých dětech svěřených do SP) nejsou překážkou SP?

Aleš Mičulka: Větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů je určitě komplikace, avšak nijak nepřekonatelná a neměla by být chápána jako překážka. Stejně tak věk dítěte, minimálně od jednoho roku výše. Znám otce, kterému soud svěřil dítě do péče v 18ti měsících. Rozhodující soud pochopitelně neuplatnil tak nelogický argument, že dítě je moc malé. Proč by to tedy mělo vadit při rozhodnutí o střídavé výchově? Znám mnoho dalších tátů, kteří se spolehlivě postarají o vlastní i velmi malé děti, a případy rozhodnuté a praktikované střídavé výchovy to jasně prokazují. Bohužel vím o případu, kdy otec může své menší dítě (2,5 let) vídat jenom pár hodin v měsíci bez možnosti přespání, protože soudkyni postačila nepravdivá záminka o jeho kojení.

Betynka: Ano, jistě se většina mužů zvládne postarat i o velmi malé dítě. Ale je přirozené, že pokud před rozvodem dítě trávilo většinu času s matkou, má na ni silnější citovou vazbu a dítě bez matky prostě a jednoduše strádá, trpí separační úzkostí. Ročnímu děcku matka ještě tátu neočerní, to reaguje zcela intuitivně a usínat najednou týden bez matky pro něj musí být traumatizující. Nebyl v tomto případě dobrým příkladem rozsudek krále Šalamouna? Milující rodič by měl být schopen se dítě dočasně i vzdát, pokud by jeho "půlení" mělo dítěti ubližovat, nemyslíte?

Aleš Mičulka: Pokud je dítě navyklé usínat s jedním rodičem, určitě mu to pak schází a vím, jak se to nesnadno mění. Mého synovce uspával tatínek, v práci mě baví kolega, jak je on „uspáván“ jeho malou dcerou. Mohu vás ujistit, že mnoho otců dokáže nadřadit potřeby dětí nad svoje osobní a ustoupí. Pokud však poznávají negativní důsledky jednostranné výchovy matky, snaží se uplatnit svoji výchovu, tragické důsledky napravit a dětem pomoci. Ne vždy se to pak podaří.

Betynka: Lze pochopit boje o styk s dětmi, nikdo nezávidí zoufalým otcům, kterým matka neumožňuje styk s dětmi - jejich urputné prosazování SP nebo jiného širšího styku je lidsky pochopitelné. Ale často to spíše vypadá tak, že otci vidí v SP způsob, jak se vyhnout alimentům, potrestat matku, stavět svoje právo (vidět se s dítětem) nad právo dítěte (na harmonickou výchovu). Jak byste takové předsudky vyvrátil?

Aleš Mičulka: Máte pravdu, ve společnosti přetrvává spousta mýtů a nepravd. Bohužel prosazování širšího styku a střídavé péče chápou zpravidla jenom podobně dotčení rodičové a prarodičové, i při střídavé výchově má rodič určenou výši alimentů, takže to rozhodně není způsob, jak se jim vyhnout. Navíc naprostá většina rodičů svým dětem pochopitelně zajišťuje jejich oprávněné potřeby i po rozvodu, avšak vždy v souladu se svými možnostmi a v podobném rozsahu odpovídajícím jejich životní úrovně. Oprávněně jsou práva rodičů vždy poněkud nad právy dětí. Rodiče zodpovídají za své nezletilé děti, ne děti za rodiče. To je přece naprosto jasné. Kdo by chtěl měnit přírodní (přirozený) řád? Aby se snad rodiče podřizovali dětem? Právo vychovávat své děti, vidět se s nimi, a právo dětí na harmonickou výchovu nejsou v rozporu a jsou navíc od sebe neodlučitelné. Omezením jednoho, práva vychovávat děti, naopak spolehlivě narušíte to druhé.

Betynka: Pokud mluvíte o přirozeném řádu, tak jistě sám víte, že mláďata potřebují svou matku.

Aleš Mičulka: O přirozeném řádu mluvím především v souvislosti s tím, že rodiče jsou primárně zodpovědní za výchovu svých dětí a ty je mají ctít a poslouchat. Samozřejmě, mláďata savců a děti ke svému zrození potřebují matku i otce. A dále potřebují nejlépe oba rodiče ke zdárné výchově a rodičovským vzorům. Betynka: Komu byste s klidným svědomím SP doporučil a koho byste od ní naopak odradil? (jak bariéry psychologické, tak praktické, jako třeba zdrav.postižení, bytová situace, atd.). Aleš Mičulka: Střídavou výchovu bych doporučil vždy v případě, kdy aspoň jeden z rodičů má o ni zájem a rodiče jsou výchovně způsobilí. Nenavrhoval bych ji v případech, kdy ji rodiče sami nevyžadují a v okrajových případech vážného zdravotního handikepu, kdy by vznikly neúměrné potíže jak pro děti, tak pro rodiče.


Požádali jsme o vyjádření také tiskovou mluvčí Ústavního soudu, paní JUDr. Miroslavu Sedláčkovou, která poslala odpovědi soudce zpravodaje v jednom ze zmiňovaných dvou klíčových nálezů, prof. Fenyka:

Betynka: Kdy začnou české soudy uplatňovat doporučení Ústavního soudu, který má střídavou péči za péči první volby? Je toto doporučení závazné?

Ústavní soud: Oba poslední senátní nálezy Ústavního soudu ve věcech střídavé péče se týkají konkrétních rozhodnutí obecných soudů a pro ty jsou závazné. Jestli se jimi budou inspirovat jiné soudy, na to nelze jednoznačně odpovědět, ale samozřejmě, snad i díky jejich široké medializaci, to možné je. Oba nálezy obsahují určitá zobecnění. Žádné z nich není ovšem kategorické, kromě požadavku na zájem dítěte, a rozhodně nejsou výsledkem nějakého „ boje“ za práva jednoho z rodičů, jak naznačuje dotaz redakce. Ústavní soud v jednom z nálezů ale zdůraznil, že „jakkoli může být soud veden při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jeho silách, aby vytvořil dítěti zcela harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Této své odpovědnosti by si měli být rodiče vědomi především a tomu také přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení při utváření výchovného prostředí svého dítěte.“

Betynka: Konzultoval ÚS toto doporučení s odborníky (např. dětskými psychology)?

Ústavní soud: Ústavní soud vycházel a vychází ve svých rozhodnutích z důkazního stavu, který plyne z řízení před obecnými soudy a pokud zde jsou psychologické posudky, samozřejmě k nim přihlíží.

Betynka: Opírá se toto doporučení ÚS o nějakou zahraniční praxi?

Ústavní soud: Ústavní soud se v obou nálezech opírá kromě jiného o příslušná ustanovení Úmluvy o právech dítěte a důvodové zprávy k této úmluvě, která pracují s pojmem „ zájem dítěte“. Ustanovení této mnohostranné úmluvy jsou výsledkem kompromisů komisí sestavených z předních odborníků mnoha zemí, které na textu úmluvy pracovaly a nepochybně do ní promítly své národní zkušenosti.

Betynka: Je ÚS toho názoru, že střídání školy či kroužků dítěte po 1-2 týdnech je ku prospěchu jeho vývoje a stability?

Ústavní soud: Bylo by dobré, kdyby se čtenářky mohly samy seznámit s plným zněním obou nálezů, které v mnohém, ne-li ve všem odpovídají na otázky redakce. Nálezy jsou dostupné pro veřejnost v informačním systému NALUS na webových stránkách Ústavního soudu pod spisovými značkami I. ÚS 2482/13 a I. ÚS 1506/13.